Filip Peloušek | Články / Reporty | 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala. V jejich popisu české perníkové kultury přicházejí drogy o svůj částečně mýtický charakter a stávají se pouze doprovodným prvkem nespočtu tragických a nešťastných osudů. Jedno má většina příběhů společné, závislost přichází jako důsledek prostředí, ve kterém člověk žije, a perník představuje často jedinou cestu ven. Alespoň ve vlastní hlavě. Na chvíli. Když jsem knihu dočítal, ještě mi nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního roku.
Témata Ankiho druhé I Want to Feel Safe jsou jasně daná. Poslední ohlédnutí se za nejtemnějšími kapitolami dosavadního života, násilí ze strany otčíma, rasismus, zkušenosti s párnem v kulisách Sudet a vyrovnání se s faktem, že pokrevní spřízněnost ještě neznamená, že si člověk zaslouží místo ve vašem životě. Na druhé straně přichází vyrovnání, smíření a radost z posunu do míst, kde je Ankimu konečně dobře a kde může být šťastný.
Tyto pocity i zdravě nabyté sebevědomí přenesl i na podium v Bike Jesus. Každý track formoval atmosféru směrem ke katarznímu závěru, kdy Anki vběhl doprostřed davu, který s ním unisono dorapoval „všechno fajn, vidím že už je to blízko / chci vidět stromy, hlavně žádnej sídlák / nechci se furt stěhovat, chci mít vlastní hnízdo / v hlavě roky bordel, teď už je tam čisto“. V ten moment se pulzující klub poháněný Badfocusovými beaty transformoval do jednoho živého organismu, kde muselo být fajn úplně každému. Track Happy End tak podtrhl celý křest, který se stal dokladem toho, že Anki vytvořil nejen pro sebe, ale i pro spoustu dalších lidí kolem něj, prostředí, ve kterém se můžou cítit safe a kde můžou, alespoň třeba na jeden večer nechat démony minulosti i současnosti přede dveřmi.
„Lidi neničí drogy, ale prostředí, okolí / v hoodu je to tvrdý, tady věcí bolí,“ rapuje ve skladbě Zaclony, kterou jsem převracel v paměti tam a zpátky od prvního poslechu desky a která naživo dostala nový, dramatičtější rozměr. Vidět totiž před sebou člověka, který se vymanil z bezvýchodných vyhlídek života v pohraničí, nástrah kulturních vzorců vietnamského rodinného soužití a dokázal se postavit čelem vlastní minulosti a sám si zvolil cestu, jakou chce jít, bylo sakra silné a upřímně inspirující. Zároveň šlo o memento, jak naši existenci utváří podmínky, které si na začátku nevybíráme. Pokud jsou nepříznivé, táhnou nás po zbytek našich dnů k zemi, drží na místě a nechtějí pustit. A vyplést se z nich vždycky něco stojí. To, že taková cesta není jednoduchá a zadarmo, symbolicky demonstroval Anki, když seděl na krabici sbaleného merche na okraji silnice a čekal na taxík. Za povzbuzování okolostojících pak krabici vsoukal na zadní sedadla a zmizel do noci. Snad někam, kde jsou čisté bílé záclony.
Anki
14. 11. 2024 Bike Jesus, Praha
foto © Karel Hüttl
Tomáš Jančík 15.12.2024
„Jako pes, pes,“ ozývá se šeptem z publika. Švejdík přichází přes červeně nasvětlené pódium a hlasům jejich slova oplácí.
Viktor Hanačík 11.12.2024
Monumentální klenby připomínají sakrální chrámy. Čtyři reproduktory v rozích a čtyři výkonné lasery na vysokých stativech...
Viktor Palák 08.12.2024
Střih, více než deset let poté vyprodávají oba hudebníci Archu a koncert znovu začíná Bargeldovým žlučovitým máváním směrem ke zvukaři, který nejprve nemá svůj den.
Richard Michalik 03.12.2024
Hudba dokáže otvárať nové perspektívy, ktoré neustále potrebujeme ohýbať, a NEXT si je toho veľmi dobre vedomý. Report.
Michal Pařízek 30.11.2024
Sevilla. Město plné barev, chutí a života, vonící po všudypřítomných pomerančích. Tamní showcase festival se svému městu podobá...
Viktor Hanačík 28.11.2024
Bylo to na hraně mozkové kapacity, hrozilo smyslové přetížení a nevolnost. Být snímek kratší, získal by si zřejmě pozitivnější přijetí, bez nežádoucích somatických následků.
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.