Tomáš Kaňka | Články / Reporty | 16.10.2017
Lesy, spousta vody, setkání s losem, ale jinak nikde nikdo. Před dvěma týdny jsem se vrátil z evropského severu. Ticho, hudební očista. S jednou výjimkou – u skrytých lesních jezer jsem se zaposlouchal do Tenhi, finské legendy temného folku. Ke snům ortodoxního romantika nechybělo mnoho, snad jen mlhavý rozbřesk, úryvky z Máchy po kapsách, rozevlátá mysl i šat místo prozaického oblečení na kolo. A taky to Finsko, které leží od krajiny žluté a modré pár stovek kilometrů přes Botnický záliv.
Po severské hygieně přišla uřvaná Praha s příjemnou aklimatizační vyhlídkou, koncertem rusko-ukrajinských Kauan. Těch, kteří si z první desky Tenhi vypůjčili název, poetiku i fascinaci finštinou. Na srdcovky se chodí.
Za Kauan jsem zašel do dejvické útulny Potrvá. Sál plný, před spuštěním prvních tónů hlavního chodu již rozehřátý. Politische Gespräche verboten se podělili o své postrockové představy, které se možná nesnažily držet žánrových klišé, ale proběhly jen tak mimochodem, bez houstnutí, dostatku nápaditosti, něčeho nutícího říct, že bych chtěl znova.
Kauan. Sál plný, po spuštění prvních tónů obeznámený, že zvukově bude dobře. Housle melodicky vedou, netonou v hlukové mase. I přes dominující houslovou tklivost je ale hudební základ zatěžkaně metalový, jako by letošní vzdušné Kaiho vůbec nevyšlo. Přednost dostávají vzpomínky. Nejprve na cyklické Pirut, čtyři roky starý koncept věnovaný čeljabinskému meteoritu, po krátké pauze pak vzpomínky směřují ještě dál. Ožívá skvělý písničkový debut, nostalgie, která má i dnes co říct.
Ohlížení nazpět ke Kauan patří. Nejen ve smyslu oživování starých tónů, ale i v náladách jednotlivých skladeb. Sentiment je však díky vypravěčskému umu a silným melodiím přiměřeně ospravedlněn. Pražské melancholické putování po kapelní historii tak nakonec dokázaly narušit jen drobnosti – tepy metronomu a postesk nad klavírními pasážemi z pásky. Když ale doznívala finální Orkidea, nebylo co řešit. Na Kauan v Potrvá se bude vzpomínat jedině v dobrém.
Kauan + Politische Gespräche Verboten
9. 10. 2017 Potrvá, Praha
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.
Filip Peloušek 22.10.2024
Na druhé straně se starší, očekávající kopající beaty a moshpit, drží zatím u stěn s půllitry, snaží se přečkat útrapy čerstvé dospělosti: „Jak mám žít, aby to tak nebolelo?!“
Mišo Berec 22.10.2024
Unravel naberá naživo silné rozmery, kataklyzmatický zvuk gitár a synthov, sample a rytmy Jiřího Bendla vytvárajú pocit niečoho nadpozemského a vy tam chcete naskočiť tiež.
Akana 21.10.2024
Bargeld vůbec působil velmi vstřícně a uvolněně. V ničem nepřipomínal odměřeného pedanta, v jakého se někdy umí proměnit při rozhovorech s méně kompetentními novináři.
Jiří V. Matýsek 20.10.2024
„He's a ghost, he's a god / He's a man, he's a guru,“ zní verš z Red Right Hand. Nick Cave přijel dobře naladěn.
Veronika Miksová 17.10.2024
Přiřítila se okostýmovaná banda v dámských šatech, vyšívaných kabátech a objemných kožiších a spustila kombo free jazzu, tonálních experimentů a vlastních verzí moderní klasiky.
Martin Šmíd 16.10.2024
Wilson je s paličkami nastražená nad soupravou s ďábelským úsměvem na tváři, v níž se lesknou dva zlaté zuby. Ona ví, co přijde.