Tomáš Kaňka | Články / Reporty | 16.10.2017
Lesy, spousta vody, setkání s losem, ale jinak nikde nikdo. Před dvěma týdny jsem se vrátil z evropského severu. Ticho, hudební očista. S jednou výjimkou – u skrytých lesních jezer jsem se zaposlouchal do Tenhi, finské legendy temného folku. Ke snům ortodoxního romantika nechybělo mnoho, snad jen mlhavý rozbřesk, úryvky z Máchy po kapsách, rozevlátá mysl i šat místo prozaického oblečení na kolo. A taky to Finsko, které leží od krajiny žluté a modré pár stovek kilometrů přes Botnický záliv.
Po severské hygieně přišla uřvaná Praha s příjemnou aklimatizační vyhlídkou, koncertem rusko-ukrajinských Kauan. Těch, kteří si z první desky Tenhi vypůjčili název, poetiku i fascinaci finštinou. Na srdcovky se chodí.
Za Kauan jsem zašel do dejvické útulny Potrvá. Sál plný, před spuštěním prvních tónů hlavního chodu již rozehřátý. Politische Gespräche verboten se podělili o své postrockové představy, které se možná nesnažily držet žánrových klišé, ale proběhly jen tak mimochodem, bez houstnutí, dostatku nápaditosti, něčeho nutícího říct, že bych chtěl znova.
Kauan. Sál plný, po spuštění prvních tónů obeznámený, že zvukově bude dobře. Housle melodicky vedou, netonou v hlukové mase. I přes dominující houslovou tklivost je ale hudební základ zatěžkaně metalový, jako by letošní vzdušné Kaiho vůbec nevyšlo. Přednost dostávají vzpomínky. Nejprve na cyklické Pirut, čtyři roky starý koncept věnovaný čeljabinskému meteoritu, po krátké pauze pak vzpomínky směřují ještě dál. Ožívá skvělý písničkový debut, nostalgie, která má i dnes co říct.
Ohlížení nazpět ke Kauan patří. Nejen ve smyslu oživování starých tónů, ale i v náladách jednotlivých skladeb. Sentiment je však díky vypravěčskému umu a silným melodiím přiměřeně ospravedlněn. Pražské melancholické putování po kapelní historii tak nakonec dokázaly narušit jen drobnosti – tepy metronomu a postesk nad klavírními pasážemi z pásky. Když ale doznívala finální Orkidea, nebylo co řešit. Na Kauan v Potrvá se bude vzpomínat jedině v dobrém.
Kauan + Politische Gespräche Verboten
9. 10. 2017 Potrvá, Praha
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.