Ďakujem, milujem (Moody Moon Noize vol.2)

Krom únavy nás – crew, organizátorský tým i spřízněné tváře – dostihlo po proběhlém festivalu Moody Moon Noize vol. 2 i dojetí. Jsme šťastní, že to proběhlo, že se to dokonce zatraceně povedlo a taky, že už je to za námi. Načerpáme energii a budeme se těšit na příště. Bude to jiné, bude to krásné, snad. Na co vzpomínáme? Nejsilnější dojmy, vryté chvíle.

ALIENKA (HEARTNOIZE)
Mohlo by se zdát, že déšť a chlad jsou pro letní festival špatnou zprávou. Zima nás ale nahnala dovnitř i na interprety, které jsme nutně vidět neplánovali. Málokdy se v publiku potkají fanoušci popu, folku, R'n'B, trapu, postpunku a experimentální elektroniky – málokdy k tomu mají příležitost. Jednotlivé příchutě mixu byly rozvážně dávkovány v opakujícím se formátu. Každý den se po klidném začátku přibližoval živý temný underground, pokaždé jinak kořeněný. Když jsem se v mrholení vracela poslední večer domů, neubránila jsem se srovnání 58G a Fvck_Kvlt crew, dvěma šťastným koncům dvou intenzivních dnů. Naučili mě, že rap, hip hop a trap zjevně nejsou nutně vždycky to samé. Teď už vím, že můžu mít jeden den depresi a druhý den divokou párty. Navíc se jim povedlo i něco, co se málokdy povede na maloměstských festivalech, které si kladou za cíl oslovit kromě Pražáků i místní. Moshpit mladíků pod pódiem 58G ukázal, že to je možné.

BANÁN (STAGE MANAGER)
Občas jsem měl pocit, že jsem se ocitl na jiné planetě. Třeba když se déšť, večerní opar, studený vzduch Slavkovského lesa, umělá mlha a červeno modré světla potkaly s únavou. Pak se moje mysl na chvilku odpojovala, aby ji tlumený zvuk kopáku zase vracel do reality, ve které měla po celou dobu stoprocentně fungovat. Úplně jsem se uvolnil, až když se mikrofonů chopili Denis a jeho tlupa a za pult si stoupl Andrej. Pak jsem taky máchal hlavou, zpíval si texty a nechal se unášet čistou opravdovostí hudby a emocí. Došlo mi, že je to krásné finále výjimečných tří dnů. Na planetě Mariánské Lázně.

DAVID ČAJČÍK (HEARTNOIZE)
„Viděli jste Johnyho Deppa? Jo vy nejedete z Varů?“ Sezení v kufru dodávky nás stalo každého pouze sto korun, jen co ve tři ráno poslední den mariánskolázeňští měšťáci pochopili, že jsme takhle nejeli přes celý Slavkovský les. Pokora zabrala. Nepříjemná pachuť ani zásadní pokuta se po třech intenzivních dnech a nocích nedostavily. Někdy je dobré prostě ustoupit. Nebo polevit. Alespoň na chvíli. „Ticho pred búrkou, lížem si rány hlboké.“ Docela by mě zajímalo, k jakému Vol. se dostaneme. A jestli se vrátíme do Lesního mlýna. A kdo mi vypnul Nicka Cavea v jukeboxu. Vzpomínky v aspiku.

LIBOR GALIA (ALTERECHO)
Podruhé se festivalu povedlo vytvořit svého druhu bilanční žebříček dlouho před koncem roku. Tři, vlastně čtyři pořádající subjekty došly ke kompromisu, který je ve výsledku výkladní skříní alternativní scény. Moody Moon Noize se daří představit jména, která příští rok už budou příliš velká. S tím, že je festival zamýšlen jako putovní, zároveň nabízí možnost objevovat místa, na která by jeden zamířil spíš náhodou. Nezbývá než napřesrok popřát tak akorát příznivější počasí.

MAJA LIŠKOVÁ (MOOD)
Od začiatku bolo jasné, že tohtoročná lázenská kúra bude iná. Vymeniť pohodlie domova za tri dni ukrutnej zimy a dažďa chcelo odhodlanie, ale ľudia predsa prišli, a koľko! Všetky koncerty boli úžasné, len jeden bol najlepší - bordel v podaní Sinks chcem vidieť každý deň do konca života. Kamaráti starí aj noví, prameň, nasvietená kolonáda, fotbal, milí ľudia všade, ľadová Margarita a catering od Mundo Picante, podzim za oknami, v srdci teplo. Liečebný pobyt bol úspešný a zo spomienky na týchto pár dní budem žiť ešte dlho. Ďakujem, milujem.

ZUZANA MALÁ (FULL MOON, HEARTNOIZE)
Majitel Lesního mlýna nám vypráví, jaká pakárna je dávat dohromady tak velkej barák, ale že jim to prý stojí za to. Pot střídá euforie a jejich fasáda dnes hrdě nese nápis „Budoucnost patří těm, kdo věří svým krásným snům“ – heslo, které by si řada místních šviháků mohla z fleku vytetovat (zdravíme Aničku). I ten náš sen se letos splnil náramně, říkám si, když nemůžu spustit oči z Lady, kterým na namalované rty padají paprsky slunka. Všechna čest osvětlovačce Tasye, ale tohle je nejlepší light design. Motáme spolu nekonečné kabely a věříme, že budoucnost bude patřit nejen nenapravitelným snílkům, kterých jsou Mariánky plné, ale taky bezdrátovým technologiím.

ANETA MARTÍNKOVÁ (FULL MOON)
Romantizovat místa, co jsou trochu v prdeli, je oblíbená pražácká kratochvíle. V případě Mariánských Lázní se ale i přes všechnu osvětu z postkolonialistické literatury nikdy nemůžu ubránit. Pokaždé když tu vystoupím z vlaku, ovanou mě intezivní „Vítejte v rakousko-uherském Twin Peaks“ vibes. A cestou od nádraží do centra mi hlavu zaměstná představa zdejší Laury Palmer jako cca pětašedesátileté lázeňské turistky z Bavorska, která byla naposledy viděna v županu.

Je to skvělé místo, kde pořádat festival. Haunted lázeňská secese vás odstřihne od problémů, které na vás čekají jinde, doma, v diáři. Jako poslušná kulisa ale sloužit nebude, vsákne se úplně do všeho. Annet X s Radimem sice můžou dělat nejlepší R'n'B v Čechách a zakládat si na vypimpeném streetwearu. Když je ale posadíte do Lesního mlýna a naservírujete jim čaj v porcelánovém servisu, stejně budou vypadat jako komtesa a komorník, co přijeli z Vídně do lázní ulevit mladé šlechtičně od problémů s tuberkulózou. Mikina goes brokát, v Mariánských Lázních je všechno víc hoch. Když doháním o pátečním dopoledni pracovní resty za stolkem v hotelovém pokoji, nejsem prekarizovaná mileniálka z Prahy. Jsem fakin Yung Goethe. Taková atmosféra otevírá netušené otázky. Kdyby Richard Wagner místo Lohengrina v Mariánkách dělal rap, zněl by jako Fvck_Kvlt?

ANNA MAŠÁTOVÁ (AMPROMOTIONS, NOUVELLE PRAGUE, UNI)
Léto bez Mariánek by pro mě nebylo léto, na chladné noci jsem se už po letech mentálně nastavila, že se budu klepat i přes den, toužebně myslet na rukavice a skákat přes kaluže, to mě trochu zaskočilo. Že jsem byla v Marienbadu, napověděl i krokoměr, nahoru, dolů, od Lesního mlýna, bývalé zotavovny, jenž se teď sama zotavuje z ruin, přes kolonádu (oh ano, zpívající fontána a Vangelis included), parky na Ferdinandku a v noci méně radostně vyběhnout zpátky. Moody Moon Noize mi letos objevil Josefinu Dusk a taky splnil koncertní sen. Annet X mi rotuje v uších dlouhé měsíce, za mě deska loňského roku. Když jsem ji viděla v programu MMN, vykřikla jsem nadšením jak pubertální fanynka a v tomto módu v podstatě strávila páteční odpoledne, kdy proběhla diskuze Annet X a Radima s Anetou Martínkovou, a večer, kdy se odehrál koncert a já si šla po dlouhé době urvat místo v první řadě. A bylo to bezchybný, energický, nesmírně vřelý a fantasticky zazpívaný i odehraný. Těšila mě i možnost vidět 58G, on se ten okolní chlad hned lépe zažehnával.

ANNA MONSPORTOVÁ (ŠVIHÁK)
Přemýšlím o tom, jak celou tu letošní euforii shrnout, a moc nevím, za jaký konec to uchopit. Jestli se zde rozplývat nad éteričností a suverenitou Josefiny Dusk a jejích tanečnic, zda popsat tu neuvěřitelnou vlnu emocí a slz, kterou ve mně svým hlasem v Lesním mlýně vyvolala Katarína Máliková, nebo se podělit o všechny koncerty (52 Hertz Whale počínaje a Fvck_Kvlt konče), díky kterým se mi podařilo protančit svoje boty. Zase. Stejně jako vloni. Jednu věc bych ale určitě zmínit chtěla. Je to dojem, který jsem si naschvál poznamenala do poznámek v telefonu, až se mě na něj někdo zeptá. Ta poznámka zní ,,Všude samá krása“ a vystihuje to vše. Plakáty, světla, hudbu, lidi (ať už duševně, tak i esteticky) a všechno s festivalem spojené. Přesně tuhle krásu bych si v Mariánkách přála vidět častěji.

MARIE MONSPORTOVÁ (ŠVIHÁK)
Full Moon, Ferdinandka, Lesní mlýn, Švihák, déšť, zima, Heartnoize Promotion, Marienbad, láska, Mood, hudba a hromadná euforie. Tohle je pro mně MMN vol II. Energie, do které jsem v pátek přijela, se dá jen těžko popsat slovy. Nevěřila bych, že ve svém rodném městě někdy něco podobného zažiju. Stalo se. Stalo se na konci léta, a konec léta v Mariánkách znamená jediné - déšť, zima, déšť, zima a zima (kterou zase střídá déšť). To však dalo festivalu specifické kouzlo a přispělo k tomu, že to všechny k sobě „tak trochu přiblížilo“. Z programu nechci vypíchnout nic, vše dohromady fungovalo jako neuvěřitelně silný a kompaktní parní stroj (čím víc páry, tím víc páry), který převálcoval všechno a všechny. Myslím, že si během těch tří dnů každý vystřídal emoce všeho druhu - od dojetí přes fascinaci až k totální destrukci pod podiem. Miluju to, těším se příště!
PS: Stýská se mi po tacos z dílny Mundo Picante.

MARKÉTA MONSPORTOVÁ (ŠVIHÁK)
Asi nikdy jsem neměla před žádnou akcí tak velké obavy a organizační nechuť jako minulý týden. Předpověď šílená, značné vyčerpání po létě, kdy jsme se všichni rozjeli z nuly na třista, laťka z loňska hodně vysoko. Souběžně s tím Vary... A celkově nálada pod psa. Nadávala jsem si za termín, za který jsem mohla, ale líp to vymyslet nešlo. A říkala si, jestli mám tohle všechno zapotřebí. Mám.

To, že deset stupňů a déšť nikomu nevadí, bylo jasné už ve čtvrtek. Na tohle je Ferda skvělá. Koncerty na Lesním Mlýně podtrhly zamlženou atmosféru našeho začarovaného města a o komentované procházky byl nečekaný zájem. „Ty lidi, co jste sem dovezli, jsou strašně milí a fajn. Musíme toho udělat spolu víc, tohle se mi fakt strašně líbí,“ říkal majitel Lesního mlýna pan Kučeravý a asi si předplatí Full Moon.
Je hrozně moc těžký vypíchnout nejsilnější hudební zážitek. Jako organizátor si moc koncerty užívat neumím. Ale několikrát jsem si brekla. Nad celkovou atmosférou, skvělou dramaturgií. To jsou mé highlighty. A taky bezvadný a vysoce profesionální tým, který v našich improvizovaných podmínkách vytvořil přesně to, o co nám se spolkem Švihák od začátku jde. Takový náš mariánskolázeňský Berghein, který zasídlil i v omšelém badenbadenském Casinu, jak zmiňoval Vojta při besedě. Great Spa Towns of Europe! Těším se na příští ročník MMN do Prachatic, koncept putovního festivalu se super. Ale doufám, že se tahle parta do Marienbadu brzy vrátí.

MXM (ZORA)
Když po devítihodinové cestě padám z posledního schodu posledního spoje „doma“, uvozovky se rozjedou jako ty poslední dveře. Teď už mě čekají jen následky fyzického zpustošení, ty vystřídá frustrace z množství práce rozbíjená mentálním zhnusením nad podstatou existence a letmé záblesky vzpomínek, které budou neuvěřitelně ostré a nebudou nic znamenat. Jako když se zničehonic objevilo slunce. Nebo přišel krásný člověk. Jak říká zasmušilý Karel: „Bylo to skvělý. Normální život se s tím nedá vůbec srovnávat.“

TEREZA ODEHNALOVÁ (MOOD)
Po tropické jedničce šlo i přes klepání kosy zas o jeden z nejkrásnějších zážitků letošního léta. Nejkrásnější venues, nejlepší lidi, skvělý kapely. Největší props dávám Sinks, Plusminusnula, Obligatne nebo 52 Hertz Whale, úžasným Annet X a Hellwana a také nezapomenutelné crew Fvck_Kvlt za geniální uzavření téhle nádhery.

MICHAELA PEŠTOVÁ (FULL MOON)
Mozek nestíhá zpracovávat intenzitu prožitého, čtvrteční cesta do Mariánek se zdá spíš jako před rokem. První festival, kde si uprostřed noci kupuju vinyly – on-line, Sa-Roc mě už několik měsíců neopouští, balím se do ní, i když bloumám po kolonádě ve snaze dobít si sociální baterky. Déšť nevadí, dává na nás pozor, abychom tu byli skutečně spolu.

Nad pozvánkami do unikátních vnitřních světů se nepřestávám dojímat, u těch nejsilnějších stíhám jenom být, fotit netřeba. Díky Fvck_Kvlt, Edúv syn a Andreji Kabalovi za mlhu a Annet X, Kataríně Málikové a Hellwaně za oheň. Zvláštní dík pak patří Anetě Martínkové za tříminutový koncert při sobotním odchodu z Lesního mlýna a překrásnému dokumentu Sisters with Transistors. Jestli se o mě přemítání o svobodě jako stavu mysli jen otíralo, když jsem Anetu pozorovala hrát, matky elektroniky už jen spiklenecky pokyvovaly hlavou. Na to, kde je sever, jsem sice v baru Jameson nepřišla, polárka mlčí, ale co, zkusím
si počkat. Alespoň dvě vteřiny.

MICHAL PAŘÍZEK (FULL MOON)
Je sobota, těsně nad ránem, sedím v krásném Pavillonu kousek na Ferdinandkou a nechávám v sobě doznívat večer a vlastně i předchozí dny. Zezdola se ozývá smích, nedokážu rozeznat odkud, ani se o to nesnažím. Působí radostně i znaveně zároveň, díky tomu možná i trochu nuceně. Cítím se podobně. Uvědomuju si úplně jasně, že se nám to zase povedlo, díky všem okolnostem vlastně neuvěřitelně dobře, ale nejsem schopen to v sobě uvolnit, uklidnit se, začít se radovat. Bude třeba pár hodin navíc, spíš dní, než mi to celé pořádně dojde. Těch zážitků je příliš, ani se mi nechce nikoho jmenovat, ale když už, tak šarm a sebevědomí Annet X, Denisovo zaříkávání a holandské nadšení byly asi nejvíc, v podobné rovině jsou ale intenzivní atmo na Ferdinandce, klid Lesního mlýna, letmá i cílená setkání, doteky, úsměvy... Těžko pokračovat. A je to příznačné, Moody Moon Noize se stěhuje, v pravý čas. V sobotu přes den mi občas blesklo hlavou, jestli to není škoda, opustit tak výjimečné místo, ale... Není. Došli jsme svým způsobem na hranu, srovnávat se s minulým ročníkem bylo hodně těžké, s tímto by to bylo nemožné. Chce to jiné místo, jinou atmosféru, jinou dynamiku. Jiné výzvy. Mariánky nám ale zůstanou napořád, paradoxně sem možná budeme jezdit častěji. Doufám. Rád bych.

MARIA PYATKINA (FULL MOON)
Zpátky z Mariánek, nestačím přemýšlet, prožívám. Točím stále dokola písničku Ivy Franka Oceana, připomíná mi, jak celý víkend poprchávalo. Koukala jsem se na míhající se kapky z hotelové vířivky, byla akorát studená, aby mě udržela při smyslech. Uvnitř taky něco vířilo, poznal to snad i týpek ze stánku Mundo Picante, nabídnul mi spolu s jídlem panáka tequily. Rád opíjí lidí (jak říká), nebo má pochopení? Ten den jsem se vydala na imaginární procházku kouzelnými krajinami spolu s bystrými kytarami Šimanského a Niesnera. Hráli na Lesním mlýně, v prosluněném sále, na zámecké pohovce. Večer byla tma a šla jsem se vyřvat na Fvck_Kvlta a Edova syna, zmítajících se v kouři a beznaději. Zabralo to.

MICHAL SMRČINA (RYTMOANALYTIK SMÍCHOVSKÉHO NÁDRAŽÍ)
V poklidný wellness pobyt jsem doufal marně. Mariánky sice vybízí spíš k pomalejšímu lázeňskému tempu, těch pár dní ale utíkalo v opačném modu. Vedle festivalového provozu často převážilo nutkání objevovat. Prozkoumat město, architekturu, ochutnat lahodné i laxativní prameny a navštívit místní čtyřky (zdravím parádnického výčepního v letech z Arbo baru a zážitkovou vietnamskou pivnici). Noc i den v Chebu a pláč nad zavřenou nádražkou, pěšky na osadu Kladská a místo zvěřiny smažák, očisty v bazénu místo lázní, tichá válka s hotelovou uklízečkou. A hudba? Laťka byla vysoko už od úvodního, expresivního vystoupení 52 Hertz Whale. Stihl jsem toho na své poměry až nezvykle moc, nejvíc potěšil poslední večer nebo třeba komentovaná procházka v režii místního spolku Švihák. Taky už bylo na čase konečně vidět naživo parádní Sinks a nekompromisní drill 58G, jako milé hlučné překvapení se ukázali rotterdamští Sweet Release of Death. Takovéto městské festivaly můžu, i když třeba z větší části proprší.

JAKUB ŠÍMA (BRRRAP)
Dobré zprávy se šíří rychle a tak zatímco na první ročník jsem přijížděl tak nějak naslepo, napodruhé začali známí vypisovat o účasti krátce po zveřejnění seznamu vystupujících. Kontrolní skupina tak potvrdila hypotézu, že dobré jméno si festival stihl vybudovat i mezi těmi, kdo na prvním ročníku nebyli. A jinak to nebude ani letos. Přibyly kulturně vstřícné a nonšalantně lenošivé prostory Lesního mlýna, k mojí radosti se na lineupu objevilo hned několik aktuálních rapových jmen, stejně jako se podařilo oprášit vztahy, které covid ukryl pod deku koncertního ticha. Některé kapely jsou stálice, jiné mají za sebou zhruba tolik koncertů, kolik jiné kapely zvládnou v sezóně za festivalový den. 52 Hertz Whale mě probudí z únavové letargie, polední koncert Katariny Málikové zase vyžene kocovinu z těla a opět začínám cítit emoce. Když se na začátku promítaní dílu dokumentárního seriálu Rapstory ozve typické Supercrooo nedokážu zastavit hluboké kývání hlavou a stejně to má početná crew 58G, která se spiklenecky usmívá pár sedadel přede mnou. Ostatně jejich koncert nalákal asi největší počet místních a mě potěšilo, jak TK27 zlepšil rapové skills. Sinks a Sweet Release of Death přivezli syrový kytarový hodokvas, Annet X předvedla pokoru i profesionalitu popové divy, zatímco Kvlt_Crew v čele Fvck_Kvltem vypálili černou díru existenciální i existenční nejistoty, do jejíhož středu mohl každý skočit za řevu, který řekne víc než tisíc slov. Příští rok? Bez otazníku.

KAREL VESELÝ (PUBLICISTA, SPISOVATEL, BÁSNÍK)
Od momentu, kdy Kabalko jako úvodní track pustil Nazi Die (No Security) od Doom, dalo se čekat něco výjimečného. Pak si vzal mikrofon Fvck_Kvlt a začal rapovat Zabijem sa... Na mikrofonu se vystřídala celá crew – Edův syn, Žakhelés i Paris, aniž by spadla energie. Často říkám, že jsem v životě neviděl dobrý rapový koncert, tohle můj výrok ruší, byť to byl spíš víc punk než rap.