waghiss666 | Články / Sloupky/Blogy | 31.12.2015
„Ale ty máš na FB jinou fotku. To jsi ty tady, na té profilovce?
„Nevěř FB. Tohle nejsem já.“
„Aha, a kdo?“
„Jedna ženská.“
„Ženská?Cože?“
„Jo.“
„Tvoje?“
„Ne.
„Jakto?“
„Umřela.“
…
„Nebyla moje. Byť jsem ji miloval nejvíc jak můžu, nikdy jsem nechtěl, aby byla moje.“
„To je jak z filmu…“
(jazykové bariéry, sociální sítě a síťařská variace na ICQ, Ostrava-Manila, já s ní o Ní)
Tenhle článek leží na zaprášeném HDD prehistorického kompu už kurevsky dlouho. První věta je nejdůležitější, neboj se jednoduchosti, stačí jen sledovat. A nechat oči otevřené?
Dávno jsem zapomněl psát. Vzpomenout si, jak správně číst, měla právě tahle čtečka, cestou na Brutal číslo dvě a nula. Zvoní telefon, nejhorší načasování. Nestačilo domluvit čas odjezdu. Psali to všude, i na idnesu, na novinkách, všiml si toho dokonce můj táta. Ale mlčel. Věděl proč. Tady je každé slovo plytké a každá upřímnost patos. Paradox, když si vzpomenu, jak srovnaní jsou nejbližší, jak se umí usmát, jak zvládají nepsat debilní epitafy. Já tohle zapomněl. Idiot.
jinymi slovy: v sobotu 15.11. se mnou pocitej.
spani kdyztak operativne, snad nezustanu na ulici, vid.
Posral jsem to! Do studia se nedostaneme, přehodil jsem termíny, směřuju k olomoucké Café 87 na doporučení, nervózně obepisuju, koho můžu, aby mi poradil, jak se chovat a co dělat. V nekuřáckém přízemí se ospale houpe nad notebookem, s kulichem a tričkem Converge. Líbám pokérovanou ručku a vysvětluju situaci, mám v báglu diktafon, musíme to předtočit, sestříhat, doplnit o muziku, uploadovat, pustit ze záznamu. Zaplaví mě neskutečná vlna nadávek:
„No tyvole dopíči, to bych se asi pojebala z toho sraní s tím… tyvole fakt? Tak jdem‘ teda hledat..“
Než obejdeme náměstí s cílem kuřácké kavárny, loví v batohu a nachází.
„Já nevěděla, jestli chceš modré, nebo zelené, tak tady máš.“
Za půl hodiny se stejně vracíme zpátky, jen měníme patro a objednáváme dvakrát dvě americana a popelník. Za ten večer ho nakrmíme vajglama z Camelek (obou barev), žlutých Gauloisek a hlavně American Spirit – nejlepšíma cigárama na světě! Kouří je každý váš hrdina, fakt jo.
Tohle setkání trvá nekonečně dlouho a rozhovor nakonec vypadá přesně jako první rande. Kde se to vzalo a kdy? Proč? Múza mě ten večer nelíbá. Jen tam sedí, kouří jako o život a mění mi život. To virtuálno, co jsem přikrmoval doposud v mailech nebo skrze tradiční i polozapomenuté „sociální“ sítě, popraská pod náporem kouzla okamžiku, co dost možná může být z posledních. Jedeme do Brna, indiánské oči mě provrtají až na zadní sedadlo, kde nesedím, jiskření – pustíme si naši mixtejp?
BITCH I’M A WOLF!!! Greg Puciato už zpívat neumí!
„Tak pAper chAse chtějí, abych jela doprava…“
STŘIH
Jen těsně než o rok později. Stejný cíl – vystoupit z nádražní haly, zapálit si cigáro a poprvé se nadechnout toho fyzického pocitu vnitřního blaha.
Fail.
Vlak ještě ani nedorazil a už zase bulím. (Neboj se, maličký, dneska to není poprvé.) Vyrážím pěšky do studia. Veselý cyklista vyryje podzimní brázdu otupělým ksichtem do trávníku těsně od přechodu, semafor zrudne, čas se zastaví. Než típnu poslední cigáro na uklidněnou, z Konviktu vychází nejkrásnější Sestra a roztančí na mě tu jizvu mezi pihama, co schovává pod ohnivou kštici. Strašně rád bych jí oplatil, jenže to nejde. Svaly v koutcích zakrněly.
Všechno se otřásá v základech. Hlas za mikrofonem, prsty na šavlích mixpultu. Nefunguje to. Nejradši bych tyhle New Model Army a Russian Circles a Wovenhand a pAper chAse hrál prostě jen proto, že tu jsou a každou skladbu i přesto zakecal jejich původem. Nejde to. Snažím se vystihnout PROČ vlastně. Jak jsem Apačku obdivoval pro všechny ty věci, na které totálně srala. Jak nezapadala nikam, kam jsme si zvykli se řadit. Bez pózy, z čisté potřeby a nutnosti. Jak se dokázala rozchechtat. Jak uměla mluvit k věci, bez pičovin kolem. Jak uměla být chladná, stejně jako nejvřelejší, v závislosti na situaci a emocích, které spustila.
Nejde to.
Nešlo to říct, nejde to ani napsat. Zapomněl jsem mluvit a zapomněl jsem psát.
„Ty si mě ale fakt příšerně idealizuješ. Víš jaká jsem hrozná mrcha?“
Ne!
A ne.
Tenhle článek leží na zaprášeném HDD prehistorického kompu už kurevsky dlouho. Bojím se, že nemám nárok zasírat tenhle prostor, zas‘ tak dlouho jsme se neznali.
Bojím se, že to podělám, že klávesnice je slaná zbytečně, protože ani ta nejdelší zpověď nebude stačit.
Bojím se všeho, co jsem si měl radši nechat pro sebe. A bojím se toho, co nikdy nikomu neřeknu. Bojím se, co bude příště…
If I could just ignore it…
If I could just forget it…
Už nikdy Edwardsovi s Meldou neřekneme, jak se jmenuje naše kapela. A jemu to nikdy neudělá radost, co ani sluneční brýle v přítmí neskryjou.
„Já bych jí jenom poděkoval, že mi dala nejlepší práci na světě. Naše deska už má jméno. Mám tu novou věc. Musíme to kurva nahrát. Prostě kurva musíme!!“
Já vím.
Maria Pyatkina, David Čajčík, Michal Pařízek 29.10.2024
Pokud někde objevovat, tak právě tady. Vybíráme z napěchovaného programu devět jmen.
Michal Pařízek 04.10.2024
Dneska v osm večer na Radiu 1 spolu s Angeles Toledano, Melike Şahin, Autumnist, Juliánem Mayorgou nebo Cindy Lee. If You Hear Me Crying… leave me alone.
Michal Pařízek 20.09.2024
Šest dní u moře uplynulo tak rychle, že jsem se ani neotočil, a určitě nejen proto, že tam bylo 15 stupňů. Ale ve stínu toho, co se dělo/děje tady, už…
Michal Pařízek 06.09.2024
Okruží severu sedí kolem mozku pevně a (možná) napořád, podobně jako prsten, který mám na prstě snad po třiceti letech. Přišel ke mně před Rouge, komu tak asi patří? Forget…
redakce 29.08.2024
Mario „Dust“ La Porta si zařídil svůj bar, aby se měl kde zašít, taky si tam hrává. A se svojí kapelou jezdí po světě. Přijedou i do Kaštanu.
Michal Pařízek 23.08.2024
Štvanice minulý pátek hořela. První pražský Underground Overtake se povedl náramně, atmosféra euforická a velká stage, která u Bike Jesus vyrostla, byla zatraceně funkční i slušivá.
Veronika Mrázková 13.08.2024
Současně je právě marnost a nevědomost, kde začít a kde skončit, vzrušující. Tlumí racio a vynucuje si takové oddání dílu, které se obejde bez faktického výkladu či pointy.
redakce 13.08.2024
Letošní Brutal Assault je za námi a vypadá to na jeden z nejvýživnějších ročníků vůbec. A to nejen podle našich vyndaných reportérů.
Michal Pařízek 09.08.2024
Rozhovor s Nubyou Garcia jsem dělal před pár lety, bylo to uprostřed covidu a bylo to tím poznamenané, ale už tehdy to bylo milé...
Michal Pařízek 26.07.2024
Všechno dobré, něco výjimečné, vytržení s sebou přinesla Aunty Rayzor a vyloženě roztomilí Irreversible Entanglements. Zejména Camae Ayewa, která se chtěla boxovat.