Dlouhé prsty války a boty předků (Milost)

Válka nekončí podepsáním příměří. Režisér Jan Jakub Kolski vypráví příběh rodičů, jejichž syn byl coby nepřítel lidu zavražděn. Intimní portrét manželství, do kterého se obtiskla válka, připomíná, že traumata nemizí, ale dědí se.

Manželé Jakub a Hanka se rozhodnou pohřbít svého syna mimo dosah bolševických autorit, které ho opakovanými exhumacemi nenechávají v klidu ani po smrti. Na koňský povoz naloží rakev a vykročí do podzimní krajiny. Jejich pouť poválečným Polskem vykresluje chaotičnost doby a vynáší na světlo křivdy, které mezi manžele zavlekla druhá světová válka. Minimum dialogů buduje tíživou atmosféru, ve které každá replika dostává hloubku. Každý z mála úsměvů, který si dovolí vyměnit, jim brzy zamrzne na tváři, interakce putující dvojice s cizími lidmi vždy začínají konfliktem a ne vždy končí smířením. Křehké porozumění je v násilném prostředí neustále ohroženo, naděje na jeho dosažení zůstává jen díky pevnosti charakterů hlavních postav. Ty sice nejsou heroické, ale jejich integrita zůstává neochvějná i v krizových momentech.

Samotnou pouť uvozuje několikaminutová pasáž natáčená na 16 mm film, humorně laděné záběry z rodinných setkání mají společně s voiceoverem uvést diváka do děje a ukázat manželský pár dvacet let po jejich pouti. Vyzněním ani obrazem do zbytku filmu nezapadají, hlavně ale přinášejí příliš mnoho informací a působí zmatečně, minimálně pro diváka neznalého detailů polských poválečných reálií. Nadhazují ale další témata – nemožnost mezigeneračního porozumění a zároveň nevyhnutelnost přenosu osobních traumat z rodičů na potomky. Snímku se přes náročnost témat daří držet daleko od povrchní melancholičnosti, tklivý klavírní doprovod je jediným prvkem, který k ní svádí.

Pomocí výrazných a konzistentních motivů vytváří Kolski příběh, který dokáže promlouvat k divákovi, nápadité obrazy nejsou samoúčelné. Putování na povozu taženém koněm i citlivá hra s magickými momenty připomínají Kachyňův Kočár do Vídně, tematicky je ale Milost odlišná, rozjímá o hranicích lidskosti a možnosti smíření s tragikou života i odpuštěním křivd. Působivé psychologické drama dává naději, taky z něj ale zůstává tísnivý pocit, že mezilidské vztahy jsou neudržitelně křehké. A že dlouhé prsty starých zranění na člověka dosáhnou i po desetiletích. (Jakub Kurnas)

Začíná to jako klasický nostalgický film, v němž se tvůrce ohlíží do dětství. Hlas vypravěče popisuje rekordní zimu roku 1956, zimu svého narození. Hovoří s láskou o svých rodičích a prarodičích a před našima očima se na 16 mm filmu mile a mírně komicky míhají obrazy minulosti. Rychle přeskočíme do roku 1968, kdy si autora, malého Janka, vzali prarodiče na delší dobu do vesnice Popielawy. Dědeček se z něj marně snaží vychovat hrdinu, po vzoru jeho mrtvého strýce, na jehož hrob spolu pravidelně jezdí. Babička tomu jen s posmutnělou ironií přihlíží. Zatím to vypadá, že by ji klidně mohla hrát Libuška Šafránková a přes pole by za chvíli po strništi bos mohl přiběhnout malý Eda. Příběh, který na vypravěče čekal od narození, jak sám říká, je ale polský. A v souladu se všemi klišé, jejichž prizmatem srovnáváme polské a české dějiny, v něm nostalgii neúprosně vytlačuje vypjaté drama.

Většinu děje zabírá „kalvárie“ autorových prarodičů. Pochmurná pouť přes půl Polska, kterou s ostatky svého zabitého syna, partyzánského bojovníka proti komunistické vládě, absolvují na konci léta 1946, aby ho pohřbili na posvátné půdě. Cesta je stále těžší a oba hrdinové se sobě s každou další překonanou překážkou paradoxně vzdalují. Když zmizí naděje i víra, zbývá jen čirá umanutost. Stejně jako obrazy trpícího Krista jsou (ne)překvapivě krásné i obrazy zkoušených prarodičů a válkou ztýraného Polska. A to je to, co Jan Jakub Kolski dělá: krásnými obrazy leští boty svých předků. (Veronika Havlová)