Future Archive: Ach, ty možnosti...

Potřeba umělecké nezávislosti, sdílené potřeby vzájemné spolupráce a vymezení vůči tradičnímu modelu nahrávací společnosti, co vám to říká? Future Archive Recordings založili Laurent Clerc (Little People), Victor Ferreira (Sun Glitters), Chris Richards (CNJR) a Mirza Ramic (Arms and Sleepers). Před pár měsíci se k týmu připojil ještě Mark McGlinchey a label tak provozuje pět osobností ze všech koutů světa. Čím je jejich platforma jedinečná, jaký je kontext, jak chtějí překračovat hranice klasického vydavatelství a proč showcase svých kapel plánují do Prahy a Brna?

Začali jste kompilací v roce 2018, je to tak? Byl to dobrý start, jakési entrée?
Mirza Ramic: Ano, jako debut labelu jsme zvolili kompilaci Future Archive: Volume 1, která vyšla v září 2018. Přišlo nám to jako přirozený začátek, vydat nové skladby zakladatelů i umělců, se kterými bychom do budoucna chtěli spolupracovat. Takže ano, taková malá představovačka.
Chris Richards: Pro mě osobně je skvělé vidět umělce, se kterými jsem v různé míře spolupracoval uplynulou dekádu, seskládané na jednom releasu.

Říkáte, že vaše „nahrávky budoucího archivu se zrodily ze sdílené potřeby umělecké autonomie, spolupráce a touhy podvracet tradiční model nahrávací společnosti”. Jenže to se líp řekne než udělá, tím spíš dneska, kdy je podvratná činnost častěji reklamní parádou. Jak konkrétně to chcete dělat?
Mirza: Rozhodně se to snáz říká, než dělá – tenhle střet s realitou už přišel. Byla to spousta dřiny, snažit se z ničeho vybudovat label a pomoct malým a neznámým jménům růst. Pravda je, že všichni čtyři zakládající členové Future Archive Recordings si s hudebními labely zažili své a prošli si spoustou sraček a podrazů. Takže jsme to zkrátka chtěli vzít pevně do vlastních rukou a dělat si věci po svém, nezávisle a ve spolupráci s dalšími otevřenými a nezaujatými umělci. Sami jsme umělci, takže si dokážeme porozumět a respektovat se, a to dlouhodobě. Co se týče konkrétní práce, spousta aktivit labelu se nijak neliší od těch ostatních - smlouvy se musí podepisovat, tracky se musí uploadnout distributorům a releasy se musí promovat. Ale bereme si mnohem menší podíl z tržeb v porovnání s tradičnějšími labely a sdílíme spolu své know-how, kontakty a zkušenosti. Například dva zakladatelé labelu jsou zároveň booking agenti a snažíme se na turné spojovat interprety z labelu s většími jmény, aby to mohlo přirozeně pomoct oběma stranám. Ukázat ty, kteří nejsou tolik vidět.

Chris: Label musí být zároveň byznys. Marže zisku musí být jistota pro další fungování obchodu. Tohle je na prvním místě, tohle je důležitější, než co je nejlepší pro umělce. Future Archive Recordings se v tomhle malinko liší, model labelu má sloužit k budování kariéry ustájených umělců. To je náš primární cíl. Náš label je stavěný jako platforma, kde naše společná snaha je odměněná růstem individuálních hudebních projektů a projektů našich kámošů, kteří nám na oplátku poskytnou další příležitosti a svoje znalosti.

Může vůbec existovat něco jako DIY label s takovými ambicemi?
Mirza: Pořád se na to snažíme přijít. Není to snadná cesta, to rozhodně ne. Podle mě to možné je, pokud uděláš chytrá rozhodnutí a snažíš se růst do zákoutí mimo ta prvoplánová, mimo hlavní proud a směr. Pracujeme na pár projektech, které jsou možná divné optikou většiny vydavatelství a jejich činností. Zatím nemůžu nic prozradit, ale díváme se dál, než stojí pouhé vydávání hudby - to je jediná cesta, jak zůstat a být DIY podnik.

Chris:Jestli něco může existovat nebo ne záleží pouze na tom, jaký je cíl. Dokud můžeme tvořit, přetvářet záměr projektu a zůstat realističtí, s realistickým úspěchem a vývojem, pak to rozhodně existovat může, kdykoliv, navěky. A takhle vnímám DIY a jeho podhoubí, umělci podporují umělce, nejde jenom o prachy. Hodnoty jsou různé.

Victor Ferreira: Existovat určitě ano, ale asi je těžké najít správný způsob, jak lidi přimět podporovat nezávislou hudbu. Jsou a vždycky budou hudební nadšenci, co nás budou sledovat, to jistě. Obzvláště proto, že FAR ponouká kvalitní hudbu. Makáme na speciálních věcech mimo vydávání hudby. Možná bude trvat, než tohle všechno rozpracujeme, možná ne. Uvidíme.

Mark McGlinchey: Přijde mi, že „label” je koncept, který lidi nějak chápou a nějak jim vyhovuje, takže je to vhodný termín i k definici toho, o co se snažíme. Znamená to, že musíme vydávat hudbu a provozovat činnost s tím spojenou, ale v reálu je to ve více ohledech „nutné zlo“. Vytváříme platformu k realizaci dalších projektů a příležitostí pro umělce a dovoluje nám to prozkoumávat další a další možnosti jako seskupení. To je náš cíl.

Jste z různých míst, máte různá zázemí - co vám tohle umožňuje, v čem jsou nevýhody? Dneska je už celkem jedno, kdo je odkud, všichni „bydlí” na internetu, samozřejmě protnutí různých kreativních polí může přinést zajímavé výsledky. Co vás spojuje?
Mirza: Byť jsme každý odjinud, jak geograficky, tak hudebně a kulturně, je snadné zůstat v kontaktu a organizovat všechno online na Dropboxu, Google Docs a dalších. Většina z nás spolu mluví denně, připadáme si jako v jednom kanclu. Ale snažíme se potkávat i osobně - jeden ze zakladatelů na týden navštívil další dva, co žijí v Brně, abychom mohli probrat spoustu práce, kterou je potřeba udělat. Myslím, že nevýhoda labelu vedeného hudebníky může být časová vytíženost, máme popsané diáře odshora dolů vlastními uměleckými aktivitami, a když jsou někteří z nás na turné nebo se chystají vydat desku, musí práci kolem FAR převzít ostatní. Není to vždy lehké, ale snažíme se to vychytat.

Chris: Vždycky je lepší dát hlavy dohromady, každý z nás může nabídnout různé pohledy a hlavně zkušenosti. Různorodost schopností a taktik. Nakonec to vždycky zůstane výhodou, i když i my si prošli spoustou bolístek a zmatků. Ale čím déle fungujeme a budeme fungovat, tím snazší to bude.

Victor: Jo, pro mě tohle dělá FAR ještě zajímavější. I díky tomu děláme věci jinak, i když se na většině věcí nakonec shodneme.

Tradiční fungování labelu znamenalo zastřešení společného rosteru, a to i v době offline, před internetem. Digitál, resp. sociální sítě jsou dnes nedílná součást hry, ale na čem z minulosti staví dnešní labely?
Mirza: Podle mě každá komunita - v tomhle případě složená umělci, labely, manažery, booking agenty, publicisty - vždycky stojí na vztazích a propojení. Kdysi nabízely tradiční hudební vydavatelství rozsáhlou síť jmen a subjektů, což se hodilo mladým umělcům v jejich růstu. A tohle platí dodnes, snad s jediným rozdílem, že i malé subjekty, jako jsme i my, se umí sjednotit a vytvořit vlastní komunitu na undergroundové úrovni. O tohle se snažíme - vytvořit si vlastní platformu v rámci undergroundové hudební komunity, kde se umělci mohou podporovat navzájem, aniž by nutně museli prodávat tisíce lístků na koncert nebo statisíce desek.

Které labely sledujete a proč? Je to respektem k šéfovi a jeho výběru, pestrosti katalogu, jednotný vizuál, netradiční marketingové postupy?
Mirza: Vždycky mě nejdříve zajímá hudba a její autor. Tohle je esence jakéhokoliv vydavatelství a počáteční bod. Ale další faktory, které jsi zmínil, jsou taky důležité: pestrost, vizuální konzistence a nové nápady a vize v rámci průmyslu. Labely jako Warp podle mě splňují všechny body a jen díky tomu mají zástupy posluchačů i respekt ze strany umělců.

Chris: Není nic lepšího než objevit hudbu, která tě inspiruje a může tě vtáhnout do dění.

Victor: Rozhodně jde hlavně o muziku, ale každý aspekt je důležitý. Baví mě, jak Warp nebo Ghostly pokaždé zkouší jinak uchopit právě ty věci, které zmiňuješ. Snažíme se o totéž, byť to není lehké.

Mark: Pro mě je label kurátorem hudby, které můžu věřit, a nasměrovává mě k novým jménům. Naštěstí je stále dost vydavatelství, od kterých si poslechnu cokoliv, co vydají, jmenovitě Warp, Constellation, Erased Tapes, Southern Lord, Chemikal Underground, 4AD nebo Relapse.

Ve vaší stáji je Blockhead a Yppah, kteří dříve vydávali na Ninja Tune, dále Plantrae, samozřejmě Arms And Sleepers a další. Jakou mezi nimi hledat jednotící linku, co je spojuje? A je to vůbec třeba?
Mirza: Jednotící linka je pro většinu kamarádství. Vzájemně se známe, mnohokrát jsme spolu jeli turné, nasmáli se, večeřeli spolu... Známe se a vzájemně respektujeme jako lidi i jako hudebníci. Tam to začíná a končí.

Chris: Jsou to přirozené vztahy. Hudebníci, se kterými jsme v minulosti spolupracovali, ať už přes booking, management, hudební kolaborace nebo turné, všichni jsme propojeni.

Future Archive Recordings jako název může působit dost ambiciózně, tvoříte kroniku doby. Na které zapomenuté poklady z různých vydavatelských stájí se zapomnělo?
Mirza: Takových hudebních pokladů, na které se zapomíná, je spousta. Vyberu dvě kapely z přelomu devadesátek, kterých jsem se něco naposlouchal a respektuju je. Začnu s The Sword’s Project (později přejmenováni na The Swords) z Portlandu. Rozpadli se už dávno, ale stihli vydat pár alb. Rozhodně zapadli v tom množství postrocku a instrumentální hudby, která byla tehdy na vrcholu, a všichni byli posedlí čímkoliv z Islandu. Ale tahle kapela kombinovala prvky postrocku, elektroniky, ambientu a různých indie žánrů, občas i s vokály a občas s úklony k postklasice a folku. Skvělá kombinace a nálada a atmosféra, kterou svou hudbou The Swords tvořili, mi tehdy neskutečně sedla.

Tou druhou kapelou, která zůstává opomenutá, jsou Rachel’s z Louisville v Kentucky. Už nehrajou, dva členové bohužel zemřeli. V jejich hudbě se originálně a poutavě snoubí prvky moderní vážné hudby, komorní hudby, post-rocku, elektroniky a avantgardy. Vřele doporučuju zkusit tvorbu obou.

Chris: Wow, soupiska přehlížených perel… Jmenovat cokoliv znamená opomenout spoustu dalšího.

Co dělá nahrávky nadčasovými?
Mirza: Upřímnost.

Chris: Emoce. Pokud vaše hudba lidi zasáhne na emotivní, a jak říká Mirza, upřímné emotivní úrovni, pak je nadčasová.

Ve svém průvodním „manifestu“ zmiňujete touhu zvolna se vrhnout do světa videoherního průmyslu. Znamená to vydávat i videohry, nebo se spíše soustředit na soundtracky k nim?
Mirza: Tos’ trefil, obé tvrzení jsou pravda. Rádi bychom tvořili videohry k hudbě a hudbu k videohrám.

Chris: Ach, ty možnosti...

Mark: V procesu je toho spousta, měj oči na šťopkách!

Pro jeden ze svých showcasů jste si vybrali Kabinet Múz a spojovatelem je Slowcha (Martin Slovák, člen The Shullins, My Dead Cat, Kabinet múz, pozn. ed.), ostřílený mazák vychovaný HC-punkovou kulturou. Kudy vedla cesta právě k němu?
Mirza: Martin vždycky škemral a vtíral se k nám, chtěl se kamarádit, protože jsme cool a on chtěl táhnout s cool davem. Říkali jsme mu, že nemáme zájem, ale trval na svém, tak jsme ho vzali. Dělám si srandu. Martina zbožňujeme a respektujeme, co dělá a jak k věcem přistupuje. Osobně jsme se setkali, když moje kapela Arms and Sleepers hrála v Kabinetu Múz, seznámil nás Mark McGlinchey, náš kytarista a člen FAR, který žil dlouho v Brně a je úzce spjat s českou hudební scénou. Naše přátelství se lety prohlubovalo, až dospělo do bodu, kdy spolu můžeme snadno pracovat na různých projektech a událostech. A totálně milujeme Kabinet Múz! Stejně Martin pořád touží, aby byl tak cool jako my.

Chris: Byť se soustředíme na elektronickou hudbu, hardcore-punk a DIY kultura a její principy jsou úzce spjaty s tím, jak funguje. Vyrůstal jsem v téhle scéně, poslouchal punk, Godspeed You Black Emperor, zapojoval jsem se do komunity anarchistů. Přestože jsme esteticky malinko jinde, kulturní přesah je pro nás důležitý.

Mark: Jak zmínil Chris, vkus nás všech sahá daleko za hranice elektroniky. Znám Martina řadu let, vlastně bych řekl, že znám většinu lidí, co se motají okolo Kabu. Nahrával jsem My Dead Cat v rámci Fair Price Music sessions a na chvilku i sdílel to kouzlo hrát s Martinem v kapele. Kabinet je skvělé místo... zvuk, zázemí, personál a atmosféra často zastiňují podobně velké kluby napříč Evropou, takže nebylo pochyb, kde udělat showcase. Nebylo co řešit.

A když se vrátíme na začátek, k ověřeným principům fungování malých labelů a distribucí, dá se právě tam čerpat inspirace i pro Future Archive Recordings?
Mirza: Jsme stoprocentně hip a fresh a nepotřebujeme se ohlížet! Jde nám o budoucnost a její archivování.

Chris: Já jsem z budoucnosti.