Chyba, nebo experiment? (I)

Vždycky říkám, že nerozumím "artu", ale teď jsem zjistila, že jsem možná nějaký omylem vytvořila. Můj přístup k focení kapel vždycky byl jasný – snaha o co největší ostrost, zachycení výrazů v obličejích a vychytávání těch nejzajímavějších okamžiků od skoků po divoké otočky s kytarou. Zkrátka žádný prostor pro šum, rozmazané fleky a kompozice, které nic neříkají. K tomu všemu patří i tvrdá disciplína, takže na fesťácích oběhat co nejvíc kapel a nebýt u zavíračky baru, ale press centra.

Jenže ono možná všeho moc škodí. Po pár týdnech v karanténě jsem začala prohledávat složky s fotkami a našla spoustu failů. Když jsem je dala dohromady, smála jsem se sama sobě a kamarádi psali, že je to ten mnou opovrhovaný art. Vybrala jsem prvních šest snímků, sami posuďte, jestli je to chyba, nebo "art".

Chvrches, Sziget, 2019
Začneme zlehka. Pokud fotíte na manuál, určitě znáte situaci, když si foťák nastavíte na nějakou scénu a pak vám takzvaně „blbě zasvítí“ přímo do objektivu. Ostrost a zřetelnost jde pak stranou. To se stalo tady. Plus jsem na Szigetu poprvé měla svůj nový Canon EOS 6D Mark II a nebyla zvyklá na to, že si můžu nastavit vyšší ISO a na fotkách pořád nebude přebytek šumu. Takže jsem tuto fotku cvakala na čas 1/200 a clonu f/2,8, což ostrosti taky nepomohlo.

Cage the Elephant, Rock for People, 2017
Tohle si pamatuju přesně. Zdržela jsem se na jiné stagi a na focení Cage the Elephant přišla pozdě. No jo, i chronickému plánovači se to občas stane. Takže jsem místo tří songů měla jeden a půl a ještě se mi v průběhu focení vybila baterka. Skvělý prostor pro zmatky.

Florence and The Machine, Sziget, 2019
Na Florence mě nepustili do pitu, což jsem oplakávala půl dne, ale nakonec jsem šla bojovat do davu. Tam jsem potkala Francouze, který se učil česky. Nabídl mi, že mě na pár písniček vezme na ramena, což se mi s mou výškou náramně hodilo. Tohle je jediná fotka, kde je Florence trochu blíž, ale nad hlavou jí zrovna poletuje kamera. Díky bohu to šlo ořezat! Foceno s 200 mm objektivem na plných 200 mm, takže to vypadá, že stojím blízko, ale ve skutečnosti to tak vůbec není.

Twenty One Pilots, O2 Arena, 2019
Takhle to dopadá, když máš 159 cm a snažíš se fotit kapely – občas máš na půlce fotky podium. Na většině koncertů musím mít foťák nad hlavou, ale vždycky se snažím nezaclánět ostatním.

Billy Talent, pivovar Staropramen, 2017
Tohle taky souvisí s výškou. Občas procházím alba a mám tam samé fotky hlav lidí, kteří stáli přede mnou. Někdy to jde ořezat, jindy ne.

Evanescence, Rock for People, 2017
Jedna z kapel mých teenagerovských let, na jejíž focení jsem se moc těšila. Taky můj první Rock for People. Chtěla jsem, aby fotky vypadaly, ale tehdy jsem měla ještě špatný foťák - můj stroj smrti Canon EOS 100D, kde nejde jít na vyšší ISO než 800, aby bylo přes šum vůbec něco vidět. Tak jsem si půjčila aspoň objektiv z půjčovny, Sigmu s clonou f/1,8. Lepší světelnost jsem potřebovala jako sůl, takže to byla dobrá volba. Padla na to velká část mých ušetřených peněz a pak jsem se celý festival bála, že se s objektivem něco stane. Ve stanu jsem batoh s foťákem používala jako plyšáka. Na Evanescence se s ostřením kvůli protisvětlu obecně moc nedařilo a bohužel takhle dopadla většina fotek.