Člověk krve + Severní nástupiště, 7.7.2023, krčma U Žraloka, Vlkovec,

Krčma u Žraloka. Vlkovec. Jinej svět, ve kterym prostě jsi a jsi šťastnej. Krčmář nebere brigádníky, ale piv má asi sedmero a každé s příběhem, tak se někdy fronta táhne až k Sázavě, která si pomalu teče (podobně jak to pivo), ale nikomu to nevadí.

Snový výlet posázavskym pacifikem právě na tohle kouzelný místo. Pocit příjezdu domů, i kdybys tu předtím nikdy nebyl. Je to lidma, je to místem, je to náladou. Začalo léto a tenhle večer je nejintenzivnější. Akusticky, křehce, lidsky, v zádech vlak projíždí jednou za hodinu, houká, doplňuje melodie, které hraje nejdřív můj milý kamarád Člověk krve.

Dialog Člověka s publikem je opojnej. Jsme tam. Jsme tam všichni a víme, že tady je ten bezpečnej prostor, kde můžeme cokoli. Je to smutný a zároveň tolik veselý. Hluboký a zamyšlený. Lehkovážnost není. „Natálko, s rozbitou lebkou se špatně utíká… před válkou.“ Jdu radši „motat klubko provázků“, nechci plakat. A to v tu chvíli ani nevím, že druhý den se ocitnu v museu války – já pacifista (skvělá dostavba od Daniela Liebeskinda mne zavedla do Drážďan a teda i výborná expozice)

Po Člověku rozeznívá všechny své hlasy i nástroje Severko. To Severní nástupiště, který tě odváží do letních dnů, vandrů, toulek, společnýho bytí. Je to síla. Jako vždycky ryzí nádhera, která naplňuje již tak velice přeplněný sál. Ocitám se zas na našem skautským táboře, kde letos nejsem. Tady zní Severní nástupiště v plný parádě a to je ta pohádka, to neskutečně magický společný bytí. Je to i tou cestou vlakem, touláním se krajinou, sbíráním květů a všemi těmi setkáními. Obava, jestli někdo přijede, je dávno někde za horama. S každým příchozím rostou úsměvy. Opojný.