Zvíře jménem Podzim, 28.8.2017, Marienbad Film Festival,

Podél silnice stojí obrovitánské české vlajky, v té rychlosti se míhají jedna za druhou, a my hádáme, v kom že se to znenadání probudil zarputilý vlastenec. Jinak je to ale bez nadsázky krásný den jak vystřižený z voňavého ubrusu, co ležel celé léto na zahradním stole a na vyšité kytky sedaly zmámené včely. Čelním sklem do očí svítí slunce, vyžírá z hlavy poslední drobky zbytečných myšlenek a zanechává po nich jen příjemně vyhřátý důlek.

Dlouhá a zářivá cesta do Marienbadu lemovaná zelenými loukami, kosmickými krávami a hovory o tom, že vůbec nejhorší jsou náhlá zjištění, že autor tvé srdcové hudby je ve skutečnosti tak trochu zapšklý nepříjemný chudák. Jó, to člověku dokáže zkazit náladu. Poslouchej ho potom ještě s původní oddaností, když je na hladině vší té průzračnosti najednou tlustý připálený škraloup...

Vsázet na lidi je ruleta, ale pořád se dá naslouchat i jiným věcem. Třeba zvířatům. Vím zrovna o jednom, které už začíná netrpělivě přešlapovat v podvečerním stínu, protože se blíží jeho čas. Léto končí a něco je ve vzduchu. Kolem Ferdinandova pramene proběhlo v celé své kráse Zvíře jménem Podzim. Zůstala po něm jen intenzivní ozvěna a touha zaslechnout tohle celé znovu. Třeba se vrátí, až začne pod nohama šustit listí a v dálce na kopcích zasvítí poslední letošní ohně.