Grohl se v Sound City vrací do budoucnosti

Kdysi trhal v Nirvaně blány na bicích, dnes o tom točí filmy. Pačesatý smíšek Dave, jméno z rockové encyklopedie, žijící legenda. A taky nadějný filmař, jak se aktuálně můžou všichni přesvědčit z jeho dokumentárního debutu.

Proč zrovna Sound City, smradlavá díra uprostřed visutého parkoviště kdesi v L.A.? Protože právě tam vznikaly jedny z nejlepších alb rockové historie a mj. taky deska Nevermind, která (jistě nejen) Grohlovi totálně změnila celý život. Ale popořadě. Nastartujte dodávky, jedeme za otci zakladateli. Úvod je faktograficky nejnáročnější. Spousta jmen, průkopníci, vizionáři, kteří na zelené louce dokázali vybudovat zavedenou značku, při jejímž vyslovení se hudebním kritikům dodnes klepou kolena. Režisér dobře pochopil, že skutečný význam dávají místu teprve lidé a vztahy mezi nimi. A tak zpovídá osobnosti, které nechali v Sound City kus života – zvukaři, technici, kluci a holky pro všechno, ze kterých se stali uznávaní producenti. Dojde ale i na protřelé bardy, jakými byli/jsou Neil Young, Rick Springfield nebo Stevie Nicks. Prokousat se kilometry materiálu a vybrat z mnoha hodin sentimentálního žvatlání přesně těch pár veselých historek z natáčení muselo dát pěkně zabrat, stejně jako vytvořit z tuny fragmentů kompaktní celek.

Efekt „mluvících hlav“ Grohl zručně rozmělňuje pomocí archivních fotografií, coverů nejznámějších alb, perfektního soundtracku a citlivého střihu. Šikovně střídá prostředí, neustále zásobuje diváka vtípky a novými poznatky a pečlivě si hlídá, aby mu během přednášky nikdo neusnul. Pro absolutní hudební geeky je tu podrobná technická pasáž odkazující k unikátní technologické konstrukci analogové konzole Neve 8028. Mokrý sen každého zvukaře stál ve své době tolik co dva rodinné domy. Když Sound City zavřeli, odkoupil ji Grohl pro svou 606ku. Nejen o jejích unikátních vlastnostech vám budou povídat Rick Rubin, Butch Vig nebo třeba Trent Reznor, který zavzpomíná na babičku a svoje první hodiny klavíru v místní lidušce. Polívčičku si přihřeje i sám velký Dave, potěší hlavně perličky z nahrávání Nevermind. Sympatické je, že jako režisér nevěší nikomu bulíky na nos, ale točí o něčem, co sám důvěrně zná. Vyznává se z lásky a nostalgického obdivu k několika unikátním zvukotěsným místnostem a nadšencům ochotných udělat pro hudbu téměř vše. I proto mu rádi odpustíte, když v rozhovorech sám lehce přehrává.

Jak minuty plynou, ukazuje se, že nejde ani tak o samotné studio, jako spíš o ohlédnutí za koncem jedné éry, kterou symbolizovalo. Analogové Sound City nástup digitálu neustálo, zato však dokonale umetlo cestu všem přirozeným, technologicky zdatnějším následovníkům. Pokrok nezastavíš. To koneckonců věděli i zakladatelé Sound City a vědí to i všichni protagonisté filmu. Jako by říkali, jasně jsme sice dinosauři, ale lidský faktor stejně žádným kompem nenahradíš.

A hned taky ukážou, jak to mysleli. Závěr patří nahrávání nového materiálu a výjimečné chemii mezi špičkovými muzikanty. Trocha toho hvězdného poplácávání po zádech a specifika tvůrčího procesu z první ruky. Josh Homme si podává dveře s Paulem McCartneym, přijdou kluci z Foo Fighters (hehe) i B.R.M.C. Grohl se urputně snaží o příslovečnou mnohovrstevnatost a má co dělat, aby to celé vůbec udržel filmově pohromadě. Stopáž nakonec dostal pod dvě hodiny, ale ve střižně se evidentně nemilosrdně řezalo a přechody mezi jednotlivými tématy jsou zbytečně násilné. Tak jako tak před Davem smekám, jen bych se pro příště přimlouval za seriál, který by si více pohrál s atmosférou a nepodléhal silové informační přehlcenosti.