JazzFestBrno: Páteční česko-italsko-izraelská nadílka

Jednou ze stálic porevolučního jazzu v Česku je bezesporu trio ostříleného kontrabasisty Roberta Balzara, které vzniklo roku 1996. Na kontě má šest autorských alb.Travelling z roku 1998 získalo ocenění „Český disk roku“ od Českého rozhlasu, následující Alone (2000) přineslo triu ceny „Album roku a Kapela roku“ v rámci Cenění Karla Velebného. Overnight bylo v roce 2005 nominováno na cenu Anděl. Tvůrčí spolupráce s legendou jazzové kytary Johnem Abercrombiem vyústilo ve společné natáčení alba Tales featuring John Abercrombie v roce 2008. Nejnovější desky Discover Who We Are a Vuja-Dé už dávají prostor brněnskému rodákovi Jiřímu Levíčkovi, jenž na postu klavíristy vystřídal dlouhodobého člena tria Stanislava Máchu.

Lídr kapely Robert Balzar je nejen vyhledávaným pódiovým i studiovým hráčem, ale především úžasným jazzovým řemeslníkem s přesahy do kvalitní pop-music. Jeho trio je kapela evropské úrovně s bohatým potenciálem růstu. S každou nově vydanou deskou jakoby ještě víc srůstala v jednu tříhlavou entitu, z níž čiší nadhled a jistota. Trio dokáže zúročit veškerý přínos, který mu poskytuje status „working bandu“ a s výměnou na postech klavíristy a bubeníka, kde se usídlují talentovaný Brňan Jiří Levíček a olomoucký Kamil Slezák, navíc přichází kreativní vzpruha.

Vzácným hostem na aktuálním turné tria je italský jazzový klarinetista Gabriele Mirabassi, přední představitel soudobé jazzové hudby a jeden ze zakladatelů Artisanat Furteux Ensemble. Mirabassi byl členem skupiny Rabih Abou-Khalil, pravidelně hraje na předních italských jazzových festivalech a jeho diskografie čítá přes dvacet alb. Album Cantu di Ebano je považováno za jeho doposud nejlepší album.

„Když jsme uvažovali o hostovi našeho tria, bylo jasné, že nechceme pouze z tria vytvořit klasický kvartet se saxofonem nebo kvintet se saxofonem a trumpetou,“ vysvětluje genezi kapely Robert Balzar.„Naše trio je myslím vcelku komorní, a tak mě napadlo pozvat výjimečného klarinetistu Gabriele Mirabassiho. A protože je Gabriele Mirabassi fenomenální muzikant a hraje také dokonale na basklarinet, věřím a těším se, že spolu s ním, Jiřím Levíčkem a Kamilem Slezákem opět objevíme nějaké nové obzory a vy budete u toho.“

Hvězda Izraelce Yarona Hermana v posledních letech září jakoby se na ní rozbouřilo nepočítaně erupcí. Podobně eruptivní je Hermanův klavírní styl, osmaosmdesát klapek však drží pevně v otěžích, a když vkus zavelí, dokáže jim pěkně přiškrtit uzdu. Hermanův styl definuje termín dynamika, jeho herní polohy se mění jako nebe při západu slunce, nikdy však nesklouznou k lacinému kýči či cirkusáctví.

Z Hermana muzikálnost přímo stříká. Je tak plný hudby, že musí vynakládat úsilí, aby v něm nepřekypěla. V baladě se ale umí tak zkáznit, že se člověku ani nechce věřit, že klavír nabízí tak jemnou barvu a hudební frázi lze natolik procítit. Když se ovšem naskytne příležitost běsnit, Herman je prvním, který ji využije. Svůj nástroj má nevídaně pod kontrolou, srší vtipem a nápady.

Yaron Herman se narodil 12. července 1981 v Tel Avivu. V dětství měl nakročeno na slibnou kariéru basketbalového hráče izraelského reprezentačního družstva juniorů, ale vážné zranění kolena jeho sportovní ambice ukončilo. Na klavír se rozhodl začít hrát v poměrně pozdním věku šestnácti let, ale za pouhých pár let už byl schopen absolvovat svá první vystoupení v nejprestižnějších koncertních sálech v Izraeli. Tak výrazný byl jeho talent. Yaron záhy odešel do Bostonu, kde měl v plánu zapsat se na Berklee College of Music. Zjistil, že škola nenaplňuje jeho touhu po poznání a objevování reality hudby, a rozhodl se k návratu do Tel Avivu. Na zpáteční cestě se zastavil v Paříži, zahrál si s několika hudebníky na jam session a hned druhý den dostal nahrávací smlouvu. Od té doby si v Paříži buduje neotřesitelnou aureolu kreativního pianisty na hraně geniality. Důkazem je jeho debutové sólové album Variations, jež chvílemi připomíná tvůrčí etudky neposedného dítěte s charakterem ne nepodobným Mozartovi.

Hermanova vlastní teorie v oblasti hudební improvizace s názvem „Real Time Composition“ mu vynesla pedagogické angažmá ve formě série přednášek na pařížské Sorbonně. Její principy využil i při natáčení prvního triového alba A Time For Everything, jež s úspěchem prezentoval v rámci festivalu JazzFest Brno v roce 2009 a které mu vyneslo řadu ocenění včetně jazzmana roku v několika anketách. V září 2008 získal Yaron cenu jako nejlepší nový instrumentalista roku na festivalu Victoires du Jazz. Trio se vrátilo do nahrávacího studia se smyčcovým kvartetem Quatuor Ebene, aby nahráli album Muse, jež bylo vydáno v březnu 2009. Posun k progresivnímu labelu ACT v právě probíhající dekádě lemovala ceněná alba Follow the White Rabbit a Alter Ego s výtečným saxofonistou Emile Parisienem, jež zachytila Yaronovu tvůrčí fázi mísení izraelských vlivů s jazzem i pop music.

Jeho rostoucí popularita mezi posluchači potvrzuje jeho výjimečný status i schopnost reflektovat moderní hudební inspirace. Yaron má totiž (podobně jako třeba Keith Jarrett) schopnost oslovit širší posluchačskou obec a vůbec nemusí podlézat lacinými triky. Jeho hra je přesvědčivá, kompoziční schopnosti perspektivní a výběr repertoáru pestrý a vkusný. I proto ho pořadatelé zvou do nejlepších sálů světa. Jeho aktuální nahrávka Everyday dává výrazný prostor Yaronovu dlouholetému spoluhráči a brněnskému publiku z tria Shai Maestra dobře známému bubeníkovi Zivu Ravitzovi. Ziv je ideálním partnerem pro kreativní dialog s hudebníkem Hermanova kalibru. Jeho obsese zvuky a nekončící zásobárna inspirace posouvá jejich společný zvuk do blízké budoucnosti. Kritik John Fordham popsal jejich hudbu jako „rychle se měnící slideshow současných stylů“ a zdá se, že trefil do černého.