Katedrály komiksu: Jsem Spider. Spider Jerusalem.

Díky několika nadšencům u nás už pár let vychází výběr toho nejlepšího ze současné komiksové produkce. Vedle katedrál, které změnily přístup ke grafickým románům, je tady široké spektrum titulů – od čistě oddechových kousků až po tvrdě existenciální a myšlenkami nabitá díla. A tohle je výběr toho nejlepšího z výběru toho nejlepšího.

"KDYBYSTE MĚ MĚLI OPRAVDU RÁDI, TAK SI JEŠTĚ DNES VŠICHNI HODÍTE MAŠLI."

Pozor, Transmetropolitan je hutné, radioaktivní zboží. Že komiksoví superhrdinové nemusí nosit přiléhavá pyžama, kápě, masky a disponovat superschopnostmi, to již dávno víme. Že hranice mezi dobrem a zlem je tenká (a někdy vůbec žádná), víme také moc dobře. Že naši hrdinové jsou v dnešní době v podstatě psychopati, zvrhlíci a klející, na zem plivající parchanti, jasně. Co je dělá „super“, je osobitý styl, originalita při řešení problémů, charisma a především abstraktní cit pro vlastní pošahanou verzi toho, co je správné. Seznamte se s Spiderem Jerusalemem. Spider má to neštěstí, že je novinář. Vzteklinou nakažený reportér, brodící se zkorumpovanou žumpou megaměsta a blábolící něco o tom, že mu jde o odhalení PRAVDY. A pravda, jak známo, bolí. Spider to celé vede ve stylu předivokého gonzo žurnalismu: psát maximálně subjektivně, až se sám reportér stane součástí děje. A dost často i jeho hybatelem. Ne náhodou je holohlavý, koňské dávky drog a chlastu konzumující, vždy ozbrojený, jak kanál mluvící a jak ostravské fabriky kouřící Spider vymodelovaný podle postavy Huntera S. Thompsona, otce zakladatele gonzo stylu a autora nesmrtelného Strachu a hnusu v Las Vegas.

"JE TO LEVNÉ. ALE NE TAK LEVNÉ, JAKO VAŠE HOLKA."

Příběh se odehrává v metropoli zdánlivě připomínající NYC, v budoucnosti, kdy technologie překonaly i ty nejdivočejší vize. Na ulicích se prohánějí emzáci, mutanti, ruské vlkodlačice; tisíce kultur se škvaří ve smradlavém guláši, korupce bují a reklamy jsou agresivnější než fašistická policie. Lidé se nechávají předělat na mlhovinu z miniaturních strojů, koně a policejní psi mluví a vaše kuchyňské spotřebiče fetují. Šílenství se již dávno prostřílelo do stratosféry. Spider si užívá zasloužený důchod v horách. Chrání ho inteligentní bezpečnostní systém, ebolové bomby a minové pole. Jenže je třeba splatit dluh vydavateli a vrátit se do nenáviděného města. Novinář, který v minulosti jedním telefonátem způsobil hromadnou sebevraždu desítek politiků, se vrací do svých starých biorytmů. Pouští se do reportáže o krvavých pouličních střetech mutantů se zákonem, riskuje ztrátu duševního zdraví při sledování televize, navštěvuje veletrh náboženských fanatiků („Omrdejte si svatou ránu v břiše Svatého Marka.“). Nepřestává ho otravovat zmrazená hlava jeho ex-manželky („Ta ukňouraná, nestálá děvka, co po nocích střílela z kuše a jen tak z prdele se nechala infikovat snětí slezinnou a přeblafla i výběrčího daní.“), bezhlavé dítě ho oslovuje „tati“ a pikle proti němu kuje hinduistka, ze které udělal v šestnácti pornohvězdu. Ale jak říká Jerusalem: „Jsem tak zasraně unavenej... Ale jedno vám řeknu, někde v tom všem bude parádní sloupek.“

Nenechte se ovšem zmást. Spider, karnevalová karikatura plná popkulturních a politických odkazů, cynismu a zlosti, umí být i soucitný, hluboký a dokonce dojemný. „Ticho!!! Snažím se ztrácet čas sledováním televize!“ Britský spisovatel, scénarista a sloupkař Warren Ellis nezapřel své obsese a podařilo se mu vytvořit nadmíru zábavné, extrémně vulgární a satirické dílo. Jak je v sci-fi nebo cyberpunku zvykem, vize budoucnosti slouží především jako zpráva o současnosti. A ta nijak zvlášť růžová není. Toto je patrné především v povídce popisující utrpení navrátilců, kteří se nechali zmrazit v naší realitě a probouzejí se až v budoucnosti, které nerozumí a která je nepotřebuje. Tito opuštění chudáci, dezorientovaní duchové starých časů, jako by byli obrazem nejen věcí, které přijdou, ale i těch, které už probíhají...

"DRUHÁ OBČANSKÁ VÁLKA V USA VÁS VÍTÁ!"

DMZ znamená demilitarizovaná zóna. V komiksu DMZ: Válečná zóna od Briana Wooda a Riccarda Burchielliho jde o obraz Manhattanu v době, kdy Spojené státy americké zachvátila občanská válka. Z Broadwaye, Wall Street, Lower East Side, Uptownu a okolí jsou jen strašidelné trosky s vyhořelými mrakodrapy a rozkuchanými vraky, připomínající peklo Čečenska nebo bývalé Jugoslávie. Civilisté jsou pohyblivé terče, snažící se přežít v chaosu a nedostatku základních surovin. Naráží zde na sebe skupiny s nejasnými cíly, zatímco válčící strany soupeří do posledního člověka. Ve válečném vakuu se pohybuje pár svobodných elektronů, kteří se snaží udržet nad vodou okolního chaosu a zachovat si zbytky vlastní lidskosti. Po sestřelení helikoptéry zde proti své vůli přistane Matt. Amatérský fotograf, který dosud plnil jen funkci podržtažky nadutému televiznímu reportérovi. Havárie vše změní a Matt zcela sám začne mapovat terén. Jen díky štěstí začátečníka a novinářské lítačce nekončí oběšený na nejbližším kandelábru. Brian Wood působivě vykreslil zoufalství a nesmyslnost války na zdánlivě nejméně pravděpodobném místě. Skvěle snoubí akci, napětí a destrukci známého prostředí a obzvláště se mu daří charakterizovat rázovité vedlejší postavy. Má cit pro detail a znepokojující fantazii (např. když nechá vykácet zasněžený Central Park kvůli palivu nebo přestěhuje ZOO do podzemní základny, kde mezi lelkujícími pandami roste ohromná plantáž bambusu).

Jak kdysi řekl režisér John Carpenter, když se vracel ke svému filmu Escape From New York: „To Walt Disney ovládl New York, ne zločinci.“ Starý kovboj tenkrát netušil, že i od gentrifikace a sterilního a politicky korektního vyčištění NYC je to jen krok k nepředstavitelnému peklu. Kresba Riccarda Burchielliho nezapře inspiraci italskou komiksovou školou. Kombinuje techniky, na obálkách si příznačně vypůjčuje městský styl undergroundových fanzinů, podtrhuje atmosféru. „Každý den je 9/11!“

"ZAPOMEŇ NA VŠECHNY GANGSTERY V GOTHAMU. ZAPOMEŇ NA VŠECHNY GRÁZLY, DO KTEREJCH SES KDY NAVEZ. ZAPOMEŇ NA KAŽDÝHO PADOUCHA, KTERÝHO SE BOJÍŠ. ZAPOMEŇ NA DELTA FORCE A NAVY SEALS A NABOUCHANÝ ZELENÝ BARETY A TY NEDOMRLÝ NINJA ZABIJÁKY A TAKY NA MAČO TERMINÁTORA. TOHLE JSOU ZASRANÝ SAS. (...) UŽ NENÍ PROČ BEJT SLUŠNEJ. JINAK NÁS VODDĚLAJ, TOMMY."

Čtvrtý díl Hitmana začíná dobře. Starý známý nájemný zabiják s pevným kodexem, rentgenovým zrakem a telepatickými schopnostmi Tommy a jeho kámoš Nat nejprve zneškodní zombiefikovaného Santa Clause a pak si jdou zapět koledy k milovanému sirotčinci. To je jen předkrm. Větší sousto si naloží, když se rozhodnou s Hitmanem a jeho obtloustlým parťákem, který se ze všech sil snaží neklít, vyřídit ty nejtvrdší z nejtvrdších: neúprosné, kruté, nepřekonatelně ostré drsňáky ze SAS. Pomstu sice můžete odkládat, ale vždy na ní nakonec dojde – i když to zpočátku vypadá, že naši chlapci přece jen narazili na silnější protivníky. Garth Ennis, zodpovědný za takové klenoty, jako je Preacher, nejlepší díly Punishera a ultrasprosťárnu Dicks, v posledním svazku Zabijáka opět kadencí AK-47 chrlí vtipné hlášky, krvavou akci, výbuchy, irskou/chlapskou/vojenskou čest a ve stejně zběsilém rytmu udržuje dynamiku postav. Lehce ironická kresba Johna McCrea efektně dodává střelný prach a rudou barvu. Úplně jako z krevní banky.

"CO KDYŽ VŠICHNI NEJSOU BOHATÝ? CO KDYŽ MAJÍ NORMÁLNÍ MIZERNOU PRÁCI? JSOU BOHATÍ OD TÉ CHVÍLE, CO SE UPÍRY STANOU? KDE TY PENÍZE SEBEROU?"

Upíři jsou v módě. Jsou všude. Od knížek Anne Rice přes televizní seriály jako Buffy, přemožitelka upírů nebo Angel až po filmy jako Twilight nebo Daybreakers. Adolescentní obsese levnou gotikou a tajemnem rezonuje s pocitem vyčlenění, vlastní vratkou nafoukaností, nepříliš obratným sexem a blouděním. Typickou post-pubertou. Ale především je to o hodně lepší a více vzrušující než plytká realita. Jenže ne všichni upíři jsou dekadentní aristokrati, oháklí do outfitů rockových hvězd. Ne každý upír pobývá v paláci, kde znuděně pozoruje, jak zoufale pomalu plyne čas, zatímco jeho znepokojivě bledá krása zůstává neměnná. Upíří realita na předměstí Los Angeles, kde žije mladý nesmělý upír Dave, má k těmto fantaziím na míle daleko. Dave je švorc. Otročí v upírsko-rumunské večerce, kde prodává krevní konzervy, pivo a toastový chléb. Typický dvacetiletý loser. Až na to, že je upír. Ke všemu má morální zásady, které mu k obohacení příliš nepomáhají. Zvlášť, když se nešťastně zamiluje do roztomilé gotičky a musí o ní soupeřit s opáleným, nabouchaným, k napřesdržku arogantním upířím rivalem. Trio Jessica Abelová, Gabe Soria a Warren Pleece vytvořili v dílku Život mi pije krev čtivý příběh na pomezí hořkosladkého teenage sitcomu a milostného příběhu s dramaticko-tragickými prvky. Kresba Pleece je ultraefektivní a linky čisté. Věnuje velkou péči maličkostem a detailům. Parádně vykresluje prostředí kalifornského předměstí s jeho nočními dinery, nekonečnými parkovišti a opuštěnými plážemi. Celý příběh pomalu pluje melancholií periferie, nekonečnou nocí a bolavým dramatem.

"A VLNKY SE ŠÍŘÍ PŘES AMERIKU A MIHOTAJÍ SE JAKO TEKUTÝ CHROM HLAVAMI NEJVĚTŠÍCH ZLOČINCŮ, ZOUFALCŮ, ZVRHLÍKŮ, ŠÍLENCŮ. A VLNY SE ŠÍŘÍ, VZDOUVAJÍ SE V TOM HOREČNATÉM PŘÍLIVU A ČERNOU BARVU NEZMÍRNÍ ANI PĚNA NA NICH."

Mág a geniální tvůrce Alan Moore, autor ohromných katedrál jako Strážci, Z pekla nebo V jako Vendeta, se v roce 1983 chopil Bažináče, tenkrát nepříliš úspěšného monstra ze stáje DC Comics. V jeho pojetí není Swamp Thing člověkem, kterého exploze chemikálií a pád do bažiny změnily v monstrum. Právě naopak, Mooreovo monstrum je skutečné. Vytvořil regulérní rostlinu, která má „jen“ lidské vzpomínky, které se vzbouřily, a z rostlinné schránky vytvořily humanoidní tělo, napojené na univerzální morfologické pole přírody. Bažináč se s tím bolestivě vyrovnává, chrání faunu a floru temných bažin, zápasí s démony a přitom se dostává až do samotného pekla, odkazující již názvem Láska a smrt na Dantovu Božskou komedii. Moore čtenáře provádí nejprve slizkým hororem plným škaredého hmyzu a posedlosti, pak metafyzickou fantazií, zamilovaností a sci-fi satirou s jazykovými hrátkami.

Vše vrcholí kapitolou o „rostlinném sexu“, nazvanou Svěcení jara. Neil Gailman ji v úvodu výstižně popsal takto: „Moore napsal prakticky báseň v próze: halucinogenní splynutí víc než dvoumetrové kupy vegetace a balkánské emigrantky.“ Komiks byl ve své době jedinečný tím, že kladl důraz na ekologii a pohrával si s narativní formou, která získala vskutku literární úroveň. Moore navíc změnil celou mytologii monstra (například podotkl, že Bažináči tu byli odjakživa) a vedle sociálních problémů postavil prvky černé magie. Navzdory tomu, jak bláznivě to zní, úspěch Bažináče byl ohromný – jak kritický, tak komerční – a dokázal oživit celou, do té doby na úbytě skomírající sérii. Výtvarníci Bissette a Totleben ve své potemněle černobílé kresbě upevňují gotickou atmosféru louisianských pralesů, krokodýlů a temných bažin. A navíc je tu kameo enigmatického mezidimenzionálního poutníka mezi životem a smrtí, legendárního Deadmana! Naprostá klasika!

"DRTIČKO, TY UŽ JSI ZASE OPILEJ?"

Kalifornií, latinskou kulturou a místním punkem nasátý nezávislák Jaime Hernandez je zpět s druhým dílem svázaných příběhů Locas neboli ranařek Margarity Luisy „Maggie“ hascarrillo a Esperanzi Leticii „Hopey“ Glass. Začne se zostra exkurzem do wrestlingových zápasů a osudu stárnoucí královny ringu Reňe Titaňon, která neváhá – jako správná hrdinka – vzít věci do vlastních rukou i mimo ring. Méně sci-fi než první díl, více punkové, politické (zřejmé z komentářů života v mexických čtvrtích), tajemné a stylově končící setkáním se samotným pánem pekel. Kresba je překrásná, prudce elegantní, černobíle čistá a s jasnou, pevnou linkou – i když holky mají rozcuchané vlasy a roztrhaná trička. Humor v komiksu Holka z H.O.P.P.E.R.S. (Love & Rockets) zakrývá panoptikum mikropříběhů depresí, drog a zlomených iluzí, ale některé příběhy zkrátka nelze brát jinak než s úsměvem. Lehké lesbické podtóny a tu zamotanost, tu znuděná každodennost děje – to už patří k šarmu Jaimeho Hernandeze.