Pianista a učitel, jazzman par excellence - Cyrus Chestnut

Cyrus Chestnut je hudební autoritou, využívající vlivů klasiky, spirituálu i jazzu. Jako jeden z nejrespektovanějších světových pianistů je veleben v jazzových publikacích. Významný kapelník a dirigent vystupoval na předních světových pódiích a festivalech jako John F. Kennedy Center for the Performing Arts, Montreux Jazz Festival, North Sea Jazz Festival, Jazz at Lincoln Center, Montreal Jazz Festival, Umbria Jazz Festival, Monterey Jazz Festival a New Orleans Jazz Fest.

Cyrus je absolventem vrcholných amerických hudebních institucí, včetně Peabody Preparatory a Walden School, jeho hudba je ukázkou disciplíny a respektu k získanému vzdělání, které ovlivnilo jeho současný zvuk. Po studiích na Peabody a Walden School exceloval Cyrus jako student na Berklee College of Music, kde získal ceny Oscara Petersona, Counta Basieho a Quincy Jonese za své mimořádné schopnosti a nadšení ve svém oboru. Na Berklee studoval jazzovou kompozici a aranžování, než školu dokončil, zahrál si s řadou legend - Dizzy Gillespiem, Joe Williamsem a Tommy Flanaganem.

Po ukončení studia pokračoval v dalším hudebním vzdělávání jako doprovod jazzového zpěváka Jona Hendrickse v letech (1986-88), trumpetisty Terrence Blancharda, saxofonisty Donalda Harrisona (1988-90) a jazzové legendy Wyntona Marsalise.

Chestnutův repertoár je obrovský, objevil se ve filmech jako Kansas City a Piano Grand: A Smithsonian Celebration. Po první nahrávce v roli kapelníka v roce 1989, rozšířil Chestnut svůj repertoár jako účinkující i dirigent. S více než tuctem studiových alb pokračuje v experimentech s navyklou integrací zvuku jazzu, spirituálu a klasiky, které zrcadlí jeho dědictví a uměleckou identitu. Prolínáním zkušenosti sakrálního dirigenta s akademickým vzděláním, proplouvá úspěšně prchavými hranicemi žánrů. Toto obratné „vyvažování” se skvěle ukázalo ve spolupráci s legendární Kathleen Battle v „So Many Stars” a „Underground Railroad” a v současné studiové nahrávce z roku 2014, s názvem „Midnight Melodies”.

Chestnut, bohem nadaný muzikant, kapelník, pedagog a mentor, prošel hudební krajinou a zanechal po sobě nesmazatelnou stopu stejně jako mnozí z legend, se kterými spolupracoval dlouhá desetiletí. Nedávným jmenováním do profesorského sboru hudební fakulty prestižní Howard University, pokračuje Chestnut s respektem k odkazu svých slavných jazzových mentorů. Pokračuje tak ve své dřívější práci na hudebních táborech, veřejných školách i univerzitách a umožňuje tak dělit se o své hluboké znalosti.  

Mads Vinding narozený 1948 v Kodani je představitelem dánského jazzu světové třídy, jedno z absolutních „basových es” s více než šesti sty nahrávkami na triku. Profesionální basista s domovským právem v legendárním jazzovém klubu Montmartre v Kodani, již od svých šestnácti let rozšiřuje impozantní seznam kolaborací s jazzovými velikány, jako na příklad Herbie Hancock, Wayne Shorter, Stan Getz, Dizzy Gillespie, Chet Baker, Fred Hersch, Dee Dee Bridgewater, Quincy Jones aj. Mads Vinding vystupuje po celém světě, je producentem několika nahrávek, autorem filmové hudby, držitelem několika významných jazzových ocenění - 1978 zvítězil jako nejlepší sólista v mezinárodní soutěži Radiocontest NORDRING, získal cenu Bena Webstera v roce 1982 a cenu Palæ Jazz roku 1997, byl oceněn čestnou cenou Launy Grondahl v roce 2000. Zvítězil v anketě čtenářů magazínu The Jazz Reader 1997 a 2000. Získal tři Grammy za Nejlepší Album 2000 v kategorii jazzu a folku a další za nejlepší folkové album 2003. Obdržel cenu Django D'or „Master of Jazz” 2007 a čestnou cenu Dánského svazu hudebníků 2008.*„Zároveň s akustickou basou vytříbil hru na elektrickou basu, avšak co z něj dělá vynikajícího umělce a vyhledávaného sólistu, je jedinečné muzikální ovládání a neobyčejná vyzrálost, kterou získal padesátiletou spoluprací s vynikajícími jazzmany. Zahrál si s většinou z velikánů, co stojí za zmínku - dnes hraje s těmi, kteří splňují jeho představy o tom, jak by se měl jazz hrát.”**„Zároveň s akustickou basou vytříbil hru na elektrickou basu, avšak co z něj dělá vynikajícího umělce a vyhledávaného sólistu, je jedinečné muzikální ovládání a neobyčejná vyzrálost, kterou získal padesátiletou spoluprací s vynikajícími jazzmany. Zahrál si s většinou z velikánů, co stojí za zmínku - dnes hraje s těmi, kteří splňují jeho představy o tom, jak by se měl jazz hrát.”* Peter H. Larsen, Editor, Danish Radio, P2 Jazz.

Jonathan Blake, jeden z nejkvalifikovanějších bubeníků své generace, se osvědčil jako dokonalý a nekonečně všestranný hudebník — „naprostý modernista” – tak ho nazval John Murph z NPR (National Public Radio). Blakeovo nadání pro kompozici a vedení kapely, tak dovedně demonstrované na jeho debutové nahrávce z roku 2012 „The Eleventh Hour”, svědčí o mnohaletých živých i studiových zkušenostech napříč estetickým spektrem. Během roky trvajícího působení v kvintetu Toma Harrella, triu Kennyho Barrona a v dalších vrcholných skupinách, Blakea nepochybně formovalo. Svou efektní, hrou na bucí a plně vyzrálou uměleckou zručností, zanechal i on obrovský dojem na jazzmany jako Hans Glawischnig, Alex Sipiagin, Donny McCaslin, Avishai Cohen, Omer Avital, Patrick Cornelius...

Blake, narozen ve Filadelfii 1976, je synem slavného jazzového houslisty Johna Blakea Jr. On sám je stylovým chameleonem. Začal v deseti letech s bubny, první zkušenosti s vystupováním získal se skupinou Lovett Hines Youth Ensemble, vedenou známým filadelfským jazzovým pedagogem. Už v té době, začal na Hainesův popud Blake komponovat vlastní muziku. Později působil se saxofonistou Robertem Landhamnem v jazzové skupině mládeže na Settlement Music School. Blake absolvoval George Washington High School a pokračoval ve studiu uznávaného jazzového programu na William Paterson University, společně s Rufusem Reidem, Johnem Rileym, Stevem Wilsonem a Horacem Arnoldem. V té době začal hrát profesionálně v Oliver Lake Big Bandu, s Royem Hargrovem a Davidem Sanchezem. V roce 2006 dostal odměnu ASCAP pro mladé jazzové skladatele a v roce 2007 získal titul Master v oboru skladatelství na Rudgers University. Tam studoval s Ralphem Bowenem, Conradem Herwigem a Stanley Cowellem. Blake, hluboce přesvědčen o roli Filadelfie coby historického nervového centra americké hudby, se sám stal součástí legendárního odkazu tohoto města – nejen jazzového, ale i soulového, R&B a hip-hopového. V mnohém je pokračovatelem tamějších mistrných bubeníků jako Philly Joe Jones, Bobby Durham, Mickey Roker a Edgar Bateman, nemluvě o mladších mentorech jako Byron Landham, Leon Jordan a Ralph Peterson Jr. Dnes je Blake sám představitelem filadelfského soundu, popsaného Aidanem Levym v recenzi na „The Eleventh Hour” v časopise Jazz Times jako „závratný pocit trochu ten rytmus nestíhat a hnát se do dalšího.” Blakeova účast pomohla Mingus Big Bandu ke Grammy nominaci alb „Tonight at Noon” (2002) a „I Am Three” (2005). To vyneslo Blakeovi místo v kapelách s lídry jako Russell Malone, Randy Brecker, Joe Locke, Ronnie Cuber a s dalšími ostřílenými jazzovými veterány. Skvělý trumpetista Brian Lynch řekl, že „Jonathan Blake je bezkonkurenční mezi mladými bubeníky pro jeho průzračnost úderu a výraznost swingu.” Blake je lídr vizionář a navíc má schopnost využít talentu svých spoluhráčů, což dělá z „The Eleventh Hour” jeden z nejlepších debutů poslední doby.