Zimní pneu. Cudné i maniakální.

Jsou kapely, které jsou v tvorbě cudné, když píseň, tak jednu, dvě za rok, vědomě budovaný obraz u nich utváří pečlivě volená slůvka a melodické linky, které nesmí urazit ani výtah. A pak jsou kapely jako Zimní pneu, maniakálně aktivní, těžce plodné, příjemně divné, nezařaditelné.

Za jejich nahrávkami slyšíme potměšilost dvou trochu ujetých vědců ze špatně financované hudební laboratoře, vypočítavost shořela, prim tady tvoří nadšení a snaha dělat hudbu s něžným fakáčem světu po svém: a tak tam, kde by se něco mohlo líbit, se náhle ozve troubení trajektu, kde cítíme velký potenciál dojetí ujede zčistajasna melodie do tóniny z okrajového spektra notového zápisu, hluk spadne do talíře s hitem jako nic. Tam-tam dvojkopáku v pozadí prozradí, že roli tu hraje láska k metalu, může být album šifrovaným milostným dopisem kapele Umbrtka?

A texty, ty už vůbec nepodléhají žádnému pánovi, Bohu, ani introspektivní cenzuře. Co přišlo do hlavy, to se objevilo i v podivuhodné podobě na talíři, nic tu ale nezavání odfláknutostí. Citlivost, něha a folková nová upřímnost je na desce Kvalitní dema a alba tu přítomna ve většině zákrutech: s nespoutaností si tu v písních podávají ruce jako spolužáci z mateřské školky. Zimní pneu, to je tak, když se potká doktor z psychiatrické nemocnice a kuchař. Zimní pneu jsou oslavou hudby, která chutná, když jsi připraven do ní ponořit čumák. Připravte si čínské hůlky. Dobrou chuť.