PAF, 5.-8.12.2024, Olomouc

Milý deníku, sobotní večer sedím v kostelní lavici. Není to místo, kde bych běžně vysedával, ale právě do sakrálního prostoru Husova sboru navrženého před sto lety místním architektem Hubertem Austem příležitostně zavítám rád. Letos v červnu na kapelu Tábor, dnes, téměř v půlce adventu, na oratorium So Afraid to Show I Care od dvojice producentů Qow a Theo Alexander.

Ve skladbě pro elektroniku a varhany se ve druhé půlce přidá kontrabas a trojlodní baziliku vyplní kouř a hra světel. Vyloženě zhmotnění protichůdných principů reprezentovaných čertem a andělem, kteří předevčírem prošli Univerzitní ulicí, když třiadvacátý ročník mezinárodní Přehlídky filmové animace a současného umění Olomouc začínal. K natolik intenzivnímu prožitku, který by mi za jeden večer bohatě vystačil, se o chvíli později přidají dojmy z hudebních performancí Olana Monka a Cobyho Seye v divadelním sále Konviktu. Hromadná extáze všech hlav na hlavě.

Kromě výborné dramaturgie pořadatelé PAFu umí již tradičně zvolit pro jednotlivá představení vhodný prostor, který celkový zážitek umocní. Nejinak tomu bylo při performativní a dokumentární opeře Maják umění coby kritické reflexi pozice umělce v dnešním světě od Medarda Zemana v interiéru barokní Kaple Božího těla.

PAF je ale od svých počátků především o filmech. Poslední tradiční kinosál biografu Metropol hostí českou premiéru filmu Satan Kingdom Babylon dua Marie a Petr Šprincl, kteří se také stali kurátory deseti snímků soutěže Jiné vize. Těm patří po celou dobu atrium Konviktu a v sobotní poledne i filmové plátno Metropolu. Digitální promítačky však běží i na méně tradičních místech, od zmrzlinárny po antikvariát. Hermína Týrlová, Karel Zeman, Jiří Trnka i současná světová tvorba. Cesta do pravěku může vést i k poobědovému šlofíku. Odpočinkové zóny jsou tak nezbytnou součástí festivalu, neboť noci jsou při DJ setech dlouhé.

Milý PAFe, děkuji a zase za rok. Však ono to uteče.