Karlovarské korzo #5

Pohádkové ráno. Karlovy Vary včera v noci spláchla bouřka, pročistil se vzduch a po včerejší náramné kumulaci večírků se vstávalo hned lépe. Očekávaný snímek Pohádka pohádek v režii Mattea Garroneho (např. Gomorra) znamenal opulentní hostinu hned zkraje dne, velkolepá epopej natočená na motivy knih Giambattisty Basileho ze 17. století umně žongluje mezi fantazií, snem a realitou. Film působí jako ozdobně upravený obraz skrývající hned několik vrstev malby, které postupně vylézají na povrch. Kouzla nejsou všechno a hlavně - nevydrží.

Potěší absence mravokárných polopatismů, Pohádka pohádek nechává doširoka otevřené dveře imaginaci a představám, Garroneho říše je zaplněná podivuhodnými tvory, zvířaty a alegorickými obrazy. Vládce tří sousedících říší ženou dopředu podivně známá přání a touhy, velmi důležité místo zde má ošklivost a nedokonalost, hodnoty se ostatně mohou různit. Děti z promítání s křikem utečou a dospělí se budou ošívat, pro jedny bude pohádka brutálně přímočará, pro druhé zase podivně známá. Pohádka pohádek není dokonalá, rozmáchlé tahy štětcem narazí na rámy obrazu podezřele často. Na kluzkém laně balancuje dennodenně každý z nás.

Stejně tak i Fúsi, hrdina islandského snímku režiséra Dagura Kárího (Albím jménem Noi), byť on o tom možná ani neví. Portréty outsiderů jsou jedním z klasických festivalových témat, Fúsi ovšem zdaleka nenaplňuje typickou roli omezeného jedince, kterému je třeba pomoci, vlastně naopak. V průběhu snímku se mění v pevnou oporu a jistotu, což nakonec přinese uspokojení i jemu samotnému. Velmi chytře napsaný a skvěle natočený příběh o osamění, které ovšem nemusí nutně znamenat slabost. Pro Fúsiho byl největší výhrou první krok - nepřipomíná vám to něco? Skvělé.

Z avizovaného islandského odpoledne nakonec sešlo, Berani padli za oběť jiným povinnostem, další šance přijde v pátek před odjezdem. I díky milému setkání s režisérem George Romerem včerejší Noc patřila oživlým protinožcům (škoda původního názvu Wyrmwood). Nadupaná a svérázná zombie bláznivina je osvěžující a odkazy na Mad Maxe dostatečně zřejmé. Lidé se promění ve stejné době, jako přestanou fungovat spalovací motory, při apokalypse se na opačné polokouli jezdí na zombie pohon. Mistr Romero by měl radost. Fanouškovský snímek sice asi nezboří hranice žánru, ale pobaví nejen díky stěží uvěřitelnému australskému slangu (a přízvuku).

Včera večer se na festival podívalo také galantní prasátko Babe, které si vybral jako film svého srdce japonský režisér Sion Sono, dnešek bude patřit mimo jiné Karlu Zemanovi nebo Amy Winehouse, oba očekáváné dokumenty budou mít festivalovou premiéru. Pohádkám tedy ještě zdaleka není konec. Naštěstí.