Polemika nad novými Idles

Dnes vyšla nová deska Idles. Věnuje se jim celé titulní téma zářijového Full Moonu, který ještě pořád seženete na stáncích. V závěru něžného duelu k nové desce píše Jakub Peřina Veronice Ondečkové, jak lituje, že musela strávit několik hodin nad tokáním o Idles, když se „nakrásně mohla věnovat důstojnějším domácím kratochvílím“. Zdálo by se, že tím je řečeno vše. To by se ovšem ze svého podzimního spánku nesměl probudit Lias Saoudi, textař a zpěvák Fat White Family.

zářijové číslo magazínu Full Moonu si můžete koupit TADY nebo na stáncích!

Možná si to ještě pamatujete. "Na sto procent souhlasím s Jasonem Williamsonem (zpěvák Sleaford Mods) ohledně kapely Idles," stálo v promu, které provázelo vydání posledního alba Fat White Family. "Poslední věc, kterou naše stále puritánštější kultura potřebuje, jsou sebekastrující středostavovská trdla, jež nám říkají, abychom byli milí k přistěhovalcům. Můžete tomu říkat umění, já tomu říkám sentimentální pedantsví." Ovšem ani na Williamsonovi nezůstala niť suchá: "Ostatně, jak dlouho ještě budou Sleaford Mods buřit o kebabech a platech na hovno? Jsou jenom dva a nemají žádnou backline!" Sám Williamson, jenž roztržku rozdmýchal v rozhovoru pro Guardian, kde prohlásil, že pohled na politiku v podání bristolských Idles je "klišovitý, blahosklonný, urážlivý a průměrný a že je nemá vůbec rád," ačkoli prý jejich debutové album Brutalism má rád, odpověděl tweetem, v němž tvrdí, že prostě jen odpovídal na otázku v rozhovoru a tím to pro něj hasne. Lias Saoudi nyní v textu pro The Social vysvětluje, jak to celé vlastně myslel.

Ještě předtím si ale nechme prostor na krátkou osobní poznámku spisovatele a rappera Johnnyho Násilníka. Jestli má někdo z tuzemských fanoušků Idles do téhle rozpravy právo zasahovat, není to Honza Vedral, ale tenhle „profesionální bezdomovec“.

„Když jsem v Americe zvedal těžký okna, od pocitu vykořeněnosti a opuštěnosti mi ulevoval Brutalism od Idles. A když rubu třímetrový výkop, jsou i dneska Idles ta pravá muzika. A když se roztejkám pod vlivem papíru v depresi ze stavu světa, připadám si jako ,Motherfuckerʻ, neboť málo čtu a nikdy nezbohatnu, nic nevím a jenom zasněně zírám na barvičky. Vždycky mi trochu vadilo, kterak se Joe Talbot vymezuje proti punku, bez kterého by v podstatě lopaťácká a primitivní hudba jeho kapely nemohla existovat. Chápu jeho pohnutky. Ovšem v zástupech milovníků ,upřímnosti, hloubky a dojemnostiʻ jeho textů si klepu na čelo a říkám si, co je tak hlubokomyslnýho na odrhování ,yeah yeah yeah Danny Nedelkoʻ.

Zjednoduš svět na arty černobílej filtr, adoruj přistěhovalce a div se, že to vede jen k větší nenávisti vůči nim. A když se transka nedejbože chová jako čurák nebo píča, zdrž se veškeré kritiky, poněvadž by mohla být transfobní. Raději se vypořádám s vnitřním náckem jinak než tím, že se onášivkuju neupřímnými hesly. Vyřvávat na koncertě, že nejsem rasista, poplácat se po ramenou v davu, do nějž zrovna někdo hází svoje tuhý korektní hovna, mně neuvidíš. Spíš se naučím romsky, abych se domluvil. Jsem rád, že Lias z Fat White Family dává lepší a osobnější argumenty než já, protože pod jeho text bych se klidně podepsal. Joe Talbot tvrdí, že se nemusí schovávat za žádné surrealistické bláboly. Rozumím mu. Mám však dojem, že jedinou cestou, jak si navzájem porozumět, jsou a vždycky byly příběhy. Ten o člověku, kterej vykládá o destruktivitě alkoholismu při příležitosti uvedení vlastního ležáku na trh, mluví sám za sebe.“

Lias Saoudi: Život mimo komfortní zónu, díl VIII.

Před osmnácti měsíci jsem se v záchvatu arogantní zuřivosti rozhodl z pohodlí svého brlohu v londýnské čtvrti Streatham vypustit pár digitálních molotovů adresovaných největším miláčkům britské hudební scény. Myslel jsem si, že když zaútočím na dvě skupiny naráz, tak tím nejen dám najevo svou sebedůvěru, ale zároveň se tímto radostně řvavým a silně patetickým způsobem ujistím o své nadřazenosti nad celou takzvanou scénou.

Třetí album mé kapely Fat White Family se ukázalo být tím nejnáročnějším projektem, na kterém jsem kdy pracoval. Jako by nestačilo, v jakou noční můru se celý tvůrčí proces obrátil - do toho mne během nahrávání postihlo i několik osobních tragédií. Můj pokrevní bratr a příležitostný člen skupiny Dale Barclay byl diagnostikován se zhoubným nádorem na mozku. Mladšímu bratru Nathanovi se podařilo vymanit se ze spárů závislosti na heroinu tím, že začal hulit skunk. Loni se však bohužel během záchvatu paranoie duševně zhroutil, což málem vedlo k rozpadu naší rodiny. A to ani nemluvím o svém posledním pokusu o milostný vztah, který se postupně proměnil v naprosto ponižující frašku.

V Sheffieldu jsem tak dostal příležitost prozkoumat ta nejtemnější zákoutí své duše. Na druhou stranu jsem si uvědomoval, že jsem i přes to všechno dokázal vytvořit něco, co mě naplňovalo nadpozemskou hrdostí. Vždycky jsem v naší kapele platil za hlavního rozesírače, a proto jsem si usmyslel, že po všech těch divokých letech konečně nastal ten pravý čas si trochu zaplivat a rozdmýchat nějaký ten konflikt, a to vše samozřejmě pro dobro umění. V reakci na výroky Joea Talbota, frontmana Idles, kterými minulý týden v deníku Guardian reagoval na mé nestydaté trollení, bych však nyní rád objasnil, co jsem tím chtěl vlastně říct.

Svým způsobem mě existence Idles i těší. Žádnému jinému hudebnímu fenoménu z posledních let se totiž zatím nepodařilo vrhnout tolik světla na všechny ty nestoudné rozporuplnosti, které jsou pro ideje z Ameriky importované víry v sociální spravedlnost, jež postupně prostoupila celou britskou kulturu, tak typické. Mluvíme tady o kapele, která o sobě prohlašuje, že jí jde především o pospolitost a že ze všeho nejvíce nesnáší předsudky. Zároveň ovšem také cítí potřebu neustále dávat najevo své opovržení všemi, kteří vyrostli na maloměstě a zatím se ještě nestihnuli přiučit oněm středostavovským metropolitní názorům, které členové Idles přijali za své.

Sám jsem prožil mládí na venkově, kde jsem si zakusil vlastní podíl rasově motivovaných kopanců a plivanců, takže mohu potvrdit, že lidé na vesnici mohou být poněkud úzkoprsí. Nicméně kdo si myslí, že Joe Talbot je, aby se nad maloměšťáky mohl tak pohoršovat? Jakým právem jim chce upírat jejich národní identitu? Vždycky se do nás pouštěly jen děti z polorozpadlých obecních bytů, nikdy ty, které stejně jako já bydlely v rodinných domech s rodiči, co jezdily vlastními auty.

Když dospíváte ve světě plném ekonomického útlaku, kde jsou vaše vyhlídky den ode dne horší a horší a kde se násilí a hrubost považují za normu, není se čemu divit, že ve vás pocit naprosté beznaděje dříve nebo později přeroste v nenávist. Nazývat tyto lidi špínou není známkou pokroku, nýbrž úpadku. Možná bych zašel až tak daleko, že je to, jako byste otroku kladli za vinu, že je v řetězech. Z vlastních zkušeností vím, že rasová nenávist mezi obyvateli zapadákovů není patologická. Spíše se jedná o přirozenou zvířecí reakci na to, že najednou musíte sdílet klec s novým hrůzostrašným tvorem.

Idles představují všechno, co je se současnou kulturní politikou špatně. Levice, která dříve znamenala naši budoucnost, se nyní poražená řítí do hlubin smyšlené utopie. Její představitelé se totiž zamilovali do vlastní marginality. A tak nadále kážou ve jménu převrácené solidarity, v rámci níž pokrytecky zavrhují ty, kteří podle nich nedokážou držet krok s dobou, zatímco sami nejsou schopni nabídnout prakticky žádné účinné protistrategie. Celá levice krok za krokem umdlévá v zahořklé filosofické bažině individualistického fundamentalismu, jenž se stal určujícím myšlenkovým směrem také století minulého. Zatímco ve světě převládá surovost a zmatení, iluzorní kolektivní akce přehlušují jakékoliv známky osobního selhání.

Ať nás všechny uvnitř hřeje plamen falešného pokání! Všichni imigranti jsou úžasní! Zabijme všechny homofoby! Půlka mé rodiny jsou homofobní Alžířané, co s nimi? Působí to příhodně, jak se osobní rozměr současné krize raději nechává stranou. Ve výsledku nám tady pak vzniká univerzální "skapávací morálka", která se stává předepsaným dogmatem a díky níž si nemusíme připadat jako banda mocí uchvácených narcistů, kterými se stejně už minimálně 101,4 procent z nás, obyvatel pozdně kapitalistického Západu, dávno stalo.

Jak ale máme zvrátit ono všudypřítomné vykořisťování, které již prostoupilo dušemi nás všech? Jak se máme postavit abstraktnímu otroctví dnešní doby a jak uniknout kobaltu v našich chytrých telefonech? Vzhledem k tomu, jak moc je náš svět posraný, nekonečným sebemrskačstvím nic nezměníme. Pokud z toho všeho opravdu chcete vyjít jako neviňátka, vaší jedinou možností zůstává sebeobětování. Sám jsem toho názoru, že by levice měla jako hlavní problém vnímat otázku společenské třídy. Jestli tak nečiní, zrazuje tím všechny ty, jejichž zájmy má údajně zastupovat.

Idles tvrdí, že jejich zbrojí je zranitelnost. O jaké zranitelnosti to ale mluví? Vždyť jejich texty působí, jako by je vytvořil algoritmus od Guardianu. Jeden po druhém se vyjadřují ke každému aktuálnímu tématu, a to tím nejpředvídatelnějším způsobem. Nikde ani náznak ničeho osobního. Mám pocit, že když slyším Joea Talbota zpívat, tak se o něm vůbec nic nedozvídám.

Získat si popularitu na internetu je snadné. Stačí vám papouškovat to, čemu už stejně každý věří. A právě to je příčina současného úpadku uměleckého vyjádření. Dnes je normální lynčovat ty, kteří s ostatními nesdílí ony správné názory. V konečném důsledku se lidé jen neustále bojí, že udělají krok vedle. Všichni tak pomalu uhníváme v unylé monokultuře.

Nejlepším příkladem tohoto depresivního trendu nezávislého rocku jsou právě Idles. Myslím, že by politika měla do umění pronikat pouze samovolně. Nejlepší je odrážet stav světa kolem nás na základě osobní zkušenosti. Během dospívání jsem si neuvědomoval, do jaké míry mě obklopovalo násilí, rasismus a misogynie. Pokud jsem chtěl přežít, musel jsem si všechny tyhle problémy sám pro sebe normalizovat. Tehdy jsem vůbec nevěděl, jak těžké pro mě do budoucna bude se všeho toho jedu, který mi zkurvil život na desítky let dopředu, zbavit.

Musel jsem najít spásu v černé magii umění, jež má sílu přeměnit bolest v potěšení smyslů. Jedná se o jediný zdroj moci, který je přístupný bez rozdílu všem. Když ale někdo nevytváří nic než bezpečný fastfoodový polotovar, jehož účelem je pouze hlásat ideologii a propagovat sám sebe, tak to považuji za zradu filosofie umění. Chcete si poslechnout album, jež doopravdy pojednává o toxické maskulinitě a nedělá jen to, že na ni poukazuje a káže, jak je špatná? Pusťte si Slim Shady LP od Eminema nebo třeba i Yeezus od Kanyeho Westa. Pokud se umělec rozhodne sám za sebe do nejodpornějšího detailu vykreslit veškeré duševní, morální a psychologické katastrofy našeho věku tak, jak je vnímá on sám, tak jedině tehdy si dokážeme plně uvědomit, v jakých sračkách jsme se to ocitnuli, a následně s tím vším něco udělat.

Nechci ale končit ve zlém. Netoužím po tom vyvolávat potyčky s jednotlivými kapelami. Jediné, proti čemu chci bojovat, je to, co ony skupiny a jejich velká obliba v souvislosti s politizací umění představují. Unylý post-post-punk není ničím jiným než úpadkem do náruče nostalgie, který se zrodil na protest přítomnosti ve světě, kde se k budoucnosti můžete postavit sice lecjak, ale nikdy ji nemůžete zrušit. Přes to všechno si pořád ještě pamatuju, jak jsem v jednom malém francouzském klubu poprvé zažil koncert Idles. Bylo to chvíli předtím, než se proslavili, ale už tehdy bylo znát, že do svého hraní dávají úplně všechno. Každá skupina, která do toho umí jít s takovou vervou, a to i přes nepatrnou diváckou účast, si bez ohledu na své myšlenky nezaslouží nic než úctu. Tímto jim tedy vzdávám hold.

Pokud si Joe usmyslí, že by měl za mnou do Londýna přijet, aby mi ručně a stručně vyjádřil, co si o mých názorech na jeho kapelu myslí, tak ať. Není nic horšího než veřejný lynč. Udělal jsem chybu, že jsem své loňské komentáře více nerozvedl. Jestli to Talbota potěší, reakce a nadávky, které jsem následně od fanoušků Idles i Sleaford Mods obdržel, mnou opravdu otřásly. Dokonce i kolega Saul Adamczewski ze mě byl toho času znechucený. Představte si, jak mi tehdy muselo být!