Řád industriální písně (Einstürzende Neubauten)

Žádné chaotické šrotiště, ale pečlivě naaranžovaná scéna, na níž má každý instrument své pevně dané místo, svou předem určenou, byť třeba epizodní roli. Taková je scénická podoba Einstürzende Neubauten v roce 2024, o chladném akademismu však nemůže být řeč. Říkám si, jaké tvůrčí dobrodružství musí být už jen samotné hledání ideálního uspořádání jednotlivých nástrojů a objektů na pódiu. Kam nejlépe umístit ten který plech, barel, soustavu trubek…

Einstürzende Neubauten k nám zajíždějí poměrně pravidelně, a přesto nehrozí, že by se oposlouchali nebo okoukali. Tím spíš, že se v setlistu minimálně ohlížejí do dávné minulosti a preferují skladby nové či přinejmenším zánovní. Na turné, v jehož rámci navštívili Forum Karlín, je nejvzdálenějším bodem na časové ose album Silence Is Sexy z roku 2000, dominují písně z letošní novinky Rampen (apm: alien pop music) a jejího předchůdce Alles in Allem. I díky tomu veteráni neztrácejí tvůrčí momentum a relevanci. Do vzdálenějších časů nás na koncertě přenesou nanejvýš prostřednictvím historek, jako byla ta, kterou Blixa Bargeld vyprávěl jako úvod k písni Trilobiten.

Bargeld vůbec působil velmi vstřícně a uvolněně. V ničem nepřipomínal odměřeného pedanta, v jakého se někdy umí proměnit při rozhovorech s méně kompetentními novináři. Zdravil publikum, vtipkoval, svěřoval se, ale především zpíval. Jeho charakteristický, napůl deklamující, hypnotizující vokál jen málokdy umlkal, a když, tak alespoň prořezával sílící zvukovou hradbu přízračným vřískotem. V obleku, s elegantní špacírkou v ruce a třpytkami na víčkách, něco mezi Mackiem Messerem a drag queen, zlověstný i zadumaný, od mikrofonu se prakticky nehnul. Člověk si při tom uvědomil, jak dlouhou cestu skupina od divokých experimentů v osmdesátých letech urazila. Dnešní Einstürzende Neubauten, to jsou vlastně tradičně střižené písně, i když, pravda, se zcela originální dekadentně-kabaretně-šansonovou atmosférou a stejně výlučným instrumentářem.

fotogalerie z koncertu tady

Největší pozornost samozřejmě přitahovaly soustavy industriálních perkusí, které obsluhují zakládající člen N.U. Unruh a Rudolph Moser. V průběhu koncertu se na pódiu objevovaly i další objekty, Moser si například ve skladbách Grazer Damm a Isso Isso zahrál na nákupní vozík. Doménou baskytaristy Alexandera Hackeho a kytaristy Jochena Arbeita jsou sice zdánlivě konvenční rockové nástroje, ale i oni si čas od času do něčeho „bouchli“ a kromě toho zejména Arbeitova kytara málokdy zněla tradičně, v jednu chvíli byla třeba k nerozeznání od akordeonu. Nejméně nápadnou postavou byl Felix Gebhard za klávesami, který se staral hlavně o to, aby sound design svou plností nezaostával za studiovými verzemi.

Einstürzende Neubauten domácí publikum dobře zná. Blixu Bargelda pak dvojnásob díky dobám, kdy býval členem Caveových The Bad Seeds, kteří shodou okolností o den dříve ovládli pražskou O2 arenu. Německý sextet pracoval s publikem co do počtu skromnějším, ale stejně oddaným a možná v průměru poučenějším, a s emocemi méně okázalými, ale ve výsledku se zatínajícími stejně hluboko. Vedle ostrých zvratů a bouřlivých crescend, jako v písních Sonnenbarke nebo How Did I Die?, byla jejich hudba plná jemných dynamických proměn a nuancí, zvukových barev a odstínů. Jestliže na deskách mohou díky podobným tempům skladby na první poslech tak trochu splývat, živé provedení je úplně jiný příběh. I když se aranžmá od studiových verzí výrazně neliší, sledovat napřímo, jak všechny ty zvuky vznikají, přináší o třídu intenzivnější zážitek. Posílený navíc jednoduchým, efektním nasvícením scény, využívajícím kontrastů barev i jejich interakcí se siluetami hudebníků a nástrojů. Komplexita, soustředěnost, dotaženost převzaly vládu nad živelností a chaosem, lidský rozměr se však nikam neztratil.