Šejkr #139: „I’m sure we’re not the only ones“

Taky vás dohání pocit, že sezona začala nějak rychle? Člověk se ani nestačí rozkoukat a už možná ani nenaskočí. „Přijde mi, že všeho přibývá a moje pracovní tempo nějak zpomaluje,“ píše mi kamarádka s lehkou nadsázkou, jenže… připadám si velmi podobně. Šest dní u moře uplynulo tak rychle, že jsem se ani neotočil, a určitě nejen proto, že tam bylo 15 stupňů. Ale ve stínu toho, co se dělo/děje tady, už jsem ticho.

Od té doby, co se vydávání desek soustředí na pátky, mám pocit, že každý rok přijde den, kdy se potká hned několik zásadních nahrávek. Loni se takhle sešli Amálka s Denisem, letos zase Nubya Garcia a Tramhaus. Právě dneska. Nubyi mám už dávno společně s Kim Gordon na poličce, ze které budu za pár týdnů vybírat desku roku, Tramhaus jsou jiný případ, jsou mi mnohem blíž, kamarádi. Jejich cestu sleduju od prvních singlů, tohle je pro ně velký den, oslavíme ho společně a s vámi 30. října v Bike_Jesus. Včera jsem jim posílal pdf nového čísla, kde je The First Exit deskou měsíce, a za pár hodin přišla zpráva od středně dojatého Lucase, že mám pozdravovat autory a že je mám určitě pozvat na koncert. Kláře i Davidovi vyřízeno, haleluja to google translator. Na kvalitě The First Exit to nic nemění, na skromnosti, kterou by Tramhaus mohli rozdávat, taky ne.

Neskromně jsem rád, že jsme s Full Moonem k důležitosti dneška taky trochu přispěli. První singl ze soundtracku ke snímku Ještě nejsem, kým chci být vychází taky dnes, celá deska za dva týdny a máte se na co těšit. Vzpomínám, kdy tahle story začala, a vychází mi to skoro přesně na deset týdnů. Druhého července odpoledne jsem vylezl z kina v Thermalu a poslal textovku, jestli někdo vydává soundtrack. Nevydával. „Přijde mi, že všeho přibývá a moje tempo zpomaluje,“ tak určitě. Zvlášť když si to člověk dělá sám. Půl roku nic a pak dvě desky během jednoho týdne. Erika Rein vyjde příští týden a je to láska. Stejně jako podzim, kdybychom nějaký měli čekat. „Slunce uvízlo v síti.“

No smile, no cry, no desire
Makeshift ways of making time fly
All needs, all greed, all tired
I’m sure we’re not the only ones

Lucasovy texty na The First Exit jsou výjimečné, hodně osobní a přitom univerzální, vždycky mě zajímalo, jak se podobného efektu dá dosáhnout. Možná je to tím, že se člověk za nic neschovává. „I’m sure we’re not the only ones,“ tohle bychom si měli opakovat všichni a neustále, dojem toho, že se něco děje jenom nám, je téměř vždycky mylný. Ať už jde o tempo, které se nedá stíhat, nebo jiné nástrahy. Máloco a málokdo jsme tak unikátní, abychom trpěli sami. Mimochodem, taky se to dá otočit.

Dneska v osm večer na Radiu 1 pochopitelně s Tramhaus, ale taky přijde Anki, Nubya Garcia, Ocún, The Ex, Baby’s Berserk nebo Ka. Tested Testimony.