Útěk na čarodějnou horu (Stoned Jesus)

Hora je pokaždé jiná. Záleží na počasí, světle i úhlu pohledu. Frontman Stoned Jesus Igor Sidorenko se potutelně usmívá, když začíná výstup na tu svou. Nejočekávanější skladbu večera I’m the Mountain zahajuje nečekaně titulní melodií skladby Careless Whisper od George Michaela. „I’m never gonna dance again,“ brouká si Kabinet Múz těsně předtím, než nastoupí titulní riff stonerového hitu. Stoned Jesus nezahořkli, se svou nejznámější skladbou si s radostí pohrávají. Občas zrychlí, občas přidají kytarovou vyhrávku na původně klidné místo. A hora zní jinak, než zněla minule. Desetiminutový výstup na vrchol je ale pořád stejně podmanivý.

Podobně plastický obraz vytváří ukrajinská trojice ve všech skladbách. Ještě aby ne, když má dnes v zádech takhle bezchybný zvuk. Objímající, ale absolutně čistý, bez jediného bolavého píchnutí do uší. To dává vyniknout kytaře neúnavně balancující mezi stonermetalovými repeticemi ve starších skladbách a progresivním prstokladem, kterých s každým dalším zářezem do diskografie přibývá. Co se naopak nemění ani s přechodem ze studia na pódium, je Igorova specifická barva hlasu a meditativní texty zkoumající hlubiny lidského vědomí.

„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus od boku vypálí vlastní třicetivteřinovou verzi People = Shit ukončenou mohutným aplausem a kolektivním výbuchem smíchu. A tak zatímco je všechna práce nástrojů dotažená do detailu, nálada večera je uvolněná a radostná. „You know... it's great to come in here and leave all that shit at the door for a few hours,“ vystihuje Igor atmosféru. Sama kapela to přitom cítí nejvíce ze všech – na dveře jejich domů totiž stále buší ruská invaze. Po zmínce o probíhající válce hraje kapela skladbu Thoughts and Prayers, která ironicky poukazuje na to, že modlitby a přání nejsou tím, co ovlivňuje světové dění. Že je třeba něco skutečně udělat. „But nobody’s there, and nobody cares. Our only answer is still thoughts and prayers.“

fotogalerii z koncertu najdete tady

Zatímco Stoned Jesus svou stonermetalovou nálepku už dlouho přerůstají, předskokani Dopelord ji nosí s hrdostí. Jejich zvuk je stejně fousatý jako polovina kapely a nakažlivé riffy vydrží formace opakovat až dokud nerozkývají hlavu i tomu nejzarytějšímu odpůrci. Mlhostroj běží naplno a spolu s neonovými kabely od kytar a džískami plnými nášivek sekunduje skladbám o pálení čarodějnic, paktování se s ďáblem a lehkých drogách.

„This song is called Hail Satan and has a simple chorus where we repeat hail Satan.“ Promluvy polské čtveřice jsou stejně přímočaré jako hudba samotná, oboje ale funguje. Obzvlášť, když se v polovině setu repetitivní zaříkávání na čarodějnickém sabatu překlopí na démonické řádění se vším všudy. Se svižnou skladbou Headless Decapitator, která do stonerového lektvaru přidá kapku thrashe a rozmazané obrysy kytarových riffů promění v nabroušené ostří, začínají s publikem šít všichni čerti.

Lebky na stojanech od mikrofonu se nepřestávají šklebit, ani když kytara Pawla Mioduchovského vypoví službu. „Pawel, when you are ready, give me a sign,“ vyzývá ho frontman Piotr, zatímco kytarista předvádí ukázkový sprint ve výměně nástrojů. Hlavně neztratit flow. To se daří, znamení je dáno výkřikem a paroháčem. Jízda plná podbízivého metalového okultismu pokračuje, možná o skladbu až dvě delší, ale pořád zábavná.

Ještě hlouběji do tajů černé magie a podkroví špičatých gotických střech se ponořila první kapela večera, The Abbey. Finskou pětici, rozkročenou mezi jižanským rockem a symfonickou pompézností, vedl podmanivý hlas Jesseho Heikkinena, který své hlasivky udržel pod kontrolou i v náročných, velmi pomalých pasážích. Jeho hlas se nesl Kabinetem jako chór pod chrámovou klenbou a spolu s jeho nápaditými kytarovými vyhrávkami byli tím nejvýraznějším z arsenálu kapely.

Zatímco charismatický frontman vynikal, zbytek The Abbey za ním pokulhával ve snaze udržet tempo. Rytmická sekce se až do poslední skladby Old Ones nepředvedla ničím zajímavým a ani zpěvačka Natalie Koskinen neokouzlila. Čisté, vysoké vokály byly sice bez nedostatků, ale také bez nápadu nebo větší gradace, skupina by to mohla nechat na hlasivkách Heikkinena. Na síle by neztratila a možná by se tak zbavila jednoho nebo dvou gotických klišé.