Vstupní prohlídka: Rest in Haste

Angažovaný grunge? To by bylo příliš úzkoprsé. Nová deska pražské čtveřice Rest in Haste nazvaná Hello Young Traveler vyšla na konci května, když vznikala navzdory tomu, že hudebníci byli rozdělení velkými geografickými vzdálenostmi, na něž pak navázala pandemie. Album nahrával Dan Šatra a mixoval J Robbins (Jawbox), o mastering se postaral Ed Brooks, který spolupracoval například s These Arms Are Snakes nebo Pelican. Písničky odráží polarizovaný a roztříštěný svět, co odráží jejich odpovědi na pár základních otázek? Naživo už za pár dní v pražském Crossu!

Co tě inspirovalo k hudebnímu stylu, který hraješ?
Honza: Největší inspirací pro mě jsou Sleater-Kinney. Díky nim jsem si poprvé podladil kytaru do C#. Obdivuju neučesaný sóla Carrie Brownstein i geniální, ale minimalistický party Corin Tucker. Při skládání na album Hello Young Traveler jsme se po vzoru výborný desky Be the Cowboy od Mitski snažili, aby naše písničky byly kompaktní, výstižný a zbytečně se tam nic neopakovalo.

Jarda: S první kapelou Army of Lupinus jsme hráli covery Queens of the Stone Age, takže jsme zpívali „nicotine, valium, vicodin, marijuana, ecstasy, and alcohol“ na šumavských majálesech. Rest in Haste jsme založili v nadšení z alba The Woods od Sleater-Kinney, ale covery Sleater-Kinney jsme nikdy nehráli. Ani bych je neuzpíval.

Kuba: Konkrétní rozhodnutí typu „budu hrát to a to“ jsem snad nikdy neudělal. Vždycky jsem něco nějaký čas poslouchal a tím se utvořilo to, co se mi líbí, a co se mi líbí, chci hrát. Asi je to spíš štěstí se sejít s lidmi, kteří to nějak splňují.

Vojta: Spoluhráči, kteří mi otevřeli nové hudební obzory.

Čím se bavíš/živíš vedle hudby?
Honza: Zkoumám průmysl počítačových her na akademický úrovni.

Jarda: Jsem historik počítačových her na vysoký škole a Honzův šéf.

Kuba: Pěstováním konopí a rajčat.

Vojta: Dohlížím na robotizaci administrativy.

Co je nejhoršího na hraní v kapele/hraní bez kapely?
Honza: Na hraní bez kapely je hlavní výhoda, že nemusíš koordinovat rozvrhy všech spoluhráčů, prostě vyndám kytaru z futrálu a zahraju si jen pro sebe. Ale nevyrovná se to tomu slyšet, co ostatní přidají k mým nápadům.

Jarda: Já neumím hrát na žádnej nástroj kromě autoharfy, takže si sám moc nezahraju. Na hraní v kapele je nejhorší to, že mě v ní nenechají hrát na autoharfu.

Kuba: Nejhorší na hraní bez kapely je to vlastně tu kapelu nemít. Věřím spíš ve společnou tvorbu rozdílných typů lidí. Jedincům se může stát, že se zaseknou na mrtvém bodě. Ale to i kapele.

Vojta: Beru to tak, že kapela je něco víc než prostý součet jednotlivých hráčů, což zároveň dost zavazuje.

Co bezpečně rozhodí tvoji pozornost?
Honza: Celkem se dokážu soustředit, na pódiu mě asi nejvíc rozptylují kouřový efekty. Rád vidím na hmatník.

Jarda: Když skončí písnička a očekává se, že něco řeknu publiku. Často to dopadne kontraproduktivním pokusem o humor, jako když jsem v Lysý nad Labem řekl: „Zdravíme Nymburk!“ Od tý doby nás do Lysý nikdo nepozval.

Kuba: Křeč v noze nebo tak něco. Nebo moc panáků před hraním.

Vojta: Když nemám na pódiu svůj prostor.

Bez jakého jídla a pití by se neměla obejít žádná koncertní backstage?
Honza: Je to nudná odpověď, ale důležitá je pro mě voda a jídlo, po kterém není nutný jít hned na záchod.

Jarda: Brambory a zelí! To nám dávali v Německu skoro v každým klubu, takže to je asi nějaká norma evropskýho hudebního průmyslu.

Kuba: Já jsem pivní typ. To je klasika.

Vojta: Taky mi stačí pivo.

Za co utrácíš peníze/čas, co se týče hudby?
Honza: Zajímají mě kytarový efekty, hlavně overdrivy, fuzzy, echa a reverby. Neutrácím za ně zas tolik, spíš mi dlouho trvá, než si něco vyberu. Zbytečně moc času trávím posloucháním ukázek a porovnáváním variant. Na pedalboardu ale zatím místo mám.

Jarda: Kupuju si desky na vinylu a nástroje, u kterých nikdo nepozná, že na ně ve skutečnosti neumím hrát. Jako třeba theremin nebo autoharfu. Hodně peněz utrácím za periodický dokupování ztracenejch stojanů na klávesy.

Kuba: Údržba nástroje, občas nějaký vylepšení. Potřebuju větší než konvenční velikost stoličky. Jinak mě bolí zadek.

Vojta: V začátcích to byla kytara a vybavení výrazně nad moje tehdejší možnosti, abych měl motivaci vydržet. Teď vinyly a další inspirace.

Jak bys charakterizoval současný svět ve třech větách?
Honza: Je opravdu jednoduchý zůstat doma, hrát hry a koukat na seriály. Home office začíná být konečně legitimní pracoviště. Bydlení by mohlo být levnější.

Jarda: Je moc horko. Je moc mokro. Je moc sucho.

Kuba: Nikdo neví, čemu má věřit. Každej chce něco, co nemůže mít. Nikdo se nezajímá, nejdřív soudí.

Vojta: Chomout z plyše, asymetrické hrozby a málo odvahy.