Preaching the blues (and all that jazz) #14 (1. část)

Blíží se veřejné bilancování aktivit tuzemské hudební scény za rok 2014 a kdo nesoutěží, není Petr Čech. V předvečer vyhlášení hudebních cen Apollo a Vinyla, v jejichž ctěných porotách zasedám, se pustím na tenoučký led komentářů k deskám, které se honosí nominacemi, a zcela dobrovolně proti sobě poštvu spoustu hudebníků i jejich managementů. Jelikož ano, je důvod, proč mám za poslední rok podle profilu na last.fm nejposlouchanější jména: Listener, Death from Above 1979, Sleaford Mods (ti tam nepatří, omylem jsem nechala puštěný winamp přes noc), Bill Callahan (dtto), Beck (poslední deska je hrozná, tohle je za Midnight Vultures) a Damon Albarn.

Čili nejprve Dva, protože za novinku Nipomo jsou nominováni tam i tam, a tam i tam taky živě vystoupí. Nedivila bych se, kdyby opanovali i Anděly, snad jen Břitva zůstane ušetřena. Mudrování (nejhorší slovo všech dob!?) nad tím, jak česky nečesky neznějí, si nechám od cesty, protože i kdyby byli z Velkého Magellanova oblaku, stejně se mi to nelíbí. Připomíná mi to cukrovou vatu, kterou mi naši jednou koupili na kolotočích, a pak jsem se na řetízkáči skoro poblinkala (sic). Myslím, že této analogii rozumí každý. Nipomo je stejné hračkářství, jaké Dva produkují už několik let, a jejich styl je tak specifický, že se nedá mluvit o žádném posunu nikam. Prostě se vám to buď líbí, nebo ne. "Rozverná" je další nejhorší slovo všech dob, navíc koreluje s cukrovou vatou, a přesně taková jejich loňská deska je. Otevřít po ránu PopMatters a najít tam recenzi je ale samozřejmě radost! Kolotočům navzdory, Dvěma fandím.

Táborští Kalle mají taky dvě nominace, akorát "jen" v rámci Vinyly (deska a objev). Ostatně si nedokážu představit, jak by se kapela tohoto typu dostala do Apolla, že. Kuloárový hype kolem nich chápu a tiše podporuju, ale album Live from the Room bych si znovu nepustila; kombinace ženského vokálu, příp. dvojzpěvů, tzv. procítěnosti a tradičního temno-pomalého cosi-folku mě nebaví. Připomíná mi to Grouper nebo She Keeps Bees, oboje snesu jenom naživo. "Stará mladá" je termín, který mě napadá, když slyším Kalle, a vidím Vashti Bunyan. Brr.

Dva dodatky mimo nominace. Vloni debutovali i spřízění Nod Nod. Hudebně se kapely pochopitelně srovnat nedají, Nod Nod mají jiná východiska bližší Five Seconds to Leave, ale tady mi Veroničin hlas štymuje mnohem víc. A nenadělám nic. Domácí album, které se mi vloni líbilo moc až nejvíc, je South od Strangers in the City. Jakub je taky takovej starej mladej, ale u něj mi to tolik nevadí, spíš naopak. Cením totální absenci vypočítavosti, aniž by ale ztrácel na vážnosti. Vážnost jako takovou shledávám spíš otravnou a znechucuje mi to, neustále, spoustu kapel. Opakem této vážnosti ale není rozvernost, doufám, že si rozumíme.

Mezi lopatky je první deskou od Kieslowski, kterou si poslechnu ráda, i když nemusím. (Obvykle totiž musím, víte.) Částečně se dá aplikovat to, co jsem napsala o vážnosti viz výše, ale tady je to slušně vyvážené pro mě překvapivou harmonií a přirozeností, a neumím posoudit, jestli to jen neměli velkýma červenýma písmenama ve scénáři. Vzdáleně mi připomínají Priessnitz, jen tomu chybí švejdíkovské charisma. Což je ale to samé, jako kdybych si stěžovala, že Bernardino Gatti nemaloval tak pěkně jako Michelangelo, a proto ho nenechali natřít Sixtinskou kapli.

Podobně Leto (nominace deska roku ve Vinyle) nejsou Michelangelo, ale ani Bernardino, byť srovnání se nabízí. "Odvrácená strana bosse a sekretářky" je syrovější a mnohem, mnohem civilnější, paradoxně, protože jejich poetika je z úplně jiného světa. Možná je v tom nějaká skrytá (ne)přímá úměra - s nehranou jinakostí klesají ambice, resp. mizí i pouhé pomyšlení na ně. V případě značky Máma Mrdá Maso je tahle filozofie běžně používána jako (nefunkční) marketingový nástroj. Však on o nich nějakej blbec někam napíše a fanoušci si je najdou. "Děláme to hlavně pro sebe" model. (Já, kdybych byla muzikant, chtěla bych hrát v Paradisu v Amsterdamu nebo v londýnské Scale. I proto nejsem muzikant.) TL;DR Leto jsou super a z nominací moji nejoblíbenější.

Ještě jedna scénická záležitost. Vedle Manon Meurt (kupodivu nenominovaní nikam) se na nepochopitelně populární a otravné retrovlně shoegaze svezli i Divided, možný objev roku ve Vinyle. Koemntovat to mi přijde stejně zbytečné jako poslouchat shoegaze, ale kdo chce kam!

Lenka Dusilová, další ženský vokál, pojďme, ať je to za náma. Lenka taky není můj šálek, stejně jako není Beáta Hlavenková a projekt Baromantika. Hostující Justin Lavash je u mě kvůli svému vlezlému managementu na blacklistu, ke Kollerovi mám jemně řečeno ambivalentní vztah (my, co jsme nevyrostli na Lucii, ale Wanastowích Vjecech) a Bártu mám ráda, to je takovej českej Lanegan v sukních. Tak já to spočítám. Ne, album V hodině smrti by se mi nemělo líbit. No a vidíte, líbí. Hm. Přemýšlím o novém konceptu hodnocení: Apačce líbí / Apačce nelíbí. Baromantika dobře reflektuje poctivou a důkladnou práci, která za ním evidentně stojí. (Pokud to není práce, pak je to talent, a to je ještě lepší.)

Poznámka na okraj, která platí univerzálně. Od té doby, co Full Moonu dramaturgicky šéfuje Michal, pokrývá časák systematicky všechno, co se u nás šustne, logicky především formou rozhovorů. A jelikož s textama důsledně pracuju, vytvářím si obrázek o kapele dřív, než je nějaký vykuk někam nominuje, nebo než si poslechnu jejich [novou] desku. A nejsou to vždycky hezké obrázky. Zejména pokud se autor rozhovoru neobtěžuje s editací jejich odpovědí. Jedna věc je obsah, který se nepřekvapivě odvíjí od průměrného věku členů kapely, a něco jiného je forma. Pro filozofy, politology a společenskovědní umělce, kteří neumí dát dohromady smysluplnou větu, mám jenom unavené pohrdání. A deska pak může vykrádat třeba mclusky a bude mi to úplně jedno. Konec poznámky.

Vida, než jsem se vykecala, učtenost sloupku je pryč. V příštím díle, za týden, se vrátím ke zbytku nominací: Schwarzprior, Adrian T. Bell, Boris Carloff, Sklenik a Zrní a za počiny taky Pelhřimovy, audiokniha Solaris a projekt U nás v garáži. Živý komentář a hudební ukázky proběhnout dnes od půlnoci na Radiu 1 v pravidelné nočce Moonshine, spolu s albovýma novinkama, pozvánkama na koncerty a teaser festivalů. Do šesti do rána a do konce týdne v podcastu na mixloudu.