Přežít: Cosa nostra na streche Banátu

Část první, ryze osobní

Kalendářní rok uvnitř mého časoprostoru zpravidla končí v druhé polovině srpna. Alespoň od té doby, co mi do života vtrhnul festival Banát. Každým návratem z Rumunska dohořívá něco těžko popsatelného a pozvolna se otevírá další období, na jehož zprvu vzdáleném konci spolehlivě čeká červená krosna s antimedvědí rolničkou. A zatímco jednatřicátý prosinec generuje umělý sentiment, brzké srpnové ráno po vykutálení se ze zpátečního banátského autobusu, to je jiná, v něm já cítím něco obludně skutečného, nádech antické tragédie. Dojezdy Banátů, to jsou fatální emoce z konce jakéhosi pomyslného člověčího cyklu. Tak živé a skutečné, až to není hezký!

Chtěla bych říct o tomto nenápadném česko-rumunském zázraku velkou spoustu důležitých věcí, jenže ve finále ze mě pokaždé vypadne jen nějaké blá blá blá hi hi hi. A když nad tím přemýšlím, teprve zpětně mi dochází, že bych každému vlastně prokázala největší službu mlčením. Jelikož Banát stejně nikdy nevypovím. Je jako dobrý kamarád, kterého se snažíš popsat cizím lidem. Září ti oči, meleš pátý přes devátý a oni jen čučí, jestli ses náhodou nepomát. Dokud ho nepoznají, stejně neuvěří. A možná, že i když je seznámíš, nepocítí to, co tak intenzivně lomcuje s tebou. Protože každý má drátky v hlavě poskládané trochu jinak. Někdy vedou moc klikatě a jindy jich je zase poskrovnu, řekněme, až se skoro divíš, že s nimi daný jedinec vůbec může vystačit. Navíc ne kdejaká koncová šňůra složitého přístroje nazývaného člověk je kompatibilní s banátskou zásuvkou a všichni se nedobijí tak, že jim potom ještě půl roku lítaj jiskry z očí. Nicméně s každou další návštěvou se utvrzuji v tom, že bláznů zamilovaných do všeho okolo je tady víc než dost.

Kolikrát se ani nemusíme dát do řeči a víme to o sobě na první pohled. Delikátní forma dobrosrdečného mafiánství, neoficiální spolek šťastných duší. Lidí, pro které je Banát něčím víc než jen hudebním festivalem, dovolenou a příležitostí zlít se na čerstvém venkovském vzduchu domácím alkoholem (i když, no páni, tyhle věci rozhodně nejsou k zahození). Nepopsatelné kdovíco, které tě vytáhne z autobusu, pevně obejme a nepustí, dokud zas není nuceno v neděli u křížku zamávat na rozloučenou a odejít. Jsou to bezdůvodně rozesmáté postavičky brouzdající mezi kopci, je to ta nejživější živá hudba, taky ticho s vůní marmelády a tma ochucená višněmi. Rozevlátý dav vtancovávající do tvý samoty a hlava nadskakující navenek i vevnitř. A potom širák, vysoko nad tím vším, vedle slaměných obrů, kteří bedlivě hlídají, aby tě ráno omylem nezašláply krávy. Náhodné potkávání, ztrácení a nacházení, ať už lidí nebo peněženek. Stává se obé. Je to plavba dokonalým bezčasím. Vyhlídková jízda bez jasného cíle, s kapitánem, který občas dostane chuť koukat do vody z jiné perspektivy a nechá kormidlo, ať se točí, jak samo uzná za vhodné. Protože ví, že ono to zvládne. Trochu se snad znají a můžou si věřit! Zatím vždycky dobře dojeli a tak tomu bude pokaždé, ať už po cestě natrefí na cokoli. Tady jsou totiž nepotopitelní. My všichni jsme, dokud čeříme výsostné vody eibenthalské. Vím to, protože to vím. Banát. Banát! Já jiné vysvětlení nemám.

Část druhá, rádoby informativní

A nyní budu chvíli pragmatická (respektive provedu zoufalý pokus o něco, co mi nikdy nešlo). Když se řekne Rumunsko, člověk si představí ledacos, nicméně Eibenthal není středověký skanzen ani špinavý vidlákov. Nejedna vesnice v Česku by mohla tiše závidět. Navíc když budete místní zdravit, pravděpodobnost odpovědi je několikanásobně vyšší, než když počastujete přáním hezkého dne sousedy, vedle kterých bydlíte celý život. Ale možná je můj radostný údiv způsoben pouze tím, že jsem rodilý Pražák... V průběhu festivalu zde fungují stánky s občerstvením a také jídelna, bývá otevřena malá samoobsluha a samozřejmostí je hospoda U Medvěda. Šťastně a spokojeně přežijí masožravci i býložravci. Do místních gastronomických dějin vstoupil především langoš s domácím sýrem, který už Banátu nikdo neodpáře. Mou soukromou tradicí jsou pak snídaňové palačinkové orgie. Všechno lze zapít pivem a pálenkou podivuhodných druhů. Jen ať nikoho ani nenapadne balit si z domova svý švestky! Ani pět, ani jednu! Tady čeká tolik tekutého ovoce, že si to možná nelze dost dobře představit. A když je někdo měkkej, jistí ho několik studánek s pitnou vodou, kofola a jí podobné tekutiny či káva (opravdická z kávovaru!). Bydlet můžete jako velcí páni u krajanů, kteří vás budou pěkně rozmazlovat, nebo si rozložit stan a vychutnávat takový ten bližší kontakt s přírodou. Místo ošklivých toiek dostanete malebné červené kadibudky (i s kochacím okýnkem) a chcete-li se nedejbože sprchovat, vězte, že vaše přání budou vyslyšena (jen citlivější povahy nechť si přivezou vlastní závěs, na ten se tady totiž už nehraje).

Část třetí, hudební

V porovnání s loňským Banátem by se letošní ročník dal shrnout jako o poznání alternativnější. I když vlastně, co to kecám, vždyť přijel Vojta Kotek, já bych málem zapomněla. Dobře tedy, kromě ro(c)kujícího podvraťáka se však nedělo nic ve velkém podprsenkyrozepínajícího. (Ale vlastně - co já vím.) Možná, že dorazilo méně lidu, každopádně atmosféra panovala skvělá. Jak na hlavní stagi v záři reflektorů pročesávajících tmu, tak na dvorku U Medvěda, kde kapely hrály téměř mezi publikem a vystoupení tak zpravidla dostávala obrovský náboj. Mám pocit, že tohle místo nevědomky nakopává k naprosto neuvěřitelným věcem. Člověk pak stojí pod pódiem, nechápavě hledí, co se děje s těmi nahoře, a občas nepobírá, co udělali s kapelou, kterou si byl poslechnout onehdy v Praze. Některé koncerty vypadaly jako nekontrolovatelná smršť - v tom nejlepším slova smyslu. Zkrátka faktor Banát. Těžko říct, kde se bere, co přesně označuje, zda působí více na hudebníky či posluchače, každopádně je tu a dělá velké věci. Kdesi v Rumunsku, uprostřed luk a lesů, přesně tady se odehrávají jedny z nejlepších koncertů. Asi by nebylo na škodu lépe popsat, co mám konkrétně na mysli.

Třeba fakt, že hudební tělesa si půjčují nástroje i členy a přímo na místě vytváří nejrůznější chvilkové formace, které už nikde jinde pravděpodobně neuslyšíte. Hodil by se vám k písničce rovnou celý sbor a jako na potvoru jste ho zapomněli doma? Nebojte, Stinka umí během čtvrthodinky jeden prvotřídní posbírat kolem stage. Nevěříte? Věřte! Protože Banát. Vasilův Rubáš ve zdejších končinách zásadně hraje tak zarputile, až se z něj kouří jak z papiňáku. A co teprve jízda, kterou dohromady předvedli oficiální i neoficiální členové kapely Holy Fanda & The Reverends! Kdo neviděl a neslyšel, nepochopí. Stejně jako kouzlo snové hudby Báry Zmekové. Ten hlas jen tak z hlavy nevyženeš – ale proč taky? Překvapením bylo i duo Killiekrankie, které si nikdo nepamatoval podle názvu, takže se pokaždé šlo na „super elektro s lemurem na pultíku“. Díky vystoupení energických Terne Čhave jsme parádně protáhli nohy i bránice a po více než roční pauze se mnou zamávalo i Zrní. Jak by ne, když hrají Hýkala v černém lese, kolem kterého pak navíc musíš pochodovat nocí zpátky k vesnici. A popravdě nic mi nemohlo udělat větší radost než zpráva, že do Banátu míří Živé kvety. Ani nevím, odkud jsem je kdysi vyhrabala, ale jejich písničky mě už roky tahají ze všemožných tekutých písků a močálů uvnitř vlastní hlavy, a i kdyby zpívali znakovou řečí, asi bych stála v první řadě a nábožně zírala. To se samozřejmě nestalo. Tedy zírání možná trochu ano...

Část čtvrtá, závěrečná

Přijet prvně do Banátu bylo jako třást si rukou s někým úplně cizím. Přišlo mi, že je docela sympatický, ale vlastně těžko soudit takhle z fleku. Bála jsem se koukat mu do očí, a tak jsem celé ty dny vždycky čekala na moment, kdy uhne pohledem, respektive až se na chvíli vytratí všichni kolemjdoucí, abych si vše mohla na tajňačku prohlédnout. Postupně jsem slézala z hlavní cesty, nakukovala skrze ploty a drápala se bočními pěšinami, kam to šlo. Stával se čím dál tím zajímavějším a začínala jsem mít pocit, že budu muset zavítat znova. V průběhu nadcházejícího roku mi pak definitivně došlo, že cítím něco jako stesk. A bylo to. Koupený lístek a jedem! Přestože druhé shledání proběhlo v krajně nepříznivé konstelaci, doslova a do písmene po prdel ve vodě a blátě, ani přes mocné toky sprostých nadávek jsme na sebe s Eibenthalem nezanevřeli.

Tak jsem se letos vypravila potřetí. Má to nezaměnitelné kouzlo - opět se stávat aktérem veselých historek, trapasů, rozmazanou trojbradou tváří na cizích fotkách a svědkem nejrůznějších náhodných momentů, které k Banátu zkrátka patří. Jako když postáváte s přáteli na louce, pozorujete cvrkající mumraj, nabíráte síly na další epileptický taneček a tu najednou si to kolem šněruje osamělý chodec s čepicí na hlavě. Nedbá na vzdálené halekání: „Počkéj, hele, vrať se, to je moje kšiltovka!“ a s odhodlaným úsměvem míří vpřed. Najednou zkoprní, radostně vyvalí oči a jako generál zavelí: „Dáme panáka. Dáme panáka!“ Veškeré protesty jsou zbytečné, člověk ani neví, kde se vzal ten kalíšek višňovky v jeho ruce a už si přiťukává se samotným organizátorem festivalu. Jako staří kámoši, kteří se ve skutečnosti vůbec neznají. Než se opět vydává na cestu tmou, dělí se s námi o interní informace, že s těmi nahoře domluvil krásné počasí nejen po zbytek letošního festivalu, nýbrž i pro všechny nadcházející ročníky. Je tedy nepopiratelné, že vše je v dobrých rukách. V těch samých, které za malou chvíli vidíme plachtit vzduchem a dopadat do moře natažených dlaní a rozesmátých hlav pod pódiem. Jeden ze tří zakladatelů téhle neuvěřitelné akce letí jako rocková hvězda a my se ho na důkaz vděku pokoušíme nenechat spadnout na betonový plácek. Bacha, bachaaaa... JÓ! Tak si teď říkám... nevíte někdo, kde se dá pořídit trhací kalendář? Já budu totiž jeden velmi zoufale potřebovat.