Články / Rozhovory

Raül Refree: Potřebuji být inspirován

Raül Refree: Potřebuji být inspirován

Michal Pařízek | Články / Rozhovory | 08.07.2021

Barcelonský rodák Raül Refree má pověst umíněného a talentovaného podivína, který si dělá věci zásadně po svém. Někdejší člen místní bezedné hardcoreové scény je znám hlavně jako producent, jeho největším zářezem bude bezesporu debutové album Rosalíe Los ángeles (2017), ale výrazné kredity na albech Maly Rodriguez, Christiny Rosenvinge nebo Silvie Peréz Cruz také nejsou k zahození, stejně tak jako opakovaná spolupráce s Leem Ranaldem (Sonic Youth). Tradiční žánry jako flamenco nebo fado zná Refree do detailu, na rozdíl od zastánců přísné konzervativní linie je ale dokáže náramně provětrat. Zapomínat by se nemělo ani na jeho vlastní tvorbu, ponořenou hluboko do experimentu a alternativy, která je přirozeně svobodná a hravá. Navíc je to pracant, v prosinci 2019 vydal desku se Richardem Youngsem, na konci loňského ledna vyšlo krásné společné album natočené s portugalskou zpěvačkou Linou a sotva tři týdny nato další, tentokrát s Leem Ranaldem. Rozhovor o důležitosti lidského hlasu a neposlušných tělesných reakcích vyšel v loňském Full Moonu #105, online ho nabízíme i kvůli živým vystoupením dvojice Lina_Raül Refree na tuzemských festivalech Colour Meeting a Folkové prázdniny, které nás čekají v druhé polovině července. Nenechte si ho, nenechte si je ujít!

Během necelých tří měsíců vychází hned tři alba, na kterých ses podílel. Zajímavé načasování, takhle jsi to plánoval?
Úplně ne, ale někdy se to ani naplánovat nedá. Věci si najdou svou vlastní cestu a je třeba jim dát prostor. Během posledních dvou let mi inspirace opravdu nechyběla, udělal jsem toho hodně a bylo třeba nápady nějakým způsobem zachytit. Na papír nebo rovnou nahrát, to je samozřejmě lepší. Ale je třeba říct, že jsem měl hlavně náramné štěstí – našel jsem skvělé spolupracovníky, to je pak všechno vždycky snazší. Moc jsem si to s nimi užil a zároveň se toho hodně naučil.

Začněme u spolupráce s Leem Ranaldem, se kterým se v dubnu představíš v Praze. S ním už ses totiž několikrát potkal, produkoval jsi jeho poslední dvě alba. Novinka Names of North End Women ale bude asi trochu jiný případ, pod touto deskou jste podepsáni oba. Jak k tomu došlo?
Bylo to velmi přirozené, když jsem v červenci minulého roku odjel za Leem do New Yorku, tak jsme ještě neměli vymyšleného vůbec nic. Začali jsme u něj ve studiu nahráváním jeho kytarových partů, které jsem v reálném čase pouštěl do sampleru a snažil se je různým způsobem modifikovat. Zdálo se mi to docela povedené, s výsledkem prvního dne nahrávání jsme byli ostatně spokojeni oba, ale pak najednou Lee přišel s tím, že by to mělo být naše společné album, že bychom se na skládání měli podílet oba.

V tiskové zprávě tu desku komentoval jako „začátek nové spolupráce, nového uspořádání“.
To je myslím docela přesné. Zajímavé bylo, že poté, co jsme si řekli, že to zkusíme trochu jinak, tak se z toho začala klubat daleko experimentálnější nahrávka, než jsme si zpočátku mysleli. Oba jsme byli najednou uvolněnější, zkoušeli si všechno možné a myslím, že se nám povedlo najít pěknou rovnováhu mezi analogovým nahráváním a digitálními úpravami.

Podle titulního singlu rozhodně, víc jsem zatím neměl možnost slyšet. Ale jasné je, že na něm téměř není slyšet žádná kytara. Náladou mi trochu připomíná společné album Briana Ena a Davida Byrna My Life In The Bush Of Ghosts. Podle toho, co jsem o albu četl, tak jste používali hodně starých nahrávek a přednatočených pásků. Ano, samplů je na albu docela hodně, stejně jako ukázek ze starých kazet a dokonce jsme použili také nějaké staré dvoupalcové magnetofonové pásky, které jsme našli ve sklepě Leeova domu v Echo Canyon. Teď mě napadá, že vlastně dodnes nevím co na nich bylo nahrané. (smích) Ale to už je minulost, deska je hotová a teď nás čeká další práce – musíme si pořádně připravit koncerty, na kterých bychom rádi samplery, kazety a pásky používali také, ale bude to samozřejmě něco docela jiného než ve studiu. Docela se na to těším.

NARODILA SE JAKO HVĚZDA

Jako producent střídáš různé styly, ale zároveň se věnuješ také celkem experimentální vlastní tvorbě. Zdá se, že je pro tebe diverzita a střídání prostředí v tvorbě důležitá.
Vždycky jsem o hudbě přemýšlel jako o jedné komplexní věci, která může mít mnoho odlišných tváří, zabarvení a rytmů. Samotné žánry pro mě nejsou příliš důležité, podstatné je, že hraji hudbu, která se mi líbí a se kterou podle mého názoru mohu atakovat nějaké emoce. Důležitější než rozdíly mezi žánry je totiž otázka, jak se u samotného procesu tvorby cítím – zda mě nějakým způsobem inspiruje nebo zda díky němu mohu něco nabídnout. Promiň, není to příliš racionální odpověď, v mém případě jde spíš o tělesnou reakci.

Pokud mám najít něco, co všechny odstíny tvojí tvorby spojuje, tak to bude určitě práce se zpěvem. I na tvém vlastním albu La Otra Mitad, což je vlastně soundtrack k filmu Entre dos aquas a velmi působivá koláž starších nahrávek a samplů, hraje velkou a myslím, že dokonce hlavní roli zpěv, případně vokální samply. Je hlas pořád tím nejdůležitějším nástrojem?
Bezpochyby ano. Každý z nás jeden vlastní, každý z nás může zpívat a myslím, že všichni do jednoho cítíme něco velmi silného, když slyšíme někoho jiného zpívat. Je to něco, co jsme zdědili po našich předcích, geneticky máme zakódováno kolik emocí uvnitř nás dokáže zpěv nebo hlas rozeznít. Jak moc nás dokáže ovlivnit!

Tenhle rozhovor bude součástí titulního tématu věnovaného Rosalíe, takže logicky nemůžeme vynechat její album Los ángeles, na kterém jsi s ní pracoval. Jak jste se poznali?
Představil nás španělský novinář Luis Troquel, všechno je to jeho zásluha. (smích) Je třeba říci, že v první chvíli jsme vůbec nemluvili o nahrávání nebo společném hraní. Pouze jsme chtěli strávit nějaký čas spolu, poslouchat hudbu a mluvit o ní. Učit se jeden od druhého. Takhle to probíhalo několik měsíců, stavovala se u mě ve studiu pravidelně přibližně jednou týdně a hodiny jsme poslouchali různé nahrávky. Bylo to zábavné.

Co tě na ní tehdy zaujalo?
Už tehdy bylo zcela jasné, že způsob, jakým dokáže přijímat estetická rozhodnutí, je velmi hluboký a odlišný než u jiných umělců. Vždy velice podrobně přemýšlela o konceptu a nikdy ne o tom, jak potěšit publikum.

Sleduješ to, co dělá s El Guinchem? Napadlo tě, že z ní bude taková hvězda? Rosalía se narodila pro to být velkou hvězdou, pouze následuje to, co je pro ni přirozené. Vede si velmi dobře, podle mého názoru dělá jen správná rozhodnutí. Zrovna před dvěma dny jsem byl na jejich koncertě v Barceloně, bylo to úžasné.

Z Barcelony, královny Katalánska, oba pocházíte. V posledních letech tam nepanuje příliš klidná společenská atmosféra, stejně jako v celém Španělsku. Odráží se to nějak ve tvé tvorbě?
Na to, co se v mé zemi děje, mám velmi jasný názor, ale nerad bych ho jakýmkoli způsobem spojoval s mou tvorbou. Takže na tohle ti neodpovím. Ostatně díky své práci trávím až příliš mnoho času mimo mé město, sotva se k tomu mohu nějak vyjadřovat.

TŘI ALBA STAČÍ

Rosaliino album Los ángeles, které jsi produkoval, ve své době příliš neocenili specialisté na flamenco, vaším záměrem ale asi bylo představit tento starý styl trochu jinému publiku, nebo se pletu? Podobnou věc jsi teď udělal s Linou, tentokrát v rámci podobně tradičního žánru fado.
Existuje skutečně velice mnoho výborných hudebníků, kteří hrají ortodoxní flamenco nebo fado naprosto skvěle, mají veškeré znalosti i famózní techniku. Jenže tohle není mým cílem, pro mě je daleko zajímavější tyhle písně nějakým způsobem revidovat, vtisknout jim moji vlastní podobu. Tyhle staré písně jsou velice mocné, mají v sobě tolik emocí, že jim nemohou uškodit ani moje, někdy skutečně extrémní, zásahy. A platí to o to víc, když mohu počítat s tak krásným hlasem, jako má třeba Lina. Ano, je pravda, že někteří puristé moji práci nemají příliš v lásce, ale vždy se jim snažím vysvětlit, že pro to, aby tyto prastaré žánry přežily, jsou potřeba obě polohy. Jak ta ortodoxní, tak i experimentální. Ta moje.

Máš už nějaké reakce na tvou nahrávku s Linou? Moc mě baví, jak se na vašem albu propojuje její hlas, klenuté fado melodie a syntezátorové plochy.
Kupodivu je to zatím velice dobré, všechny reakce, které se ke mně dostaly, jsou zatím opravdu pozitivní. Mám z toho docela radost. Ale musím ti prozradit, že vlastně původně takhle deska vypadat neměla, mělo být celé jinak, vlastně trochu podobné Los ángeles – pouze má kytara a Linin hlas. První den jsme strávili ve studiu právě takhle, ale nějak se mi to prostě celé nezdálo. Nevím proč, ale nějak to nefungovalo, necítil jsem se dobře. Ale ve chvíli, kdy jsem se posadil ke klavíru a Lina začala zpívat to najednou všechno rozkvetlo.

Zdá se, že se vracíme k tělesným reakcím.
Ano! A hlavně k inspiracím. Jednoduše potřebuji být inspirován, velmi podobně to funguje, když pracuju na hudbě pro film, což mám mimochodem velice rád. Je to skutečně úžasný pocit, když se můžeš sledovat, jak se obraz s hudbou dokáží propojit v jeden komplexní celek. Omlouvám se, zase to nedokážu pořádně vysvětlit, ale když se to opravdu povede, tak je to vážně výjimečné.

Skoro to zní, jako bys zrovna na něčem podobném dělal. Tři alba nestačí?
(smích) Kdepak, teď zrovna žádnou novou desku nechystám. Nyní se soustředím na koncerty, před pár dny jsem se vrátil z krátkého portugalského turné s Linou, což bylo velmi povedené, a jak jsem říkal, budeme se s Leem připravovat koncertní podobu naší společné desky. Moc rád bych všechnu svou práci z posledních dvou let důstojně představil na koncertech, třeba to nějaké lidi přesvědčí, aby si ty desky poslechli.

Info

Raül Refree (es)
web

živě:
Colour Meeting
23.–24. 7. 2021
Park u hradeb, Polička
Fb událost

Folkové prázdniny
24.– 31. 7. 2021
Náměšť nad Oslavou
fb event

foto © Augusto Brázio

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Jakub Jirásek, Matyáš Švejdík: Mělo to ducha letního táboru pro dospělý

Libor Galia 12.12.2024

Nejintimnější, a zároveň nejtajemnější hudební festival v Česku? Co z něj zůstalo a jaké to bylo, jaké to bude, v rozhovoru se dvěma zakladateli. Miro.

Alf Carlsson: Zkouším nehrát moc rychle

Jiří V. Matýsek 09.12.2024

Se sdílným švédským jazzovým kytaristou jsme zapadli do jedné z hospod v centru Brna. Diskuze nad typicky českým gulášem se ubírala po unikátních cestičkách.

1914: Krev, smrt a utrpení

Abbé 04.12.2024

Členové 1914 vystupují pod smyšlenými identitami vojáků, včetně služebního zařazení. Rozhovor.

Simon Kounovský, Oliver Torr: Dorostli jsme do Axontorr

Libor Galia 26.11.2024

Torr, Axonbody. Settings. O spolupráci, vzniku alba i názvu je následující rozhovor. Křest hned.

Czech Metal Studies: Metal se dá zkoumat

Abbé 06.11.2024

Přibližně hodinový blok se na Brutal Assault setkal s poměrně živým zájmem, přestože byl prostor vydýchaný už kolem jedné odpoledne. Rozhovor.

David Boháč (NOC6): Klubovnu nám svěřili na dva roky

Mariia Smirnova 03.11.2024

V rozhovoru nám David prozradí nejen detaily příprav, ale i další akce, na které se těší – a nakonec i to, jaký je jeho nejoblíbenější drink na šestce.

Jim Luijten, Micha Zaat (Tramhaus): Utéct hned na začátku

Klára Řepková 23.10.2024

Z covidové karantény vzniklé uskupení se na něm střemhlavě vzdaluje od všech vnějších i osobních škatulek.

Brendan Canty (The Messthetics): Hraní naživo je nejlepší balzám na nafouklé ego

Banán 09.10.2024

Brendan Canty byl zakládajícím členem Fugazi. Nyní je jeho hlavní hudební radostí kapela The Messthetics. Rozhovor.

Rasťo Rusnák (Kolowrat): Nové piesne vznikali pomaly

Štěpán Bolf (A.M.180) 07.10.2024

Před devíti lety oznámili košičtí Kolowrat pauzu, která se mohla zvenčí jevit jako úplný konec jedinečné kytarové kapely. Teď jsou zpátky. Rozhovor.

Red Fang: Pivo a bulšit

Abbé 03.10.2024

Parta ochmelků převrtá spousty vypitých piksel od piva na zbraně a brnění, aby srovnala účty s protivnými fantazáky, načež utrží jak černý rytíř v Monty Pythonovi a Svatém grálu spousty…

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace