Rejžák #6: Pán, pes, tvůrce, track

Po týdnu se Rejžáci opět sešli v plné sestavě, aby se podívali na zoubek pětici aktuálních singlů. Zajímavých skladeb se urodilo hodně, tudíž bylo dost i odpadu. Zatímco v přírodě přežívají ti nejsilnější, tady vstupuje do hry ještě potenciál pro vznik zajímavých komentářů. Proto v každé várce najdete i skladby, nad jejichž zařazením je možné kroutit hlavami. Hudební svět je nekonečně rozmanitý a byla by škoda zavírat se do nějakého ghetta, ve kterém to či ono neexistuje.

1) Bat for Lashes: In God's House

blueskin: Jednoznačně nejlepší věc, jako jsem kdy od Bat for Lashes slyšel. Jenom mě trochu zaráží ta délka. Něco takového by si zasloužilo natáhnout na devět minut, přidat harfovou mezihru a v závěru ještě vygradovat tu zvláštní směs patosu a melancholie. Takhle si člověk připadá, jako když Tinder date skončí líbáním a osaháváním, on pak ale stejně odjíždí domů sám. (4)

karl: Bat for Lashes jsem vždycky bral jako takovou soft verzi Fever Ray, tady to víc vypadá na popovější variantu Björk cirka rok 2000 s přidanou operní manýrou. Melodrama, patos, smutná hezká holka, postoj - na teoretické rovině oceňuju, ale jinak mě to nechává absolutně chladným. Možná za to může ta nesnesitelná pasivní agresivita a sebelítost, kterou pro mě Bat for Lashes vždycky zosobňovala. To už radši holky, který nakopávají zadky! (3)

lenka marie: Tahle skladba je na mě moc vágně éterická a nic neříkající. Mám ráda, když si sedne ke klávesám a opře se do toho, tady vidím tříštící se útesy a Janu Eyrovou. Nebo ti králíčci, vzpomínáte si na králíčky? Bu bu bu! Řekla bych, že lepší bude hodnotit až celé album, protože se tváří hodně konceptuálně a třeba pak bude mít In God’s House jinou sílu. Samo o sobě ne. (3)

adam: Jak dokáže být náboženství samo o sobě docela zajímavý téma, v kostele je a vždycky byla nuda. Ukrutná. (2)

maxim: Bůh, dům, láska, svatba, moře a oheň v jedné sloce? But I'm feeling something's wrong… Tyhle patetické písničky jsou vždycky ulhané až běda. Chvíli to vypadalo, že Alenka se ocitla v říši za zrcadlem a šlápla tam kočce na ocas, jenže v jejím světě žádné zvíře není, jen ona, která šlape na ocas sama sobě. Tyhle sadomasochistické tendence jsou vlastní většině publika. (1)

2) ANOHNI: Drone Bomb Me

maxim: Nezdá se vám, že Naomi je postupem času čím dál podobnější Antonymu? Naomi je jednorozměrná, jedno z Antonyho podlaží. Je to patetické od á do zet, ale to tak už Antony bývá. Černý balet vykloubených paží, slz a skvělého Lopatinova/Mohawkova podkladu, nejlepší pop. Jestli někdo může trpět za první a poslední bolest lidstva, je to Antony. Neříkám, že to tak je, říkám, že mu to věřím. (5)

karl: Doufám, že za tuhle desku dostanou AFKAA (Artist formerly known as Antony), Hudson Mohawke a Oneohtrix Point Never Nobelovu cenu míru. Dojemná Drone Bomb Me je prvním krokem k nominaci. (5)

lenka marie: Ve vší úctě k nápadu a myšlence bych nechodila tak daleko. Mám pořád v paměti Cut the World a tenhle videoklip mi běží nějak šejdrem, zbytečně vyděračsky násilně a na koho vlastně? Komentář je patetický a koneckonců i celá Naomi bez kontextu. Je to politické, nebo si někdo vylévá srdce? Nevím nějak. (2)

adam: Pán, pes, tvůrce, track, podobnost jednoho s druhým v těchhle vztahových rovinách je vůbec jedna z nejpravidějvších věcí ve vesmíru. ANOHNI má zjevně nekonečno nerozšifrovatelných vrstev, s Drone Bomb Me je to samozřejmě stejné. Psina. (4)

blueskin: Mele se to ve mně pořádně: na jedné straně je to upřímné a hudebně propracované, na straně druhé se mi zdá, že se tu ANOHNI pouští na pořádně tenký led patosu a citového vydírání. Coby Antony měla (prý se o ní teď má opravdu referovat takhle) tyhle věci daleko víc pod kontrolou, se změnou identity jako by ale u ní zmizely nějaké zábrany a do kreativního procesu si dovolovala pouštět mnohem více neředěných emocí. Na album jsem hodně zvědavý, je to ale zvědavost s blikajícím výstražným majáčkem. (3)

3) Mulholland Blue: Push It Back

lenka marie: Takže: moc se mi líbí jak se to hezky otevře a vyhřezne z nenápadné kytary na začátku. Zpěvačka nemá debilně český přízvuk a hraje si s tím, takže vlastně obyč písnička, která je příjemná na poslech. Jenže ve výškách mi tahá uši, buď protože je falešně nebo nemá techniku nebo obojí, každopádně mě to štve, potřebuje zakulatit a zkultivovat. Ale v ostatních pasážích to jde. Texty jsou banální až hloupé, ale naštěstí mě vždycky něco , rozptýlí. Meiner Meinung nach, naděje je. Nevyklubané ještě. (3)

blueskin: Nedávno jsme tu řešili problém toho, že z některých českých kapel ta českost prostě čouhá až příliš. Tohle je přesně ten případ. Obávám se, že k zakulacování je tu toho až příliš. Písnička to špatná není, přijde mi ale, že se k ní úplně nehodí ten poměrně expresivní zpěv. Lépe by sem sedl spíš takový ten polozpěv a la Cat Power nebo Stina Nordenstam. To jsou ale rozhodnutí, která za kapelu nikdo jiný udělat nemůže. Možná je tu naděje, osobně bych ale čas čekáním u inkubátoru nemarnil. (2)

karl: Některý popový kapely se svojí obyčejností hrdě chlubí, některé alternativní kapely by se jí rády zbavily, ale nějak neví jak to udělat. Pořád doufám, že Mulholland Blue patří do té druhé kategorie. Budu jim držet palce, ale tohle za mě spadá do kategorie zaměnitelný kopírky libovolný indie kapely populární před třemi lety se zpěvem učitelky z lidušky. (2)

maxim: Chtěl jsem říct, že je to protivné jako svého času Tichá dohoda, ale to bych Blance hodně křivdil. Hned mě z toho bolí huba. Tady pěvecká exprese zabije cokoliv dobrého, paradoxně v kontextu celého EP je to daleko únosnější. Snaživé a provinční. (2)

adam: Provinčnost a snaha jsou předpoklady pro uzrání dobrého vína. Dejme čas. (3)

4) Weezer: California Kids

karl: Weezer se z někdejších vůdců emo vlny proměnili v komediální kapelu, což bylo mimochodem asi tak to nejlepší, co se jim mohlo stát. V California Kids si laškovně pohrávají se svojí minulostí, meta odkazy ale málokdy stačí k dobré písni nebo dokonce hitu. Weezer na tom už ale byli i hůř. (2)

blueskin: Naživo to může mít celkem koule, takhle je to ale spíš takový „meh“. Aspoň se to ale nesnaží rozběhnout do několika směrů najednou, jako se to kapele stávalo v minulosti. (2)

lenka marie: Kdysi jsem si koupila album Weezer, protože jsem slyšela Hash Pipe. Pak jsem bohužel zjistila, že žádná jiná písnička z alba mi absolutně nic neříká a tak dva roky jsem si nadávala, že jsem vyhodila pětistovku. Pořád mě to nebaví. (1)

maxim: Je to jako bych si vtíral pařížské trubičky do vlasů. Nejsem idiot. Maximálně po koulích. (1)

adam: Stupidita mívala mez, přes kterou už nemohla růst. Jmenovala se Koblížci. (0)

5) Peter, Bjorn And John: What You Talking About?

lenka marie: Moc pěkný, jak je tam hned na začátku slyšet hvízdání z Young Folks, jenom trochu posunutý. Hned mi to naskočilo a přitom jsem si ani nepamatovala, že jsou to tihle. Písnička do rádia, když jedu na Brno a nechci usnout. Jinak nic, vůbec nic. (3)

blueskin: Já v tom slyším A-ha a jejich theme song pro bondovku The Living Daylights. Asi to dělá ten sever nebo co. To pískání si hoši mohli odpustit, jinak mě to ale překvapivě celkem baví a nejvíc ten moment, kdy se skladba v čase 1:57 na moment úplně zastaví, zatímco vy jako posluchač pokračujete setrvačností dál. Podobný pocit, kdy se z poslechu hudby stává téměř fyzický prožitek, jsem slyšel naposled u jedné skladby z debutu Franz Ferdinand. (3)

karl: Kapely s cejchem one-hit-wonder si zaslouží lítost, na druhou stranu mají vlastně celkem pohodlný život, pokud teda zapomenou na to, že nikoho nezajímá jejich umělecký vývoj. PB&J se to tady ani nesnaží nijak předstírat, rozjuchaný track šetří nápady a ani po třetím poslechu nemám pocit, že bych si z něj něco odnesl. (2)

maxim: Akorát mě to ubezpečuje v tom, že někteří lidé jsou šťastlivci a jiní mrzouti. Nevím, jestli odrážka na Young Folks je aluze, haluze nebo seberecyklace, ale body za šikovnou samohanu bych tomu přiznal. Zápich po deseti letech? (1)

adam: Zápich, prosím! Ten hybrid hřebíku, tužky a preclíku je k tomu úplně ideální. (1)