Šejkr #40: Kazoo pro Jafu?

Zdá se mi o černé vlajce. Druhý den po sobě. Není to pirátská deviace, žádný návrat do dětství ani nějaký syndrom vykořenění, ten prapor je zcela konkrétní a přesně vím, odkud se vzal. Artur Jafa vtrhl do Rudolfina se zápalem, jeho výstava nutně poznamená. Koncentrace obrazů, zvuků a pocitů, ne nutně přímo od samotného autora, často zprostředkovaných a v mnoha případech známých, ale podaných v neotřelých, až šokujících variacích, kadenci a hutném soustředění. Právě v Rudolfinu visí zmíněný prapor, někdejší konfederační zástava, kterou Jafa přebarvil na černo. Jasný, dominantní symbol, na kterém je díky hluboké černi vidět každé smítko, každé zrnko prachu. Ale proč se mi sakra motá do snů?

Zvuk kazoo se mi zalíbil už v někdy ve dvanácti letech. Nejen proto, že na něj (a jak hezky) hrála okatá K. ze sousední ulice, a rozhodně ne proto, že mě osobně to zoufale nešlo. Ano, už tehdy jsem vnitřně pochopil, že muzikant ze mě nebude, sice jsem si to pak ještě nějakou dobu pokoušel s kytarou vymluvit, ale jistota přišla celkem brzy. Naštěstí. Jenže ten razantní, vřeštivý, rovný zvuk mi učaroval, dodnes se mi jasně vybaví při vzpomínce na některé situace, vlastně mi vždycky přišlo líto, že ho někdo nepoužívá. Jasně, dětská hračka, ale... Nemůžu si vybavit jméno jedné pražské kapely z osmdesátých let, která s ním tehdy experimentovala, asi na tom ani nezáleží, každopádně od té doby jsem ho asi neslyšel. Až donedávna. Kde se vzalo to kazoo, ptali se v Uncutu Jasona Williamsona ze Sleaford Mods, „Chtěl jsem ho použít už dávno,“ odvětil, „ale Andrew i moje žena byli kategoricky proti. A funguje to!“ Ano, funguje, k hutnému basovému rytmu skladby OCBT na novince Sleaford Mods sedí kazoo dokonale. Spratkovské, rozjívené a kouzelné zároveň.

Na koncert polských Lonker See jsem se těšil. Velmi. Loňské album One Eye Sees Red mi z nějakého důvodu uniklo, byť produkci skvělého labelu Instant Classic sleduji bedlivě, stejně jako jejich dubnový koncert v Punktu, ale v programu ESNS v Groningenu jsem je zaškrtl červeně. Bylo to fantastické, od prvního tónu. Nejdivnější kapela ve městě, běželo mi hlavou – bubeník by z první mohl hrát v Magic Bandu Captaina Beefhearta, saxofonista v černých brýlích bavil hnědým manšestrovým sakem s barevně vyvedenou ikonou Ježíše přes celá záda a kytarista zase přišel v šedivých teplákách a mikině. Basistka Joanna Kucharska v širokých večerních kalhotách a černém roláku vypadá, jako by k nim ani nepatřila. Psychedelický groove živě divočí mnohem více než na spíše poklidném albu, tajemná atmosféra a spletité vzorce zůstávají. Radost. Největší ve chvíli, kdy Tomasz Gadecki odložil saxofon, chvíli něco kutil u analogového pultu a pak z kapsy vytáhl... ano, kazoo. Krátké sólo, známé vjemy a ruce nahoře. Ano!

Pražská výstava Artura Jafy má pěkný a vystihující podtitul Cyklus absolutně nepravděpodobných, ale mimořádných setkání – americký umělec pracuje s každodenními emocemi a zážitky, se záběry z YouTube, s fotkami z Instagramových profilů, vlastními zásahy, koncepčními sériemi z tvorby jiných umělců (pozor zejména na ukázky z tvorby fotografky Ming Smith), dojem z jeho výstavy je hlučný, expresivní a v jistém směru trvalý. Musím mezi jeho osidla a smyčky minimálně ještě jednou, ostatně tam potkáte třeba myšáka Mickeyho, Kanyeho Westa nebo Iggyho, a nemohu se zbavit dojmu, že v jednom úseku tam zní taky kazoo. I když teď si tím vlastně už nejsem tak jistý, možná to přebily jiné vjemy, možná to byla jen touha, přání nebo nějaký vedlejší efekt. Prostě mi tak nějak kazoo k Jafovi pasuje, těžko říct proč. Každopádně mi něco říká, že by ho mohlo velmi bavit. Třeba bysme mu jedno mohli poslat.