Track týdne: Jon Hopkins – Singing Bowl (Ascension)

Karanténní lifestyle posledních dní s sebou nepřinesl jen takové příjemnosti jako neúnavný binge-watching YouTube a Netflixu a skypeové popíjení s přáteli. Naskytla se nám díky němu i možnost více tvořit, vzpomínat a meditovat. Třeba takový Jon Hopkins vzal do ruky sto let starou tibetskou mísu, kterou si kdysi koupil na svých cestách po Indii, zapnul laptop a začal nahrávat. Výsledné zvukové stopy potom vrstvil na sebe, až z nich vypreparoval jedenadvacetiminutový meditativní kousek s názvem Singing Bowl (Ascension).

Oproti maximalismu jeho posledního alba Singularity (2018) je nová skladba minimalistickým dronem evokujícím chvíli jemné pohlazení šíje milovanou osobou, jindy zase vhledy do temných zákoutí vlastního nevědomí. Pokaždé ale s očistným efektem. Hopkins kromě dlouhé verze nabízí i rychlý, čtyřminutový „best-of“ edit, jehož existenci si nedovedu vysvětlit. Je to teaser, než si pustíte celou skladbu? Je někdo tak extrémně vytížený, že si nedokáže vyčlenit dvacet minut na klidné rozjímání? Vždyť během těch čtyř minut sotva stíhám vypnout pulzující myšlenky, natož abych se uvolnil a odpočinul si.

Na druhou stranu, Hopkins myslel i na lidi, kteří chtějí meditovat celý den v kuse. Singing Bowl (Ascension) funguje zároveň jako úvod do jeho čtyřiadvacetihodinového Spotify playlistu s názvem Quiet, zaměřeného právě na meditativní ambient. Kromě několika Hopkinsových příspěvků se v něm objevují skladby například Briana Ena, Sophie Hutchings nebo Williama Basinského. Binge meditace zaručena.

Ambient je rozsáhlý a těžko uchopitelný žánr - vesmír sám pro sebe, který prosakuje do hudby všeho druhu. Jeho obliba při výletech do sebe sama je ale neměnná; ať už funguje jako tichý podkres při ASMR videích nebo ve své neředěné podobě coby všeobjímající zvuk, který si můžeme vychutnat celým tělem. Jon Hopkins zve na cestu po okraji tibetské mísy, která vypráví svou stoletou historii ve dvaceti minutách. Těžko odolat.