Trutnoff & The Prodigy in Prague

Podupaná rudá zem trutnovského Bojiště se ještě ani nestačila vzpamatovat z nedávného koncertu The Prodigy a kapela si už do diáře píše pražskou adresu. 16. listopadu přenesou trutnovskou atmosféru do Fora Karlín. Vystoupení k příležitosti 17. listopadu a osmdesátinám Václava Havla bude mít omezenou kapacitu 3500 tisíce lidí.

„Byla to jedna z našich podmínek. Udělat koncert, který bude něčím výjimečný a jiný. V mimořádných prostorách, odlišných od těch festivalových i halových. Něčím, čím bude ojedinělý. A kapela na to přistoupila,“ uvádí za pořadatele Martin Geronimo Věchet. „Asi si opravdu vzpomněli na svá punková léta, jak uvedla v našem Festivalovém samizdatu Jana Kománková, čemuž i odpovídala neobvyklá délka vystoupení na festivalu – 80 minut, oproti obvyklé hodině. Atmosféra festivalu se jim nejspíš zamlouvala, že se chtějí vrátit a domluvili jsme se na neobvyklých podmínkách. Mimochodem, první, s kým se kapela po příjezdu na Bojiště postupně přivítala a koho si později připnula i na svůj Instagram, byla v klidu se v zákulisí pasoucí koza Agáta,“ doplnil Věchet.

The Prodigy vždy posouvali hranice. Mix agresivního elektra, raveu, hardcore i techna s punkovou úderností a nespoutaností, nelámání si hlavy nad žánrovou zařaditelností ani pokryteckými žvásty o vhodnosti či nevhodnosti textů a videoklipů, činí z The Prodigy jednu z nejzajímavějších kapel světa s jasně rozpoznatelným zvukem a extrémně nadupanými vystoupeními, díky kterým byli zařazeni do žebříčku 50 kapel, které musíte vidět, než zemřete.

Za pětadvacet let trvání natočili The Prodigy pouhých šest alb, roky však nepromarnili. Jejich muzika se objevila v trhácích jako Matrix či Charlieho Andílci i horrorech Dům voskových figurín a Nenarození, předskakovali Davidovi Bowiemu, v Americe jsou překvapivě zapsaní na label jejich velké fanynky, Madonny.

Vznik kapely se datuje do roku 1990, kdy se potkali Liam Howlett, Leeroy Thornhill a Keith Flint na raveové párty v Essexu. Ačkoliv se hudbě věnovali aktivně všichni, většina práce byla právě na Howlettovi, zatímco Flint a Thornhill dostávali dav do varu tanečními kreacemi.

Prodigy byli ve správný čas na správném místě. Počátek devadesátek byl v Británii hektický, v klubech i na ulicích probíhaly nekončící večírky pod taktovkou DJů, do podvědomí se trojka dostala díky chytlavému singlu Charly, následovaným debutem Experience.

V platnost ale vstoupil zákon potírající alternativní kulturu. Na zákaz mejdanů reagovalo mnoho hudebníků, The Prodigy na situaci odpověděli deskou Music For The Jilted Generation, na které se již podílel Keith Palmer alias Maxim Reality, jako MC. Brzy se objevovali na světových pódiích, už dávno nebyli jen taneční záležitostí - díky neortodoxnímu přístupu si je oblíbila rocková i punková scéna.

Rok 1997 byl nepochybně nejúspěšnějším. Nahrávka The Fat Of The Land s hity jako Firestarter, Breathe, Smack My Bitch Up aj. dosahovala miliónových prodejů a posbírala slušnou řádku ocenění, i přesto se na přelomu tisíciletí rozhodl Thornhill k odchodu.

Další osud Prodigy byl značně nejistý. Chmury příznivců nerozehnalo ani vydání singlu Baby´s Got a Temper, považovaného kapelou dokonce za chybu, z Howletta se po sňatku s popovou zpěvačkou Nicole Appleton (a tím spřízněností s Liamem Gallagharem z Oasis) stávala bulvární celebrita, jeho rozhodnutí vydat desku Always Outnumbered, Never Outgunned (2004) bez přispění Flinta a Palmera utvrdilo hudební svět v přesvědčení, že s Prodigy není vše v pořádku.

Na společné práci se skupina sešla až o pět let později. Invaders Must Die z roku 2009 bylo spíše znovuvzkříšením skupiny jako celku, nahrávce byla vyčítána neinvenčnost i zamrznutí v devadesátých letech.

Ohlášená novinka The Day is My Enemy byla očekávána se značnými rozpaky celých šest let. Během nich měli znovu namále, když Howlett hodil připravované album How to Steal a Jetfighter do koše s tím, že to umí trio lépe. Měl pravdu, čtyřicítka na krku hudebníků se projevila pouze vyzrálostí. Už z ukázek vypouštěných na svět týdny před vydáním bylo jasné, že The Day Is My Enemy bude stará dobrá vzteklost sama. Album reaguje na kapelní neshody i světové nepokoje, z minulosti si však bere to nejlepší, aniž by se hrálo na retro.

Citát The Day Is My Enemy, The Night My Friend sice nepochází z britského pera, ale už z roku 1934 a dílny amerického skladatele Colea Portera, na Prodigy však sedí dokonale. Deska vznikala během nocí, nokturno inspirovalo i obal s fotkou lišky, pořízenou Howlett cestou ze studia. Probdělé noci se vyplatily, nahrávka je kritiky označována za jednu z nejlepších i nejnaštvanějších tohoto roku.

Song Ibiza s hostujícími Sleaford Mods, tepe do lenosti představitelů současné elektroniky, spoléhajících více na Ipod než vlastní hlavu, ostře se vyhrazuje proti líbivému proudu taneční hudby. Ostatně co čekat od skupiny, ověnčené slovy o nejlepším a nejkontroverznějším klipu všech dob, Smack My Bitch Up z roku 1997, který se směl ve své době vysílat až dlouho po desáté hodině. K nahrávání The Day Is My Enemy byl přizván i mladý producent Flux Pavilion, podílející na Rhythm Bomb, v Medicine Prodigy neváhali sáhnout ani po vždy populární fůzi s world music.

Můžeme jen doufat, že letošní turné nebude jejich labutí písní, Howlett se nechal slyšet, že došli na pomyslný vrchol a hovoří o blízkém konci, vzhledem k tomu, co předvedli na Bojišti to, ale na důchod nevypadá.