10+1 = Jan Kunze

Jan Kunze je aktivní hudebník (Kofe-In, Munroe, Abendland), básník, dramaturg (Klub Art, Opavský Majáles, Landscape festival, Opavský poeziomat), kurátor (Galerie Obecního domu, Dům umění v Opavě), organizátor kulturních akcí (nejen) v Opavě a zakladatel nakladatelství Perplex, které se zaměřuje na současnou českou poezii a překlady. A to jsme velice pravděpodobně nezmínili vše. Jak to stíhá, netušíme, to, doufejme, prozradí v jiném článku. Tady jsou jeho iniciační písničky.

Psí vojáci - Allegro
Srdcovka z největších. Mám od nich většinu desek a rozepisovat se o originalitě, existenciální atmosféře textů ostrých jak žiletky, by bylo nošením dříví do lesa. Hudba Psích vojáků v sobě propojovala punk, rock, klasickou hudbu, blues i šanson. To nejpodstatnější ale byla autenticita, ochota jít na dřeň, nekompromisnost uměleckého vyjádření. Bude to znít divně, ale měl jsem štěstí a viděl několik koncertů ještě ve Filipově sebedestruktivním alkoholovém období v devadesátých letech. Ty koncerty sršely spikleneckou energií, z Filipových prstů stříkala krev na všechny strany, jak s nimi bušil do klaviatury. Vždycky jsem se těšil, když začal improvizovat jak textově, tak hudebně. Nesporný byl také Filipův literární talent a desky, které natočil jako sólovky, Sakramiláčku nebo Střepy. Filip Topol žil, co psal, a psal, co žil. Takové osobnosti dnes chybí.

Dunaj - Barvy
Hráli úplně jinak než všichni ostatní v té době. Strojové přesné bicí Pavla Koudelky jsem na koncertech cítil přímo na spáncích. Kytara Pepy Ostřanského a basa Vladimíra Václavka diktovaly a nenechali nikoho na pochybách, že toto je jedna z nejoriginálnější kapel tehdejší hudební scény. To všechno korunoval Kolšovský se svým syrovým ječákem, démonicky koulivýma očima a černým cylindrem. Pamatuji si, že ten cylindr postupně destruoval a na posledních koncertech už měl na hlavě jen tu obroučku. Jednotlivým protagonistů jsem zůstal věrný a sledoval i jejich další projekty. Od legendárního Bílého Inferna Václavka a Bittové přes Rale, E nebo Boo. Vybral jsem skladbu z alba IV., které se mi jako první dostalo do ruky.

Priessnitz - Rybičky
Tuhle kapelu jsme poslouchali ještě dříve, než to bylo cool mezi pražskými hipstery. Pro mě to jsou především devadesátky. Jeseník byl vždycky na dohled od Opavy a Jeseníky byly naše společné hory. S mou tehdejší kapelou jsme s Priessnitz tenkrát xkrát koncertovali v malých klubech po celé republice. O drahně let později jsme s Járou v pražském Liberálu nad pivem připravovali katalog a výstavu Kill Time. Jeho poetika je mi blízká a Kružíkovy kytary taky, ale nejčastěji se stejně vracím k deskám Nebel, Hexe a Seance. Znáš to, vlčí hory…

Robert Křesťan a Druhá tráva - Na španělských schodech
Možná za to může moje dobrodružná a romantická povaha, možná dospívání strávené ve skautském oddíle a trampech po celé republice, že mi tahle kapela přirostla k srdci. Každopádně Druhou trávu považuji jednoznačně za špičku scény, která vychází z folku a country. Ve spojení s touto kapelou se vždy používalo slovo bluegrass, i když v jejich hudbě najdeme odlesky i jiných hudebních žánrů, a Robert Křesťan, to je jeden z nejlepších českých textařů, o tom není pochyb. Hluboké, emocionální, a přitom inteligentní texty s takovým intelektuálním přesahem, že si občas musíte něco dostudovat. Ostatně kolik lidí pochopí třeba verš „V sedanských blindážích sládne“. U tohohle chlápka máte prostě jistotu, že „má načteno“ a že jeho texty jsou bravurní, poetické a o pořádný kus dál než běžné písňové veršovánky. Jo a nezapomeňme na Luboše Malinu!

The Doors - When the Music's Over
Tahle kapela nemůže chybět, protože díky ní jsem prožil ten zásadní iniciační zážitek. Na začátku devedesátek jsme s kamarádem nakráčeli do kina na premiéru filmu The Doors, který natočil Oliver Stone, a pak už nikdy nebylo nic jako dříve. Zvonáče jsem na sobě měl sice jen jednou, ale už jsem se začal poohlížet po někom, kdo by se mnou založil kapelu. Dodnes se podivuji nad tím, jak během krátké doby vyprodukovali několik skvělých desek. Originální sound, skvěle se doplňující nástroje a za mikrofonem divoký frontman. Píseň When the Music Over jsem vybral nejen pro její rozsáhlou a zajímavou kompozici, ale hlavně proto, že se tady mistrně „hraje“ s tichem, a to každá kapela neumí. We want the world and we want it. Now!

Led Zeppelin - Whole Lotta Love
Rocková muzika u nás doma duněla ještě dříve, než jsem ji začal pořádně vnímat. Rodiče sjižděli Zeppoše na domácím kotoučáku, stejně jako další kapely z šedesátek a sedmdesátek, na kterých vyrůstali. Těžko vybrat jen jednu. Řekl bych, že někde u Led Zeppelin začíná moje slabost pro pořádný kytarový riff.

The Kills - Future Starts Now
Tahle kapela ke mně přišla až mnohem později než ve formativních letech raného mládí. Vynechat ji ale určitě nemůžu, protože byla zásadní inspirací při formování Munroe. Tak nějak jsem si díky The Kills uvědomil, že můžeme dělat nezávislou kytarovou muziku i ve dvou lidech. Ostatně přišlo mi to i jako výzva. Ve dvou lidech není moc prostoru pro chyby. Jamie Hinc hraje extrémně účelně a jinak než většina kytaristů, neb to celé musí obstarat sám, a Alison Mosshart má vychytaný vokál a image Iggyho Popa v sukních. Koncert v Roxy, před pár lety, byl fenomenální. Skladba Future Start Slow je rockovým hitem i přes minimalistickou instrumentaci. Ps: The Dead Weather, kde Alison kolaboruje s Jackem Whitem, stojí taky za poslech!

Beck - Debra
Beck mě nepřestává udivovat. Hudební chameleon, u kterého nikdy nevíš, s čím přijde. Je to sice chlápek z devadesátek, ale pořád dělá věci, které jsou současné, a pořád dokáže všem vytřít zrak. Moji nejoblíbenější desku Midnite Vultures jsem si koupil v obřím obchodě s hudbou na Time Square v New Yorku v ten rok, kdy vyšla. Vzpomínám si, že tam jezdila krásná černoška na kolečkových bruslích se sluchátkama na uších, zpívala si jako by se nechumelilo a rovnala cédéčka. Ten obraz mi zůstal navždy v hlavě, stejně jako Beck. Vybral jsem píseň Debra, která je na LP úplně poslední. „I met you at JC Penney, I think your name tag said "Jenny".

Pearl Jam - Quick Escape
Rychlé Šípy světové hudební scény nemůžou chybět. Pohrobci devadesátek, kteří to na rozdíl od jiných kolegů přežili. Pořád fungují a pořád to dělají poctivě. Tahle kapela připomíná, že můžeš být světovou super stár a ani nemusíš mít hvězdné manýry. Jejich koncerty, jak už nám několikrát předvedli i v České republice, nepotřebují náročnou scénu ani žádné speciální efekty. Stačí jen muzika. Před dvěma lety jsme s bráchou a kamarádem vyrazili do Seatlleu a všechno si to pořádně prošli. Grunge už je tam sice jen vzpomínka a relikt z dob minulých, ale svoje kouzlo to mělo. Pamatujete na film Singles? Ale píseň dáme úplně novou. Zřejmě slušnej oddíl!

Marta Kubišová - Modrej vřes
Pořád se k ní vracím. Pro mě asi nejkrásnější hlas mezi českými zpěvačkami. Rozhodoval jsem se mezi Kuřetem v hodinkách a Kubiškou, ale super rockových kapel už jsem tady nasekal dost. Samozřejmě i tahle muzika u nás doma zněla od samého dětství. Zatímco Zeppoši šli spíš o táty, Marta Kubišová od mámy. Holt ten českých pop se v šedesátkách dělal opravdu dobře. Skvělí textaři, skvělí hudební skladatelé a muzikanti, fenomenální hlasy. Navíc je pro mě tahle dáma i ztělesněním morální integrity člověka a určitým symbolem. Pořád od ní objevuju skladby, které jsem neznal, proto jsem vybral méně známou píseň Modrý vřes. Před deseti lety jsem jako promotér organizoval její koncert ve Slezském divadle, a díky tomu jsem se mohli i osobně setkat a popovídat si. Bylo mi ctí!

Yelawolf - Till It's Gone
Asi nemusím moc představovat amerického rapera Yelawolfa. Tenhle chlapík, kombinující hip hop, country, blues, rock i pop, mi aktuálně v přehrávači hraje nejčastěji. Americká hvězda nové doby. Baví mě, že si z každého žánru bere, co se mu zachce, a nedělá si násilí, že něco už není tak moc hip hop, ale třeba víc pop. Nejvíc mě baví ty neklidné pecky jako Till It‘s Gone nebo Outerspace. Má skvělý rytmus, kadenci slov i image. Navíc si ty melodické refrény je schopen zazpívat sám.