10 + 1 = Jan Šamánek (Talk=Trouble)

Honzu Šamánka aka Šamana můžete znát z jeho současných i minulých kapel, nebylo a není jich málo, namátkou: Bugmen, Dakhma, Gattaca, Lakmé, Marnost, Osawatomie, Protijed, Remek nebo V0NT. Méně se ví, že sólově tvoří pod aliasem Talk=Trouble, a to angažovanou experimentální elektroniku. Poslouchat ho můžete i ve Špíně Radia Wave a poslouchat můžete i jeho oblíbenou muziku, která ho provází životem a která nepředstavuje zdaleka jen hardcore/punk. A k tomu si přečíst rozhovor s ním ve Full Moonu #121.

Nico – Secret Side
Ze skladeb Nico, ze kterých mi nabíhá husí kůže, by se dala poskládat celá deska. Secret Side je mocná věc, zvlášť v tomhle živém provedení. Nico se v ní vrací ke zkušenosti, kdy jí v patnácti znásilnil americký voják a posléze za to byl odsouzen k smrti a zastřelen…

Zegota – Sinnerman
Zegota v roce 2004 odehráli na pražském squatu Milada pro mě naprosto zásadní koncert. Tehdy mě chytla spíš jejich hardcorová energie, ale postupem času jsem zjistil, jak je to hudebně nesmírně dobrá kapela s citem pro dynamiku a improvizaci. Já mám nejradši dva songy z jejich posledního sedmipalce. Tohle je cover tradicionálu Sinnerman, kterej nejspíš budete znát z verze od Niny Simone. A pro zajímavost, bubeník Zegota je teď profesionálním hráčem na západoafrický nástroj kora.

His Hero Is Gone – Epidemic
Nejpřísnější kapela ever. Na co tihle lidi sáhli, to bylo dokonalý, ať už šlo o Tragedy, Severed Head of State, World Burns to Death, Drain the Sky nebo další kapely. His Hero Is Gone byli ale tak výjimeční, že se to ani nikomu nepovedlo pořádně vykrást. Pokaždý, když to slyším, mám chuť mlátit hlavou o stůl.

Wu-Tang Clan – Careful (Click, Click)
Střední škola, walkman a stokrát přehraná kazeta. Maká to dodnes.

Khanate – No Joy
Nevím, co k tomu napsat. Výjimečná kapela, zvukově naprosto radikální.

Jasemine – Choix
Jasemine vydali jen pár skladeb, ale pro mě je to asi nejsilnější kapela francouzské scény 90. let, ze které pak vycházely i kapely jako Amanda Woodward nebo Daïtro. Pokud bych měl vybrat top sedmipalec ze své sbírky, tak jejich split s Ivich bude horký kandidát.

The Spectacle – All Towers Must Fall
Kapela se zpěvem, který budete nenávidět, nebo milovat. Já jsem v té druhé skupině. Začínali jako nepokrytá kopírka kultovní politické hardcorové kapely Catharsis, ale postupem času si vybudovali originální styl. Dokázali nasát vlivy posthardcoru, crustu i metalu a dát to dohromady způsobem, který vůbec nezní jako kočkopes. Jejich deska I, Fail z roku 2006 je masterpiece a Spectacle jsou totálně nedoceněná kapela.

Burial Year – Destroy
Bay Area hardcorová scéna a okruh lidí, co měli milion super kapel (Takaru, Drowning With Our Anchors, Pills, Makanda, Bullets-In…). Burial Year neměli žádnej slabej song a je to věc, ke který se průběžně vracím a pořád funguje. Dodnes mě mrzí, že jsem kvůli koncertu vlastní kapely prošvihnul jejich show na Sedmičce v roce 2007.

Paysage d’Hiver – Welt Aus Eis
„Trička nebudou. Pokud někdy bude nějakej merch, tak zimní bundy.“ Touhle hláškou si mě kdysi tenhle švýcarský projekt získal ještě na MySpace a hudebně mě to naprosto vtáhlo. Ze všech black metalů je to věc, ke který se vracím asi nejčastěji. Asi proto, že je tam dostatečná dávka epičnosti bez patosu a zvukově je to taková špína, že v tom pokaždé jde najít něco nového.

Puce Mary – Enter Into Them
Puce Mary je pro mě příkladem člověka, který dělá poměrně extrémní hudbu, ve které jsou ale slyšet obrovské zkušenosti a schopnosti dokonale ovládat nástroje a zároveň zkušenosti s kompozicí. Na její desce Spiral se to naplno projevilo a mě to donutilo se víc zajímat o lidi, co prošli švédským Elektronmusikstudion.

Guilty pleasure:
Young Signorino – Mhm ha ha ha
Geniální…