10 + 1 = Martin Vajgl

Za bicími seděl či stále sedí v minus123minut, Vltavě, Wanastových Vjecech, Čechomoru, Olympicu nebo ve vlastním projektu Zakopaný romance, jehož debutové album pokřtí 11. října v pražském Matu. Martin Vajgl a jeho jedenáctka zásadních alb.

Pink Floyd - Dark Side of The Moon
Jestli jsem kdysi nějakou desku doslova vydřel z drážek, pak to byla tato. Dostala se ke mně samozřejmě mnoho let po svém vydání, konečně, byla natočena v roce mého narození. Ale hudba Pink Floyd je důkazem toho, že pokud nějaké dílo obsahuje pravý otisk umění, je lhostejné, jestli vzniklo před rokem, čtyřiceti nebo čtyřista lety.

Stromboli - 2LP
Podobně vydřený vinyl a podobně zásadní album pro můj hudební svět, tentokrát z domácí produkce. Michal Pavlíček je génius a pro mě je tohle album naprostým vrcholem jeho autorství, situace a chvíle na ty správné lidi kolem sebe. A také doby, která „tepala“ překotnými změnami a děním na domácí scéně. Druhá polovina osmdesátých let byla pro českou klubovou (pokud už v tomto období lze ten termín použít) tvorbu úrodná a tohle je jeden z jejích plodů.

King Crimson - Thrak
Pro období devadesátých let zásadní deska. Velký návrat legendy, skvělý hudební materiál a zdvojená nástrojová sestava, která chvílemi valila tvrdší hudbu než žánry, které ji mají „v popisu práce“.

Miles Davis - Nefertitti
Od Milese Davise miluju mnoho alb a bylo těžké vybrat to nejzásadnější. Ale nakonec jsem zvolil Nefertitti. Symbolizuje pro mě zvláštní proměnu hudebního myšlení a převratu od divokého bebopu šedesátek do tranzovní polohy Davisova jazzrocku sedmdesátých let. Ačkoli toto album ještě nepatří k jeho jazzrockovým nahrávkám, je v něm už slyšet proměna atmosféry a pocit, že se dál něco zajímavého rozhodně bude dít.

David Bowie - Earthling
Opět zásadní posluchačský zářez v devadesátkách. David Bowie prošel několika fázemi a elektronická sice trvala poměrně krátce, ale byla pro mě velmi důležitá. Na téhle desce jsem zjistil, že používání smyček, samplů a dalších moderních technologií nemusí být jen náhražkou invence, ale může být její součástí.

Peter Gabriel - 1
První sólovka Petera Gabriela je pro mě výjimečná svojí kombinací doznívající éry art rocku a tušeného příchodu nové vlny. Tuhle desku považuju za věrozvěsta rockových trendů v první polovině osmdesátých let. A pořád je pro mě neuvěřitelné, že vznikla už v roce 1977, protože i ze zvukového hlediska už je v nové dekádě. Geniální dílo.

Led Zeppelin - Presence
Podobně jako u Milese Davise, King Crimson nebo Pink Floyd, pro mě bylo těžké vypíchnout jedno album. Spravedlivější by bylo uvést u těchto jmen celou diskografii, protože fungují jako celky, se všemi souvislostmi. Ale pokud bych u Led Zeppelin měl vybrat jedinou, možná překvapivě to bude Presence, která je v zákrytu nejslavnějších opusů. Ale pro mě je čímsi výjimečná a trochu v ní cítím dekadentní okamžik naprostého vrcholu kapely, po kterém se najednou cosi začalo bortit. Led Zeppelin jsou tepající mystická záležitost a jeden z naprostých vrcholů historie pop music.

Frank Zappa - One Size Fits All
Další velikán, od kterého by se slušelo uvést celou diskografii. Ale v tomhle případě by to byl opravdu dlouhý seznam. A pravdou je, že u Franka Zappy nejvíc miluju období poloviny sedmdesátých let. Desky Over-nite Sensation, One Size Fits All, Apostrophe´, Zoot Allures… To je pravý Zappa s neskutečnou hravostí, invencí i pracovitostí a přesvědčením zrealizovat své šílené hudební vize. Navíc skvělý sedmdesátkový zvuk a vynikající parta muzikantů, kteří to vše dokázali tak precizně nahrnout do pásů.

Return to Forever - Romantic Warrior
Toto album mám to štěstí vlastnit na vinylu a to celé ještě víc podtrhává při poslechu atmosféru, která z něj dýchá. Divoký jazz rock, kdy hudba každou chvíli „puká“ a muzikanti jsou jak urvaní ze řetězu, přitom všechno je pečlivě vykomponováno v obtížné formě, unisonech, rafinovaných harmoniích. K tomu vřele syrový analogový zvuk. To je starý jazz rock, jak ho miluju, a tahle deska může být dokonalou ukázkou.

Deep Purple - Come Tast the Band
A ještě jedny krystalické sedmdesátky, tentokrát z hardrockových sfér. Pozoruhodná deska „Párplů“, na které je slyšet, že nebyli ani v době své největší slávy uzavření světu, a na albu jsou znatelné názvuky a vlivy dění kolem nich. Zvláštním prvkem je pak kytarista Tommy Bolin, který měl podstatný vliv na změnu klasického soundu kapely v tomto období.

+1: Prodigy - The Fat of the Land
A přívažkem k desítce skočím do jiného světa. Ani tentokrát to není žádná novinka. Tahle deska Prodigy už má své roky, ale pro mě je zase určující pro vývoj mnoha kapel zabývajících se elektronikou. Velmi temné a velmi fascinující.