Michal Pařízek | Články / Reporty | 30.11.2024
Sevilla. Město plné barev, chutí a života, vonící po všudypřítomných pomerančích. Leckde popadaných, ale to patří k věci. Tamní showcase festival Monkey Week se svému městu podobá, jeho šestnáctý ročník byl pestrý, veselý a náruživý, přes problémy, které ho provázely. Sevillská epizoda část třetí a rozhodně ne poslední.
„Kde je vlastně to flamenco?“ padá hned po příjezdu. Všude, odpovídám. Všude. Na flamenco naráží návštěvníci akce téměř neustále, ať už v podobě názvu ulic nebo čtvrtí, zaměření obchodů, které zdaleka nejsou relikty slavných časů, turistického merchandise, v titulech jídel, módě a v neposlední řadě zvucích města. V četných bistrech, restauracích nebo barech často rytmické tleskání vyvolá kaskádovitou ozvěnu, tradiční „olé“ je slyšet ještě mnohem častěji. Když během festivalu znenadání vyjde nové album Kendricka Lamara, tak se z něj flamenco ozve taky, to už se chytám za hlavu. Naštěstí se záhy ukáže, že zpěvačka Deyra Barrera, jejíž vokál zazní ve třech skladbách, je spíš z mariachi scény. Flamenco je natrvalo propsáno do genové struktury města i jeho obyvatel a důležitou úlohu hraje také v programu, kde se jeho zástupci objevují každý rok a hrají zásadní role.
Ángeles Toledano, rodačka z nedalekého městečka Villanueva de la Reina, hřímá na pódiu Teatro Central, ruce propjaté v emotivním gestu směřují ke střeše ohromného cirkusového stanu, který největší pódium festivalu halí, scenérii dokresluje záplava černých vlasů i překvapivě moderní projekce. Umělkyni fascinovaně sleduje nejen publikum, ale také její dva spoluhráči a dvojice doprovodných zpěvaček. Moment před závěrečnou replikou Toledano protahuje, dokud to lze, ale závěrečný výkřik okamžitě doprovázený bouřlivými ovacemi nakonec stejně přichází.
Toledano za frenetické odezvy představila debut Sangre Sucia, jedno z nejlepších letošních španělských alb, při tichých tradičních pasážích až na nezbytné výjimky zmlklo i upovídané místní publikum. Padesátiminutový koncert provázelo dojetí stejně jako euforie, kterou přinášelo nejen kytarové mistrovství Benita Bernala, ale také houseové rytmy. Toledano tradice žánru nijak nepopírá, zároveň ho po vzoru Rosalíe nebo Rocío Márquez přivádí do současnosti hudebně i tematicky. Výsledkem je strhující eklektická mozaika, při níž se skáče i pláče, aniž by jakákoli emoce měla navrch.
HARAKIRI NEPLATÍ
„Moje společnost se jmenuje Harakiri, jinak se působení v současném hudebním byznysu nazvat nedá.“ Speed meetingy na Monkey Weeku bývají rozpačité i zábavné, ten letošní řadím k těm zajímavějším, i vzhledem k pestrosti zúčastněných. Během pár desítek minut se potkáte se zástupci mainstreamového festivalu pro desítky tisíc lidí, reprezentantkou podzemního postmetalového labelu nebo zpěvačkou americany, která si s úsměvem stěžuje, že její produkce je pro místní publikum příliš alternativní. Sein ze společnosti Harakiri hýřil nadsázkou i odevzdáním, když představoval své svěřence s těžko zapamatovatelným názvem Ralxx.me & Lohoso, kteří na festivalu měli vystoupit o dva dny později. „Neboj, jejich jméno si nepamatuje nikdo ani odsud, natož z Česka.“ Gangsterská vizáž a kombinace reggaetonu, trapu a flamenca zněla lákavě, slíbil jsem účast nejen z povinnosti.
Čtyři dny Monkey Weeku ovšem nedávají razítko na „harakiri“ ohodnocení španělského showbizu, spíš naopak. Je vyprodáno, roste i mezinárodní účast, což potvrzuje stoupající podíl panelů v angličtině, zároveň nechybí zástupci striktně nezávislé scény, kteří tvoří podhoubí domácího hudebního sektoru. „Fajardo je totální DIY legenda, pro všechny z nás je něco jako vzor,“ říká mi v patiu Espacio Santa Clara Sérgio, tour manager a zvukař dvojice Los Sara Fontan, se kterými jsem se v Seville seznámil loni. Řeč je o hudebníkovi z Kanárských ostrovů, jehož mohutný hlas i řezavá kytara plní čtvercový prostor nádvoří, na němž nechybí pomerančovníky. Vzdušné i naléhavé písně se vemlouvavě derou do hlavy i do srdce, tohle bych klidně poslouchal někde na pláži, říkám si při koncertě a následně baví i album Tracho. Fajarda později potkávám v record storu Sublima – Tattoos y Discos a chválím mu intenzivní show. Tamní prodavač si vzpomene, že jsem si kupoval něco loni, a já mu na oplátku slibuju, že příští rok už si kérku ujít nenechám. Přísliby, kam se podíváš.
Letošní ročník čelil mimo jiné organizačním problémům, sotva pár dní před začátkem přišli zástupci města s tím, že produkce na venkovních stagích musí končit o půlnoci. „Týden před festivalem jsme to museli celé přeskládat,“ stěžoval si Jesus Guisado, jeden z šéfů ve středu v podvečer. To ještě netušil, že za pár hodin přijde další omezení, končit venku se nakonec muselo v jedenáct. Co mi to jenom připomíná? Monkey Week se s tím vyrovnal důstojně, zvládlo se vše, byť za cenu, že program naboural zdánlivě nedotknutelnou siestu. Hrálo se po celém městě, od tří odpoledne do brzkých ranních hodin, které už patřily trojici klubů Sala X, Sala La2 a Sala Even, vhodně umístěných do jednoho bloku, sotva pár metrů od sebe. Stále přemýšlím, jak to funguje, když máte na sotva padesáti metrech vchody do třech různých venues, patřících různým majitelům. Před nimi pochopitelně davy lidí, mísících se do jednoho nekontrolovatelného hlasitého chumlu.
TROCHU DIVOČINA, TROCHU EXPERIMENT
Hlavní venkovní scény byly situovány na parkovišti na ostrově Cartuja, cirkusový stan Teatro Central doplňoval autodrom, na jehož ploše místo obvyklých coches řádili fanoušci. Do stanu byly situovány právě flamenco koncerty, krom Ángeles Toledano zde vystoupil také kytarista Yerai Cortés s pěticí zpěvaček. Speciální projekt v rámci jeho Colors Show rozhodně zaujal, zároveň více méně tradiční podobě flamenca umístění na parkoviště příliš nesedělo. Taky šlo o první velký koncert akce, tudíž se povídalo o sto šest. Toledano si druhý den elegantně vynutila mnohem větší soustředění, v mém případě dokonce takové, že následný koncert Meridian Brothers na autodromu jsem sledoval jen zpovzdálí. Jejich futuro cumbia funguje i tak, navíc je zábavné sledovat obří stavbu s barevnou hudbou okolo střechy, kterak se otřásá křepčícím publikem.
Famózní show uvedl producent Alejandro Guillán, řečený Baiuca. Ve společnosti bubeníka Xosého Loise Romera, trojice zpěvaček a VJe Adriána Canoury představil euforický set plný galicijského folkloru, raveových rytmů a velkolepých světel, sotva v polovině neodolám a posílám videa lidem z Lunchmeatu, byť s vědomím, že jde o těžko přenositelný zážitek. Krátce po konci se dozvím, že šlo o nejdražší položku z letošního programu. Což kupodivu nebyly španělské hvězdy Derby Motoreta’s Burrito Kachimba, kteří ve stejném stanu vystoupily první den, přestože obvykle hrají před desítkami tisíc lidí. Kamarádům je představuji jako místní The Darkness, měl jsem tu čest už pár let zpátky na Primavera Sound, od té doby jejich renomé zjevně vzrostlo. Kapela se bavila stejně dobře jako publikum, zpěvák Dandy Piranha (doufám, že je to pravé jméno) si ostatně užíval celý festival.
Hrálo se nejen na parkovišti nebo v nočních klubech, ale také u ztepilé věže Torre de Don Fadrique u Espacio Santa Clara. Jak je zdejší stage situovaná na příkopu plném vzrostlých keřů hezká, tak zvukově druhým rokem kulhá, ale nikoho to příliš nedojímá. Organizátory podezřívám z toho, že škodolibě nominují některé umělce do nezvyklých prostředí, jak jinak si vysvětlit umístění zpěvačky Júlie Colom z Kanárských ostrovů na reálnou diskotéku Holiday Escenario AIE (od pěti odpoledne) nebo postsludge kvintet Palmeras Negras zasazený pod pomerančovníky do malebného patia konferenčního centra. Nějakým podivuhodným způsobem to ale vlastně fungovalo, obojí. Nádherně padl set katalánské zpěvačky Queralt Lahoz do Sala Even, její energický mix R&B, flamenca a popu nadchl, tohle jméno si pamatujte. O dveře vedle pak znovu sleduji bubeníka Ediho Poua z Los Sara Fontan, právě tady jsem dvojici loni viděl poměrně náhodou. Edi tentokrát řádí ve společnosti hudebníka Hasana K: trochu divočina, trochu experiment, hodně legrace. V sobotu večer celý festival zakončuji tamtéž, tentokrát s producentem zvaným Nusar3000. Mistr už má na kontě remixy pro Rosalíu a taky poměrně čerstvé album 3000. Zase flamenco, tentokrát okořeněné o trap nebo latincore. Šelest jako vymalovaný.
„QUE PASA, COMPADRE?“
Číšník z Bodega Mateo Ruiz na mě s úsměvem kýve, jsem tady během pár dní potřetí. A pořád je to málo. Návštěva rodinného bistra specializujícího se na tresky a další mořské záležitosti je zážitkem svého druhu, útratu vám tady počítají křídou na dřevěném pultu. Jednotlivé částky se rozpíjí ve vodě z orosených sklenic nebo pod mastnotou smažených ryb, které se připravují za barem. Účast je cítit ještě několik hodin. Ale lepší ryby jsem za ty dva roky v Seville neochutnal, v kombinaci s tuplovanou dávkou autenticity jsou místní ceny směšné. (Řádově 400,-Kč za dvouhodinový oběd.) Někdy mám pocit, že v Seville se jenom jí a pije, možná proto se tady cítím tak dobře. V nedalekém bistru La Almadraba ležícím u Mercado de Feria si zase můžete dát striktně tuňáka, zato na nepočítaně způsobů. A tak bychom mohli pokračovat ještě dlouho.
V Sublima – Tattoos y Discos kupuji letošní album místních Califato ¾, trochu jsem je v programu čekal, prý snad příště. S Estebanem z kapely jsem se tu loni seznámil, letos si jen dvakrát napíšeme, ale bez šance se potkat. Tak jako s mnoha dalšími, třeba s Miguelitem, se kterým se seznamujeme hned první den. Po městě jezdí na kole, ukazuje nám analog, se kterým fotí, a každý den festivalu si nechává dělat ziny s obrazy (z) předešlého večera. Koupit si je ale nestihneme, sakra. Letos to bylo intenzivní, na spoustu oblíbených míst jsem se ani nedostal, ale není třeba litovat, Monkey Week už je napevno v kalendáři. Nejen kvůli vlídnému počasí, nejen kvůli městu samotnému, nejen kvůli flamencu. Nejen kvůli tomu, že se ze slibovaného překvapení na úvod festivalu vyklube sice krátký, ale znovu výjimečný koncert Tomáse de Perratea. Andalusian Crush hlásají roll-upy v Espaciu Santa Clara, právě na tohle heslo myslím v pondělí, když bloumám po městě, v uších střídavě Kendricka a GB Clifford, a sháním desku Ángeles Toledano, na kterou nakonec nedojde. Andalusian Crush, claro que si.
„Que pasa, compadre?“ Sedím na zahrádce oblíbeného bistra Ojalá a čekám na kamarády ze Slovenska, se kterými máme domluvenu poslední večeři. Větu má na svědomí smějící se brunetka, kterou do ramene trefil pomeranč padající ze stromu, pod nímž sedíme. Usmějeme se na sebe a v tom prchavém okamžiku je všechno. Reálně bych tady chtěl bydlet, opakuju si, s vědomím, že ani v Seville není všechno, ehm, pomerančové. S Táňou a Mariem si vyměňujeme dojmy, třeba parádní set marockého producenta Guedra Guedra, kterého jsem na jaře viděl ve zmrzlém Tallinnu, ale tady má pětkrát větší grády. Monkey Week je festival, který je třeba zažít, všechna slova ledva dohání zažité dojmy. Sotva a marně. Příště to zkusím lépe.
Alhambra Monkey Week 2024
21.-23. 11. 2024 Sevilla, Španělsko
web
foto © Javier Rosa, Monkey Week
Richard Michalik 03.12.2024
Hudba dokáže otvárať nové perspektívy, ktoré neustále potrebujeme ohýbať, a NEXT si je toho veľmi dobre vedomý. Report.
Viktor Hanačík 28.11.2024
Bylo to na hraně mozkové kapacity, hrozilo smyslové přetížení a nevolnost. Být snímek kratší, získal by si zřejmě pozitivnější přijetí, bez nežádoucích somatických následků.
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.