Nejlepší texty Full Moonu 2024: Děti, které nesměly dospět (Disneyho dětské hvězdy)

Je úterý večer, 19. března 2013. Během pravidelného televizního vysílání americké stanice NBC mladá zpěvačka, kdysi miláček Ameriky, nyní její postrach, vychází ze zákulisí kultovního satirického pořadu Saturday Night Live. Oznamuje konec jedné přelomové éry v dějinách západní popkultury. „Dnes nebudu dělat několik věcí: Například nebudu předvádět Hannah Montanu, ale můžu vám říct, jak se ji daří. Byla zavražděna.“ Kdo by si jen dovolil zabít popovou superstar, která ve čtrnácti letech vyprodávala koncerty po celých Spojených státech a jejíž jméno nosilo v amerických obchodech vše od oblečení, přes panenky, po psí krmivo?

Téměř dekádu zábavním průmyslem kultivovaného avatara zahubila sama Miley Cyrus. Po letech urputné práce se rozhodla distancovat od disneyovského aparátu, který na franšíze pubertální superstar s dvojím životem vydělával miliardy dolarů. Cyrus opustila image hodné holky odvedle a na její místo nastoupila vyzývavá a provokativní persona, která se nebála pobuřovat publikum opovážlivým vystupováním a kritikou sexistického dvojího standardu v showbyznysu. Na Cyrus se během několika let po opuštění Hollywood Records, vydavatelské stáje Disney Music Group, která si na adolescentních celebritách postavila jeden z hlavních zdrojů příjmu, svalila lavina kritiky.

Z hodné Miley Cyrus byla najednou „zoufalá demoralizátorka, děvka a pseudoumělkyně“. Stejný dojem posílilo její bulvárem propírané vystoupení na MTV Video Music Awards, které přispělo k ustálení výrazu twerk. Kritiky se ji dostávalo zleva i zprava a do tehdy jednadvacetileté hudebnice se opíraly osobnosti i z řad jejích hudebních a hereckých kolegů a kolegyň včetně Cher nebo seriálové matky Hannah Montany Brooke Shields. Málokdo se tehdy postavil na stranu mladé hvězdy. Tedy až na některé bývalé členy disneyovského gangu, kteří byli dobře obeznámeni s potřebou vymezit se vůči kapitalizovanému modelu sebeprezentace nuceného dětským hvězdám. „Vidíte, já jsem netwerkovala. Rovnou jsem skončila na odvykací kúře,“ komentovala události kolem Miley Cyrus v pořadu Katie Couric její bývalá kolegyně Demi Lovato, která se začala potýkat se závislostí na omamných látkách ještě během natáčení pro Disney.

Miley Cyrus je pravděpodobně nejilustrativnějším příkladem toho, jak mechanismus disneyovského výcvikového táboru ze svých adeptů vytesával všestranné performery, byl schopný dostat je do veřejného povědomí a zajistit jim další otevřené dveře do světa showbyznysu. A to za cenu mnoha hodin nedostatečně ohodnocené vkyčerpávající dřiny, která se často neřídila regulacemi dětské práce v zábavním průmyslu (převapivě mnoho amerických státních legislativ je vůči této oblasti stále laxní).

Cesta ven z patronátu velkého exportéra dětských snů, zejména jeho hnízda talentů v podobě Mickeyho klubíku, z jehož schématu později vycházely úspěšné pořady Disney Channel, se pro dotyčné odvíjela odlišně. Zatímco osudy Justina Timberlakea, Seleny Gomez anebo Miley Cyrus, která ostatně čas strávený pod dohledem Disney reflektuje v loňském klipu Used to Be Young, ukazují, jak velkým privilegiem je vyrůstání v obklopení kamer. Na druhou stranu případy rychlého vzestupu a pádu Britney Spears a Demi Lovato připomínají, že kouzelné království skýtá také temné stránky. Všichni ale ve své kariéře sdíleli podobný moment. Disney léta generoval obsah pro děti, který odpovídal puritánským představám rodičů z převážně konzervativní americké střední třídy. Jeho hlavní aktéři se proti němu v konvencích běžného dospívání chtěli vzbouřit.

České domácnosti měly přístup k Disney Channel od roku 2009, tedy více než čtvrtstoletí po jeho oficiálním spuštění ve Spojených státech. Dopad disneyovských seriálů na tuzemskou generaci Z byl alespoň podle mých vzpomínek také signifikantní. Doma jsme na satelitní televizi koukali skoro nonstop na pásmo nekonečných seriálů a filmů, mezi kterými jasně vedly pořady jako Hannah Montana a Kouzelníci z Waverly. Přesto se jedna zásadní věc lišila od amerického diskurzu kolem disneyovských hvězd. Zatímco ve Spojených státech se dané osobnosti postupně stávaly terčem obří moralizující kritiky, velká část generace mých vrstevníků jako kdyby ochotně přijímala proměny svých někdejších idolů a vnímala je jako samozřejmou součást dospívání.

Dnes už se Disney v mnoha ohledech vzdálil proamerickému a monokulturnímu obrazu, který si pěstoval ještě v minulém desetiletí. Navzdory snahám o inkluzi genderových a rasových menšin ve své audiovizuální produkci čeká společnost ještě dlouhá cesta k progresivitě a několik pokusů o aktualizaci svého ekonomického modelu čelem k ústupu kabelové televize. Přesto při zpětném pohledu na podmínky, ve kterých si dnes světoznámé popové hvězdy tříbily své schopnosti a připravovaly se na život mimo brány multinárodního zábavního hegemonu, dráhu hvězd jako Britney Spears a Olivii Rodrigo nemůže dělit větší propast sociokulturních proměn.

HLEDÁNÍ ZISKOVÉHO MODELU

Když Disney spustil v roce 1983 rodinně zaměřený kanál Disney Channel, producenti hledali způsob, jak oživit úspěšný televarietní formát takzvaného Mickeyho klubíku, který v letech 1955 až 1959 fungoval jako víkendová přehlídka mladých amerických talentů vysílaná kanálem ABC. Zatímco díky jeho první verzi zrušené kvůli neshodě mezi Disney a ABC se proslavila pouze jedna osobnost – již zesnulá popová zpěvačka Annette Funicello –, pokus o obnovení pořadu pro děti v 70. letech se setkal s absolutním neúspěchem kvůli sílícím antisystémovým náladám. Na konci následující dekády chtěl Disney oslovit dynamicky se měnící a již globalizovanou generaci mladých Američanů a Američanek. V roce 1989 vznikl The New Mickey Mouse Club a o čtyři roky později na něj navázala verze pro teenagery MMC s názvem, který pravděpodobně reagoval na devadesátkové šílenství kolem akronymů.

Pro všechny varianty Mickeyho klubíku bylo typické, že sdružovaly výjimečně nadané děti, které castingoví manažeři nabírali z celých Spojených států. Stejně kompetentní museli být i lovci talentů, kteří byli schopni do jedné série pořadu obsadit až pět slibných tváří, které se později staly osobnostmi s mezinárodním uznáním – Christinu Aguileru, Justina Timberlakea, Ryana Goslinga a v neposlední řadě královnu popu přelomu devadesátých a nultých let Britney Spears. „Působení v pořadu byl výcvikový tábor, který nás připravil na vstup do zábavního průmyslu: dlouhé taneční zkoušky, lekce zpěvu, hodiny herectví, čas strávený v nahrávacím studiu a mezitím škola,“ vzpomíná na čas strávený v Mickeyho klubíku Britney Spears ve své na podzim vydané autobiografii The Woman in Me. V ní mimo jiné zmiňuje hodiny těžké práce až sadisticky nakládané na nejmladší členy týmu. Každý z nich procházel tréninkem v komunikaci s médii, věděl, jak odpovídat, jakým otázkám se vyhnout a jak se dobře prezentovat.

Přísná disciplína, se kterou školitelé přistupovali k takzvaným myšketýrům, se u některých z nich později projevila ve sklonech k workoholismu a nezdravé kompetitivnosti mezi mladými baviči. „Pracovala jsem od svých sedmi let. Když nepracuji, cítím silný pocit viny. Mám to v sobě pevně zakořeněné od té doby, kdy jsem byla malá – cítíte stud, když nestíháte ostatní. Když jste ještě v tak nízkém věku, tak vás proti sobě štvou. Je to divné místo na vyrůstání,“ dala se slyšet Christina Aguilera v rozhovoru pro magazín Health.

Když o dekádu později od oficiálního zrušení televizního klubíku bývalí kolegové Spears pozorovali její postupný úpadek způsobený těžkostmi okolo rozvodu, invazivní přítomností paparazziů a následného opatrovnictví jejím otcem, mnoho z nich vzpomínalo na určitý pocit disociace, které performerům způsobovalo působení v dětském pořadu. „Nešlo jen o to, že jsme hráli postavy, měli jsme hrát sami sebe a mezitím nacházet hranici mezi tou neviditelnou a veřejnou osobností. Bylo to frustrující,“ říkal herec a bývalý myšketýr Dale Godboldo v dokumentu Walt Disney: Mickey Mouse Club. Právě setření hranice mezi soukromou a veřejnou sférou života přispělo k problémům Spears a vesměs stigmatizujícímu mediálnímu obrazu v polovině nultých let.

V letech po finálním zániku Mickeyho klubíku se někteří jeho protagonisté odrazili od záchranné sítě Disneyho studií a vydali se po vlastní hudební dráze. Justin Timberlake založil společně se svým bývalým kolegou JC Chasezem kultovní popový boyband 'N Sync, aby následně přešel k odvážnější sólové tvorbě na debutu Justified. Britney Spears udělala díru do světa hitovými alby ...Baby One More Time a Ooops!... I Did It Again. Výrazně se ale zapsala příklonem k explicitnější image na třetí studiové desce Britney, včetně tracku I’m a Slave 4 U a kontroverzním vystoupením na MTV Music Awards, kde se políbila se svou spoluhráčkou Madonnou. Prostě řečeno, přišel čas vyrůst a vydat se napospas veřejnosti, která si často nebrala servítky.

TOVÁRNA NA ÚSPĚCH

Zatímco bývalí myšketýři vydělávali miliony dolarů na své sólové popové dráze, producenti Disneyho se pravděpodobně chytali za hlavu, že investice vložená do zaškolení malých talentů se jim nezúročila ve formě dlouhodobých výnosů z jejich dalšího uplatnění. Přišli tak na brilantní marketingový trik, který jim dopomohl koncentrovat kapitál disneyovských chráněnců a schovanek do rukou studií. Navzdory tomu, že Mickeyho klubík po sobě zanechal už pouhý sentimentální kult, společnosti se podařilo přetavit starý formát do funkční šablony: v Disney nalezli novou svěží tvář, vyprodukovali hudební album a publikovali ho před oficiálním vydáním seriálu šitého na míru dané osobnosti, aby si diváci po zhlédnutí mohli nahrávku rovnou koupit.

Firma jak na továrním pásu produkovala jednu franšízu za druhou od Muzikálu ze střední přes Lizzie McGuire, Kouzelníky z Waverly, Jonas, Camp Rock až po pravděpodobně nejúspěšnější Hannah Montanu. Brzy se ustálilo, že jednotlivá alba rychle pokryly zlato a platina, zatímco mladí herci a hudebníci už v deseti letech začali odbavovat nejméně dvanáctihodinové směny, dostávat pakatel z celkového výdělku a přizpůsobovat se striktním morálním kódům Disneyho hegemonu. Běžné bylo cenzurování jakýchkoliv zmínek týkajících se latentně sexuálních témat včetně nošení takzvaných prstenů čistoty, ke kterým se v roce 2008 kvůli tehdejším vlivům křesťanských komunit zavázali bratři Jonasovi, Miley Cyrus, Selena Gomez a Demi Lovato – puberťáci, kteří svou prací živili své převážně chudší, nábožensky založené rodiny z amerického Jihu. Disney si na obrazu zdrženlivé mládeže vybudoval významný kult, jak o dekádu později popsala Lovato v dokumentu Demi Lovato: Dancing with the Devil.

Jakmile jednotlivé hvězdy začaly pomalu rozvazovat své vztahy s Disney, téměř u každé z nich nastal dobře známý zvrat, který se již stihnul zapsat do konvencí popkulturního kánonu: good girls/boys gone bad. Miley během přípravy Bangerz, první desky mimo stáj Disney, zahodila blonďatou paruku, navázala spolupráci s bývalým kontroverzním manažerem Britney Spears Larrym Rudolphem a hiphopovými producenty jako Mike Will Made It a začala pobuřovat vyzývavým vystupováním. V roce ohlášení „smrti Hannah Montany“ v časopise Vulture vyšla esej My Life as Jonas Brother, kde Joe Jonas popsal krušná léta pod dohledem výkonných producentů, kteří z texů kapely mazali jakékoliv náznaky rašící sexuality. Demi Lovato mezitím bojovala se závislostí na kokainu a xanaxu v odvykacím centru, aby se o mnoho let později přiznala, že na setu Disneyho byla znásilněna svým nejmenovaným kolegou. Selena Gomez po boku Vanessy Hudgens z Muzikálu ze střední zase přijala roli v campovém snímku Spring Breakers režiséra Harmony Korinea, který sleduje cestu skupiny puberťaček za dovolenou plnou alkoholu, drog a nezávazného sexu.

Rozebírat detailní anamnézu jednotlivých osudů bývalých členů disneyovského gangu by si žádalo mnohem větší prostor. O to víc, když se zmíněné hvězdy stále ochotně vracejí ke své dětské kariéře, aby ji vydaly napospas kritické reflexi nebo ji naopak ocenily jako odrazový můstek. Vztah mezi prostředím Disneyho zábavního průmyslu, jeho dětskými hvězdami a posléze jejich vesměs nešťastnými životními zkušenostmi není tak čistě kauzální a jednotlivé osobnosti mu často vděčí za vysokou míru pracovní morálky, disciplíny a získání privilegovaného kulturního kapitálu v podmínkách nízkopříjmových rodin. Provoz vysokorychlostního hudebního průmyslu má ostatně dopad i na jeho představitele, kteří do veřejného povědomí vstoupili až v pozdějších letech. Přesto je vhodné zaměřit se na element rebelie proti navyklému řádu, potřeby ustanovení si vlastního obrazu a pravidel, které média v minulosti na úkor vysoké míry profesionality jednotlivých tvůrců často redukovala na projevy „neumětelství, provokace, nevyspělosti,“ či v horších případech „zkaženosti a demoralizace.“

Z tohoto hlediska lze disneyovský gang v letech jeho dětského působení vnímat spíš jako typ ideologického produktu, jehož účelem bylo ustanovení fixního a puritánského obrazu věčného dětství, Disneyovské hvězdy byly rychle vyměňovány za mladší náhražky nebo musely ve svých pořadech předstírat nevyspělé verze sebe. „V okamžiku, kdy jsem měla poprvé sex, už jsem si nemohla nasadit na hlavu tu pitomou paruku. Najednou to bylo divné,“ shrnula Miley Cyrus okamžik zralosti v rozhovoru pro magazín Elle. Přestože mnoho z nás mělo právo zakoušet v pubertě projevy mladického vzdoru, chodit na večírky, poprvé pít a zkoušet drogy nebo dokonce se popasovat s depresemi, za podobné chování výloha disneyovských celebrit čekala tvrdá kritika, která mnohé z nich přivedla na pokraj absolutního vyhoření.

Za sedm let od konce zlaté éry disneyovských franšíz populárnímu kanálu pro děti se nepodařilo zopakovat úspěch s jiným mladým talentem. Až do okamžiku, kdy přišla dvanáctiletá Olivia Rodrigo, která dnes symbolizuje pomyslný můstek mezi koncem kabelové televize a nástupem streamingových platforem. Jako protagonistka méně úspěšného pořadu Bizaardvark a věhlasné mockumentární série Muzikál ze střední: Seriál sice spadal pod normativy amerického puritánských dvojitých standardů, přesto jako příslušnice pokolení vyrůstajícího se sociálními sítěmi se ji podařilo uniknout gatekeepingu jejího veřejného obrazu ze strany výkonných producentů a médií. „Moc mě to nezajímalo, nenechávala jsem se tím ovlivnit,“ řekla Rodrigo v rozhovoru pro britský deník The Guardian. Jejími slovy „nehodlala být nadále loutkou manažerských strategií.“ K vydání své hudby také obezřetně zvolila labely Interscope a Geffen mimo dosah disneyovského Hollywood Records. V současnosti je náhlý vzestup Rodrigo ke slávě přirovnáván k tomu, který zažila Britney Spears po opuštění Disney. Narozdíl od svých předchůdkyň se ale kariéra Olivii Rodrigo nikdy nevymkla z jejího pevného sevření a osobní záležitosti, mezi něž patřil rozchod se seriálovým partnerem, se vždy snažila držet mimo hledáček veřejnosti.

Druhá její deska Guts se nostalgicky vrací k žánrům nultých let a dala by se také řadit do kategorie „good girl gone bad“. Na reakcích je částečně vidět, že se hudební a zábavní průmysl obecně za několik posledních dekád posouvá o trochu lepším směrem. Dospívání na očích veřejnosti už není terčem tolika káravých výroků, ale z velké části projevem autentičnosti a integrity daných hudebníků a hudebnic.