baset: Omezení nám dává styl

Jan Baset Střítežský byl jako kameraman už třikrát nominován na Českého lva, v roce 2011 to bylo za jeho první celovečerní film Alois Nebel, v roce 2014 pak získal dokonce dvě nominace za snímky Fair Play a Díra u Hanušovic. Ještě v jeho jednadvaceti letech se přitom zdálo, že bude spíše reprezentantem v házené. Počátek jeho muzikantské kariéry, také jaksi propojený s filmem, se datuje někdy do roku 2010. Vydání desky, která vychází na labelu Tranzistor digitálně a na vinylu, jsme se ale dočkali teprve letos. O prolínání výtvarného a muzikantského světa, o nesmazatelném otisku a pravoúhlosti Zlína, o dualitě domova, ale i o cestování vlakem.

Původně jsem chtěl začít rozhovor otázkou, proč zrovna přezdívka Baset, ale když jsem si na internetu našel tvoji fotku, rychle mi to došlo. Navíc se k ní hlásíš i ve videoklipu k písní 108 slov. Kdy vznikla?
Přezdívka vznikla, když mi bylo asi sedmnáct, takže někdy v devadesátém. Jako rodina jsme se rozhodli, že si pořídíme psa – baseta, a kamarádi z házené, kterou jsem dlouho hrál jako vrcholový sport, mi kvůli tomu začali říkat Basete. V té době jsem nosil něco jako delší mikádo, takže jsem opravdu vypadal jako náš pes. Mám i poměrně komplikované příjmení, takže pro mnoho lidí bylo snazší si zapamatovat přezdívku.

Jako muzikant sis přezdívku ponechal, avšak s malým b. Proč?
Nechtěl jsem se tvářit jako někdo jiný a mást lidi. S návrhem, aby počáteční písmeno bylo malé, přišel grafik, protože to vypadalo líp. A svým způsobem je to i odlišení Baset-kameraman, baset-muzikant.

Čemu se právě věnuješ jako Baset-kameraman?
Právě dokončujeme film Chata na prodej režiséra Tomáše Pavlíčka. Je to jeho druhý celovečerák a moje první spolupráce s ním.

Jaký snímek byl pro tebe nejzajímavější/nejnáročnější?
Já si projekty vybírám na základě scénáře, takže tady budu těžko hodnotit, co bylo nejzajímavější. Z těch nejnáročnějších bych jmenoval Křižáčka (vítězný snímek MFF Karlovy Vary 2017 – pozn. autora). Natáčelo se dva měsíce v Itálii, byli jsme daleko od rodiny, daleko od domova, v malém štábu, spoustu scén se muselo dopředu hodně připravovat. Bylo to náročné natáčení jak fyzicky, tak psychicky.

Co Alois Nebel? Film kombinoval animaci a hrané scény. Byla i práce kameramana něčím specifická?
Ten nebyl ani tak složitý, jako spíš dlouhý. (smích) Ale ano, bylo nutné dobře připravit masky a správně nasnímat obličeje, aby vynikly všechny linie a šly pak převést na animaci. Jinak se vycházelo z klasických kameramanských postupů. Shodou okolností jsem předtím pracoval na animovaných a loutkových filmech, takže jsem měl nějaké zkušenosti. Alois Nebel byl nicméně můj první celovečerní snímek.

Jako kameraman pracuješ spíš s výtvarným vnímáním světa, díváš se i na hudbu více v obrazech?
Neřekl bych přímo na hudbu, ale na texty určitě. Hodně z nich vzniklo na základě něčeho, co jsem viděl v hlavě. Vidím nějaký obraz a ten popisuju. Určitě je to slyšet v písničce Hej nebo IC561 Šohaj. I skladba V nás vychází z vizuální představy, která se potom skrze text zhmotnila. Líbí se mi, že v každé básni může slovo nebo slovní spojení získávat zcela jiné, širší významy.

Jaký je rozdíl mezi filmařinou a písničkářstvím? Je jedno spíše práce a druhé koníček?
Rozhodně. Hudba je pro mě koníčkem už spoustu let. Ve Zlíně, odkud pocházím, jsem hrával v několika kapelách, pak jsem přišel do Prahy a už jsem si spíš jenom brnkal sám pro sebe. Pak se mi v roce 2010, kdy jsme natáčeli film Dům, povedlo asi za tři čtvrtě hodiny složit písničku V nás. Zahrál jsem ji na jednom večírku, kde byla i režisérka Domu (Zuzana Liová – pozn. autora). Ten text se jí strašně zalíbil a jelikož zrovna sháněla píseň do závěrečných titulků, natočili jsme ji a použili. Na nahrávání spolupracovali ještě Jan P. Muchow, který se chopil i hudební produkce, a herečka/zpěvačka Kateřina Winterová.

Takže tohle byl moment, kdy jsi zjistil, že jsi i písničkář?
Tak nějak. Byl to moment, který odstartoval moji písničkářskou tvorbu. Básničky jsem si psal už od teenagerských let, ale zřídkakdy jsem je dával někomu přečíst – podobně to bylo i s písněmi. Nutno podotknout, že většina textů k mým písničkám jsou původně básničky. Písničkářem jsem se stal vlastně i proto, že jsem si ve čtyřiceti řekl, že je čas dotáhnout věci, co mám rozdělané. A uzavřít jejich tvar do definitivní formy.

A v definitivní formě je teď vydáváš na eponymním debutu. Jak vznikal?
Nejdřív jsem začal hledat producenta. V tom mi pomohl můj dlouholetý kamarád Jaromír Švejdík (Priessnitz, Umakart - pozn. autora), pro kterého jsem točil dokonce svůj první klip. Jaromír mi doporučil Martina Přikryla, kterého jsem z filmařského prostředí už znal a pro jeho kapelu The Prostitutes jsem také točil klip. Potkali jsme se nad písničkami a mně se ihned zalíbila jeho energie a tvůrčí osobnost. K mé velké radosti na spolupráci kývnul. Práce na desce pak začaly velmi rychle.

Na nahrávaní se podílelo mnoho zkušených muzikantů, ty jsi ale doposud vystupoval spíš jen s kytarou. V jakém složení bude baset koncertovat teď po vydání desky?
Už jsme několikrát hráli ve třech: A. m. Almela na mandolínu a na basu, David Landštof na bicí a já. Vždycky jsem si říkal, že kapela má mít tak tři lidi, protože se jinak nedomluvíme. S Martinem Přikrylem jsme ale nakonec dali dohromady víc muzikantů. Teď budeme vystupovat v podobném složení jako na albu, tj. jako baset+. David Landštof na bicí, Martin Drahonovský basa, Jan "Vegy" Táborský na elektriku, Alberto Romanutti na klávesy a příležitostně – když bude mít čas a chuť – i Martin Přikryl na elektrickou kytaru. Já budu hrát na akustickou kytaru a zpívat... nebo recitovat nebo jak to říct. (smích)

Všiml jsem si, že používáš takový vyprávěčský styl a hluboko posazený hlas...
Já totiž nejsem moc velký zpěvák. Možná se časem rozezpívám, ale v tuhle chvíli je to moje nejpřirozenější poloha.

Určitě se dá najít podobnost třeba s Dominikem Zezulou. Sleduješ jeho tvorbu?
Děti mezi reprákama mám rád – hodně. Byl jsem i na koncertě a líbily se mi i tam. Jirka Libánský, který tam hraje na klávesy, je můj kamarád a shodou okolností dělal i moje webovky. Taky jsme spolu kdysi pracovali v Escape, což byla jakási odnož labelu EMI. Ještě s dalšími lidmi jsme tvořili tzv. výtvarnou větev, která dělala klipy a další věci pro kapely a umělce jako Priessnitz, Umakart, Jan P. Muchow, Iva Frühlingová, Here a tak různě. Byli jsme taková velká parta.

Velmi výraznou písní na albu na je Obyčejný den, a to jak textově, tak hudebně a vokálně. Na konci sklouzává až k jakémusi blues-hardcorovému stylu a zpěv zmutuje do přiškrceného řevu. Jak se na album dostala? Úplně tam nezapadá…
To byla původně hodně folková písnička, kterou jsem hrál na pár tónech jenom s kytarou a delayem. Původní kytarový riff ale při nahrávání postupně ustoupil do pozadí a hlavní slovo dostala elektrická kytara Martina Přikryla, živé nástroje a elektronika, která má na celé desce velký prostor. Ten proces zavedl můj hlas do atmosféry odpovídající přesné náladě a situaci, ve které byl text napsán. Nemyslím si, že písničkářství je jen o drhnutí akustické kytary a hezkém zpěvu. Proto se mi líbí věci, co dělá třeba Bonus, The xx nebo Portishead, což jsou vlastně taky písničkáři, pouze používají elektronické beaty. A klidně se tam může i řvát.

Další píseň – IC561 Šohaj. O čem je? Jezdíš rád vlakem?
První slova z „Šohaje“ vznikla jako básnička už někdy v roce 1996 na základě jedné cesty vlakem z Prahy do Zlína. Nějakou dobu jsem úplně nevěděl, jestli jsem doma tam nebo tam. O tom ta písnička pojednává. My, náplavy, máme problém, že v určitě fázi svého života nevíme, kde jsme doma, než si to ujasníme trvalým pobytem, založením rodiny, koupí bytu.

Zlín poslední dobou prokoukl. Zdařilými rekonstrukcemi prošly Gahurův prospekt, Komenského park, vyrostla tam nová budova kongresového centra od Evy Jiřičné, začíná rekonstrukce památníku Tomáše Bati. Jak to vnímáš? Nebo ses od Zlína odstřihl?
Obecně mám rád, když se prostor mění a zachycuje, co se v určitém období stalo. Ve Zlíně se komunisti snažili potlačit odkaz Tomáše Bati, ale to se jim nemohlo zcela podařit; pořád tam stála jeho fabrika, půldomky... Teď se o to začíná město víc a víc starat. A já mám radost, když budovy nebo prostory získávají nový život nebo když se po letech znásilňování vrátí k tomu, čemu původně sloužily – jako třeba právě památník Tomáše Bati, po válce přejmenovaný na Dům umění. K němu ani nemůžu nemít vztah, protože rodiče bydlí asi sto dvacet metrů do něj. I v mé kameramanské práci se projevuje, že jsem původem Zlíňák. Rád říkám, že jsem z města, které má pravé úhly. A často je používám ve svých obrazech stejně jako kombinaci železa, skla a cihel. Dokonce se mi stává, že i do přírodních scén vstupují různé lineární prvky jako stožáry a podobně.

Zlín je silně spojený s filmařskou tradici skrze festival a filmové ateliéry,kde tvořili Bořivoj Zeman, Hermína Týrlová, Břetislav Pojar či Elmar Klos. Mělo to nějaký vliv na tvoje budoucí povolání?
Myslím si, že ano. Vyučil jsem se obráběčem kovů a myslel, že budu vrcholový sportovec, ale zároveň jsem dělal muziku a měl hodně kamarádů muzikantů, básníků, malířů. A to mě asi nějakým způsobem formovalo, až jsem se přihlásil do prvního ročníku soukromé filmové školy ve Zlíně (dřívější Vyšší odborná škola filmová Zlín - pozn. autora). Bylo to pomaturitní studium a já byl jen vyučený, takže se docela řešilo, co vlastně dostanu za papír. Ale absolvoval jsem a pak asi půl roku pracoval jako správce filmového ateliéru, kde všichni točili své filmy. Tou dobou jsem pořád hrál házenou, jenže v jednadvaceti mi nedali profesionální smlouvu, a tak jsem zůstal u filmu.

Tvůj videoklip k písni 108 slov natočil režisér Jan Foukal s kameramanem Simonem Todorovem. Nebyl jsi v pokušení si klip natočit sám?
Určitě ne. Chtěl jsem, aby tam byl kameraman a do klipu vnesl svůj vlastní pohled, svoji ilustraci. I díky tomu, že jsem točil klipy pro ostatní umělce, jsem věděl, že do natáčení nechci moc zasahovat. Ne že bych nebyl v pokušení to s nimi konzultovat a určitě jsme spolu hodně řešili dramaturgii. V pětičlenném štábu se od toho procesu ani nedalo odstřihnout - všichni jsme zvyklí pracovat s trochu větším štábem. Ale řekli jsme si, že omezení nám dává styl.