Bear’s Den – vydat se za tím, co tě čeká

Bear’s Den je alternativní folkrocková skupina založená před pěti lety v Londýně, kterou úspěch debutového alba Islands katapultoval mezi ostrovní folkovou špičku. Letos v únoru opustil kapelu z rodinných důvodů kytarista Joey Haynes, ale práce na nové nahrávce nepřestaly a v červenci představili Red Earth & Pouring Rain. Na jejich evropském turné jsme si v Kodani povídali s Andrewem Daviem a Kevinem Jonesem.

Na rozdíl od debutu je hlavně začátek nového alba nástrojově pestrý. Co vás k té změně vedlo?
Nevnímáme to jako změnu, bylo to přirozené. S Islands jsme jezdili po světě tři roky, takže všechny písně se postupně vyvíjely, přidávali jsme hudební nástroje. Když jsme pak znovu sešli ve studiu, už jsme nechtěli jen banjo, kytaru a bicí, ale i klávesy a další. Rozhodně to nebylo tak, že bychom si sedli a řekli: "Teď musíme všechno změnit."

Nový materiál byl napsán, ještě když byl v kapele Joey. Jaké je hrát teď bez něj?
Zvláštní, protože v Bear's Den to nikdy nebylo tak, že jeden člověk dělá tohle a další zase něco jiného. Všichni jsme se podíleli na spoustě různých věcí. Je to pěkné, protože nikdo necítí plný nárok na kapelu, je to naše společná skupina. Rozhodně to je nový a jiný pocit, ale nové album je takové, jaké jsme ho chtěli jako kolektiv, a to se nezměnilo ani s Joeyovým odchodem. Cover desky jste měli v hlavě už déle nebo to byla spontánní inspirace? Měli jsme v hlavě určitou metaforu. Jet nocí, nechat za sebou minulost a vydat se za tím, co tě čeká.

Andrew, jméno pro novou desku, jsi našel v indické básni. Je to kontinuální zdroj inspirace?
Báseň jsem měl v hlavě během desetidenního pobytu v Indii a byla to pro mě velká inspirace. Tyhle vlivy se v našich textech objevují hodně, mnohdy si toho během psaní ani nevšimneme. V kapele se bavíme o literatuře, filmech a jsme otevření různým zdrojům.

To se ukázalo i na singlu Agape, kde se objevily tři covery písní ze tří různých žánrů. Obzvlášť vaše podání Hold On We're Going Home od Drakea mělo úspěch na YouTube. Byl to pokus o získání nových fanoušků nebo jen skladba, kterou jste chtěli zkusit nahrát po svém?
Drake je super. V tu dobu jsme měli turné po Americe a Hold on We're Going Home je skvělá skladba. Poslouchali jsme ji skoro pořád, takže když jsme chtěli Agape na singlu oživit, byla to jednoduchá volba. Je zvláštní, že někdo si myslí, že folková skupina poslouchá jen folk. S náma to je právě naopak, folk neposloucháme skoro vůbec a snažíme se objevovat.

Na Islands kritici chválili silné texty. Cítíte při psaní nových větší tlak?
Tlak jde od nás samých, texty bereme vážně. Ve studiu jsme pracovali na několika skladbách, které na albu nejsou, a většinou to je právě kvůli tomu, že na nich něco nesedělo textově. Dáváme si záležet na tom, aby pro nás skladby něco znamenaly. Většinu z nich nakonec budeme noc co noc hrát, takže pro nás musí něco znamenat. A jedině když k nim máme vztah my, můžeme očekávat, že si ho vytvoří i fanoušci. Nemůžeme se nestarat o kvalitu textů a čekat, že si k nim lidi najdou cestu sami. Je to velká odměna, když hrajeme živě a fanoušci znají texty písní, u kterých to nečekáme. Je pak znát, že náš přístup funguje.

Kterou skladbu z nové desky hrajete nejradši?
Naším favoritem je Napoleon, ale koncerty jsou hlavně pro fanoušky. Těm se hodně líbí Gabriel, takže ji občas zkoušíme hrát akusticky. Je to změna oproti studiovce, kde je velký důraz na efekty.

Máte za sebou už několik velkých turné, hráli jste s kapelami jako Daughter nebo Mumford & Sons. Učíte se i od nich?
Neřekl bych, že přímo učíme, rozhodně ne hudebně. Spíš pokukujeme, jaký přístup mají k turné. Když jsme jeli s Mumford & Sons, což je jedna z největších kapel na světě, sledovali jsme se, co a jak dělají. Nebylo to o nabírání kreativity. Na turné s Daughter jsme obdivovali jejich přístup k elektrické kytaře a tam to pro změnu inspirující bylo.

Jaké bylo koncertovat s Mumford & Sons a hrát na banjo, instrument, jehož mainstreamovou slávu si právě Mumfords přivlastnili?
Nemyslím si, že by si jakákoliv kapela mohla banjo přivlastnit. Ale i kdyby, tak my banjo používáme jiným způsobem. Tradičně se jedná spíše o bluegrassový nástroj, kdežto pro nás to je další kytara. Jiný pocit by to byl, kdybychom hráli se Sufjanem Stevensem. Takže i když jsou Mumford & Sons v moderní hudbě asi první kapelou, která to s banjem dotáhla k mainstreamové slávě, není fér dát na banjo nálepku "Mumford & Sons".

Je místo, na které se obzvlášť těšíte?
Albert Hall v Manchestru, londýnská Brixton Academy - vystoupení v Británii jsou vždycky osobnější, protože to jsou místa, kde jsme viděli naše idoly, když jsme vyrůstali. Hrát na stejné stagi jako Bob Dylan je neuvěřitelný pocit. Mimo Ostrovy pak Amsterdam, kde jsme už hráli dřív, ale teď tam máme dva vyprodané večery, což je pocta. Každý den na turné je úžasný. Pořád si uvědomujeme, že tohle je náš život a že jsme to dotáhli takhle daleko. Trvalo nám roky, než jsme na koncert dostali třeba 400 lidí, a nedávno jsme byli v Göteborgu a hned na náš první koncert jich přišlo 600.

Jste spokojeni s tím, kde jste, nebo se pořád díváte na horizont?
Pořád se vyvíjíme, pořád se učíme - jak psát písně, jak hrát zajímavě, a rozhodně nás ještě velký kus cesty čeká.