Brno je pořád cítit po Shullinech

Tento text doplňuje titulní téma Full Moonu #149, jímž bylo (nejen město) BRNO, a to textově i obrazově. Paměti The Shullins v kostce. V delší kostce, i s obrázky, a to od jednoho ze dvou zakladatelů aneb Všechny cesty míří do Kabinetu múz.

Píše se rok 2011 a Loser crew po deseti letech hlásí konec. Za zády máme více jak 100 koncertů na nejrůznějších brněnských místech. Z původní party jsme časem zůstali jen já a Martin Koubek. Ke konci už převládá únava a rutina nad radostí a ohněm. A v ten moment za mnou přichází Slowcha. Chce se mnou pořádat koncerty dál. Jeho nadšení, svěžest a sdílený hudební apetit mi říká, že do toho musíme jít. Po pár bezesných nocích přicházíme s názvem The Shullins. Zvolili jsme ho dobře, minimálně si ho každý pamatuje a protivníkům dochází munice, když nás chtějí urazit.

Hned při prvním společném koncertu ani trochu netroškaříme. Koncert dvou kanadským kapelám (No Problem, Strange Attractor) bookujeme na Flédě, v největším klubu v Brně. Už párkrát v minulosti jsme nad velkým sálem vyzráli díky dělicím stěnám nebo atypickému umístění pódia. Tentokrát žádný trik nepomohl, hned první akce končí totálním propadákem, finančně i návštěvností. Hudebně to bylo bezvadný a naplno se projevila Slowchova vlastnost, že je velký vezír v pohostinnosti.Není proto divu, že se členové téhle kapely u nás v průběhu let ukážou ještě několikrát.

Naše karty jsou od začátku jasné. Snažíme se dělat kapely, které nás baví hudebně, lidsky nebo na doporučení od kamarádů ze světa. A to ať už jsou to naše letité modly, nebo čerstvá aktuální jména. Stylově vše plus minus hardcore/punk s přesahy. Od začátku je našim cílem jednak přijatelné vstupné a (řečí velkého byznysu) „optimalizace vstupních nákladů“, a tak děláme vše na koleně a svépomocí. Začíná to grafikou plakátů, kterou pojí stejný grafický prvek. Potom několik týdnů před akcí tlačíme na promo a vrcholí to pár hodin před koncertem vařením pro kapelu. Ve dvou celkem dost práce.

Samotný večer začíná typicky čekáním na kapelu a otáčením se za každou projíždějící dodávkou, pokračuje taháním aparátů, zvukovkou, pokecem, jídlem, výběrem vstupného, koncertem, úklidem, rozdělením kapel nebo členů podle toho, jak moc plánují řádit, a následným ubytováním u nás doma. U Slowchi v duchu velkých a dlouhých povídání,u mě předchází příprava nocležníků na velmi limitující prostor. Jak sladce zní slova od kapel, která zažila japonská turné, že je to u mě opravdu velkolepé… Na druhou stranu Justin Moyer (Edie Sedgwick) přirovnal ve Washington Post můj byt k velikosti menší dodávky. Když jsem mu to připříští zastávce připomněl, dost se omlouval a říkal, že chtěl být jen trochu zajímavej.

A právě tahle blízká osobní rovina mě motivuje v tom pokračovat a vytváří úzké přátelské vztahy. Po letech pořádání koncertů za námi chodí návštěvníci se slovy, že by „rádi chtěli ty starý dobrý kapely, co jsme dělali před deseti a více lety“. Odpovídáme, že víceméně spolupracujeme stále se stejnými lidmi a členové těch starých oblíbených formací jsou tu znova s novými projekty, které se samozřejmě s přibývajícím léty hudebně i žánrově vyvíjejí a zrají. Ne každý tenhle fakt skousne.

V průběhu let se nám díky těmto aktivitám daří mapovat brněnské kluby. Po Flédě přichází první kontakt s Kabinetem Múz (Terrible Feelings a White Lines), vše klapne na výbornou. Hodně lidí v sále a všichni si to užívají. Když jdou ke mně spát Terrible Feelings, pípne mi esemeska oznamující, k naší vzájemné radosti jejich velké společné evropské turné s Refused. Znamená to další koncert, další klub. Snažíme se spojit dvě akce v jeden koncert, a tak se s Crusades dostáváme na Melodku. Kapela je děsně šťastná, že si může zahrát po boku anglické legendy The Boys a noční zbytky energie vloží do neplánovaného koncertu ve vedlejším Vegalité. Tam zrovna skončil jiný koncert a osamělé nástroje nezůstávají na pódiu dlouho. Crusades se nenápadně ptají, jestli by nevadilo, kdyby na ně zahráli, a vystřihnou pár coverů z hardcore/punkového slabikáře. Slowcha si sedá za bicí a za mikrofon se staví jejich tour manager.

S dalším koncertem Edie Segdwickse vracíme do Yachtu. Potvrzuje se to, co už víme delší dobu. Lidi už nejsou ochotní jezdit za kulturou mimo centrum. S další akcí se už nadobro vracíme do downtownu a útrob veganské restaurace Vegalité. Výhodou je, že nemusíme řešit jídlo (pokud jste ještě nezkusili, doporučujeme famózní robi guláš), nevýhodou nutnost vynosit celý mobiliář hospody do zadní místnosti.Vedle téhle destinace zkoušíme ještě brněnskou novinku klub Eleven, který okupujeme ještě před finální rekonstrukcí a vytuněním. Nepřítomnost pódia a elevace v hledišti vytváří skvělou atmosféru pro vystoupení portlandských ИO///SÉ.

Následující dva roky jsou ve vzájemné symbióze střídání klubů Vegalité a Kabinet Múz. U Kabinetu ne vždy na jedničku dopadne zvuk, ale s každým dalším koncertem dochází k vytlumení a obložení stěn a tím i lepší akustické pohodě. Takže vedle zvukově otřesných Tragedy, kdy za to kapela opravdu nemohla, si tu střihnou skvělé koncerty The Estranged nebo třeba Night Birds. Lehké zpestření přichází s koncertem singapurských postpunkových Daily Ritual. Opět dle hesla raději spolupracovat, než dělat další konkurenční akci ve stejný den, dohazujeme tuhle partu na legendární undergroundový open air festival Krátor v nedalekých Ostopovicích. Daily Ritual se dostává skvělé odezvy jak při koncertě, tak i mimo, zejména zasloužilí letití fanoušci festivalu jsou ze země původu kapely dost paf a chodí za členy Daily Ritual a česky na ně srdečně řvou: „Ty poslóchej, seš fakt až ze Singapuru, jo?“ Večerní klábosení končí vyprávěním o tom, jak se jim v rodné zemi žije, kytarista zaujme tím, že seděl za kouření marihuany.

Další koncert je v brněnském kulturním prostoru Praha, který je polohou i organizačně propojený s Moravskou galerií. Future Punx z New Yorku si to tu užívají. My trošku pohoříme, přichází strašně moc lidí, nádvoří před klubem je plné, ale dovnitř na koncert nakonec dorazí jen hrstka. Jejich škoda, jejich pojetí new wave/punku z New Yorku je ohromné. Začátek školního roku jei ve znamení otevření nového klubu, a to brněnské pobočky Bajkazylu. My tu zkoušíme naši portlandskou postpunkovou lásku Red Dons, vše dopadá na jedničku. Ještě narychlo zkoušíme z tělocvičny vypůjčit nějaké bedny a v hledišti vzniká super elevace. Skvělá nálada v publiku i na mini stagi, dokonce se nám daří spojit koncert s beneficí pro aktuální uprchlickou vlnu na maďarských hranicích.

Další akce si zaslouží vyzkoušet nový prostor, a to divadlo Paradox. Mé srdce zaplesá, protože před koncertem Repelent SS a spol. uděláme pingpongový turnaj v nedaleké herně. Účast u zeleného stolu i v následném moshpitu je skvělá, takže, jak říkají stolní tenisti,„double happiness“. Na časové ose se ocitáme v roce 2016. Je to stěžejní okamžik, Slowcha se stává spolumajitelem Kabinetu Múz, a tak není pochyb, kde budou naše další akce. V druhé půlce roku dochází zatím k největšímu koncertu pod naší hlavičkou – přijíždí Russian Circles. Naše nervozita je vyšponovaná na maximum, ale vše nakonec klapne, jak má, velké zásluhy na tom má i tour manager Ivan Mládek. Do notýsku si zapisujeme splněný sen a tím i zaháníme strach z velkých akcí.

The Shullins se postupně víc a víc začínají odrážet v dramaturgii Kabinetu Múz. Zázemí klubu a stále zlepšující se služby a technické vybavení dělá radost i vystupujícím, kteří mluví o klubu v superlativech. Zásadními momenty roku 2018 jsou vystoupení Lvmen, ti vyprodávají s novou deskou klub, a po letech se na dva vzpomínkové koncerty dávají dohromady taky kluci z Balaclavy. Z narvaného sálu tryská čistý 90s duch, nostalgie a radost. Já se ten rok stávám regulérním členem týmu Kabinet, a tak je prostor ještě více cítit po Shullinech. Další rok je „rutinní“ – co měsíc, to jedna akce v naší režii. Největší vrchol přichází v létě, rozdrtí nás vystoupení Negative Approach. Všechno lítá vzduchem, dojde i na vtipné historky ze strany kapely a potvrzení pravidla, že zpěvák se jen tak neusměje. Zatímco s ostatními členy obcházíme všechno důležité v centru Brna, John Brannon „ladí formu“ na bandflatu a posílá nám zprávy, že koberec připomíná obličej Alice Coopera.

Všechny plány pro rok 20 a 21 sežere covid a zásadní rekonstrukce sálu na Sukově ulici. Další rok se to pomalinku rozjíždí a kapely ze zahraničí začínají jezdit opět na delší turné. My nestíháme a The Shullins úplně prorůstají do dění Kabinetu Múz. Skoro každý den na tomto místě už nám trochu ubírá energii označovat jednotlivé akce nějakou speciální hlavičkou. A tak náš vkus a apetit je proměněn v koncerty Portrayal of Guilt, NAG, Savak anebo Boris. Posledně jmenovaní se také zapsali také jako kapela, kdy trvalo nejdéle přestěhovat dovezené aparát z dodávek na stage. Vytahané ruce však za to stály. A co nás čeká příště? Nechte se překvapit, náš kalendář se podezřele plní už i v příštím roce.