Carla Bozulich: Křičet ty věci ven!

Geraldine Fibbers, Ethyl Meatplow a v posledních letech hlavně Evangelista. To jsou projekty, které spojuje jméno Carly Bozulich. Feministka, performerka, spisovatelka, malířka, režisérka vlastních klipů, DIY promotérka a žena mnoha dalších profesí po letech vydává pod svým vlastním jménem nové album Boy. Carlu pro širší veřejnost „objevil“ Mike Watt, když ji nechal nazpívat několik songů na své legendární album Ball-Hog or Tugboat?, kde se v jejím stínu s interpretačními příspěvky krčí Eddie Vedder, Mark Lanegan nebo Frank Black. Ženu mnoha talentů inspirují černé aktivistky, ale také nejrůznější zvuky, ať je vydává některý z přírodních živlů nebo její nejzamilovanější hudební nástroje. Důležité je, aby zvuk kapely byl „bez kytar a heteráckýho machismu“. Rozhovor jako exkurze do širokého světa, kde se neoddělitelně prolínají feminismus, lidská práva, anarchismus – a samozřejmě hudba. Carlu nesemlelo ani čtvrtstoletí na scéně, pořád je to radikální, dravá a potrhlá holka, jejíž hlavní zásadou je „křičet ty věci ven“.

Právě vychází tvoje nová deska Boy, co máme čekat?
Připravovat a makat na týhle desce byla ta nejzábavnější hra, jakou jsem si mohla vymyslet – a většinou jsem se při ní cítila svobodná. Hněv a bolest jsou tady spíš součástí příběhů, ne jako obvykle, že se odněkud z hloubi země snažím vydrápat na povrch, i když už jsou nehty na prstech dávno pryč. Tak to už ne. Boy sice odkazuje na pěkný sračky, ale taky na nějakou srandu. Je to pocta konkrétním klukům, co jsem znala, a co byli povětšinou šťastní, i když jim někdy bylo úplně nejhůř.

Co tě v tvorbě ovlivňuje, inspiruje?
Koukám se na lidi, jak umějí komunikovat beze slov. Jako když vedle tebe někdo sedí, chce možná něco říct, ale neřekne, ať je to co chce. Je to jako by se pálilo mejdlo... Pak taky zvuk vody, čím hlasitější, tím lepší, to miluju. Některý zvuky, šumy, bzuky, brumy mě inspirujou ještě dřív, než přijdu na to, že je vůbec slyším. Největší krásou, ale i lékem, jsou cello, viola a kontrabas.

Hudební kariéru jsi začala v 80. letech. Změnila ses od té doby?
Shodou okolností jsem zrovna narazila na rozhovor, kterej se mnou tehdy dělal jeden docela proslulej punkovej fanzin z L.A. Působím v něm jako nějakej potrhlej, sexem posedlej maniak, co slyší zvuky jako pulzující, tančící bloby s nožema a co vidí, jak se věci mění ve sklo. Myslím, že jsem se od tý doby moc nezměnila.

V 90. letech tě časopis Ms. nazval „otevřeným feministickým hlasem v hudební komunitě“ a z některých tvých písní feminismus přímo sálá. Co pro tebe feminismus znamená?
Já se do toho narodila. Doma nám nejrůznější protesty za občanský práva pořád běžely v telce. Obraz sedmdesátek. Pro dítě skvělá doba, když chcete vnímat, jak se lidi dávají dohromady, aby bránili válkám proti superchudým a zdevastovaným národům, aby bojovali za menšiny a samozřejmě za ženská práva. Mluvím o Americe, omlouvám se, vůbec nevím, jaká byla situace v tehdejším Československu. U nás šla nerovnost a odpor proti ní ruku v ruce s mými dětskými krůčky. Demonstrovat jsem byla dřív, než jsem vůbec uměla mluvit. Poslouchala jsem vzrušené a vyhrocené diskuse o rasismu a sexismu, o Martinu Lutheru Kingovi, Národní organizaci žen. Poznala, co je diskriminace – byla s ní konfrontována... Do prdele s útlakem, do prdele se sexismem! Trvejme na tom, ať celosvětově zmizí!

Jenom neumím psát písničky na společensko-politický témata a ani v Drowned to the Light (píseň na novém albu Boy – pozn. aut.), což je můj možná nejsilnější text o potratech, to tak nevyzní. Vlastně to v něm ani nepoznáte, pokud neposloucháte opravdu pozorně. Ta holka v mysli hledá řešení, kouzlem zařídí, že jí nikdo neublíží, a může zachránit svět. Ale víš co… to dítě pod vodou nemůže dost dobře dýchat. Ale ona už se zbavila odpovědnosti. Všichni potřebujeme nějaké odůvodnění, ospravedlnění. I když Lydia Lunch možná ne, co? Ale přála bych si, aby se už věci změnily. Ačkoli v něčem se svět hýbe – vnímám obecně mnohem lepší povědomí o různé genderové identitě a to je skvělý. V otázce stejnopohlavních sňatků to zatím vypadá na slušnej pokrok... Tohle je pro mě politika, to je moje cesta aktivismu, křičet ty věci ven.

Zmiňuješ různé genderové identity. Pamatuji si, že jsi někde zmínila, že se necítíš ani jako žena, ani jako muž...
Už odmalička jsem věděla, že něco je se mnou jinak. Když jsem se začala zajímat o sex, holky se zdály víc křehký a roztomilejší než já. Mě zajímalo, co má kdo pod oblečením a vyměňování knížek. Taky se mi líbilo pomáhat jinejm holkám, když jim někdo ubližoval, a vůbec dělat je šťastný. Když jsem byla malá, máma měla úžasnou knihovnu. Vedle životopisných knih Mayi Angelou, Dostojevského Idiota a Vítejte v pavilonu opic od Vonneguta tam měla taky The Happy Hooker (do češtiny oficiálně dosud nepřeloženo, v podstatě Šťastná šlapka; memoáry bývalé pracovnice v sexbyznysu Xaviery Hollander byly v roce 1975 i úspěšně zfilmovány – pozn. aut.), v níž byla uprostřed všeho toho sexu jedna kratinká část, kde hlavní hrdinka svádí svojí kamarádku. Bylo mi asi jedenáct, vytrhla jsem si tu stránku a nosila ji pořád u sebe... a jednoho dne se rozhodla to vyzkoušet na svojí kamarádce, která vůbec netušila, co se děje. Ona fakt strašně hezky voněla!

Ale jinak v životě chodím s klukama. Kluci jsou fajn, mám je ráda. Kdybych se snažila genderově vymezit, asi bych řekla, že jsem vlastně gay kluk, kterej má ale občas taky rád chytrý a jemný holky, zvlášť když jim může pomoct, aby všechno fungovalo. Taky se ráda oblíkám drag (styl oblékání, které viditelně odkazuje na opačné pohlaví – pozn. aut.). Ve skutečnosti ale vypadám jako naparáděnej kluk, takovej dandy. Když ale vidím, jak někdo ubližuje holce, umím bejt i docela drsnej chlap, jako když medvěda vytrhneš ze zimního spánku.

Máš nějaké vzory, ať už hudební, tak třeba ty lidskoprávní?
Maya Angelou je jedna z nich. Dělala všechno, byla tak trochu blázen, takový pometlo – cestovatelka, tanečnice, štětka, spisovatelka, aktivistka, matka, k tomu všemu černoška, navíc ženská. Pokud jde o hudbu, pořád mě hodně bere Zeena Parkins. Hraje na různé typy harfy, ať už elektronicky nebo akusticky, s důrazem na různorodost zvuků. No a nedávno jsem v New Orleans zažila úžasnej koncert Peaches.

Všimla jsem si, že taky obdivuješ Sojourner Truth, další černou aktivistku a feministku, která se narodila ještě v době otroctví.
Truth prostě přestalo bavit pořád se za něco omlouvat. Ráda si představuju, jak tenkrát mluví o lidskejch právech. Určitě měla aspoň tak dva metry a hlas jako Barry White nebo alespoň Nina Simone...

Mluvíme o feminismu, o lidských právech, co tě v současnosti v těchto oblastech nejvíc štve?
Taková Miley Cyrus si zjistí, na co lidi dávají peníze, a pak to dělá. To ale není charita, je to součást jejího byznysu a image. Lidi o tom ale mluví víc než o tématech jako znásilnění, ženská obřízka, zneužívání ve věznicích, zdravotní systém zneužívající duševně postižené, finanční nerovnosti. Jak vůbec může někoho zajímat, co dělá Miley Cyrus? Jasně, nemůžou bejt všichni jako Helen Ready, Tracy Chapman nebo Bikini Kill. Ale pojďme už konečně pomáhat, kde je to potřeba – mimo „oblast pohodlí“.

Ve Spojených státech je aktivní hnutí Occupy, myslíš si, že mohou změnit systém nebo dokonce svět?
I kdyby nebylo Occupy prostě SKVĚLÝ, jen málo podobných skupin stojí za účast a naplňuje člověka hrdostí. Jsou tam lidé jako Naomi Klein, která je živoucí historií kreativního vzdoru proti zbabělým škůdcům, co se topěj ve špíně. Finanční systém je v troskách, přes 77 % amerických rodin je zadlužená. A v reálu tě i sebemenší dluh může zruinovat. Když nemáš peníze na splátky, věřitel ho prodá nějaké společnosti, vymahačské firmě, ta ho sice koupí za minimum peněz, ale chce po tobě zpátky celý dluh plus náklady navíc. Když tě stojí operace 35 tisíc dolarů, dluh za ní se dá koupit asi za tři tisíce dolarů. Nový „vlastník“ dluhu dlužníkovi vyhrožuje a získá plnou cenu, dost na tom tedy vydělá. Dluhy jsou prostředkem velkých korporací a vlád k udržení hierarchického ekonomického systému. Když nemáš dost peněz, vychutnáme si tě.

Occupy přišlo s nejinteligentnějším a nejjednodušším nápadem, jak lidem pomoct. Přišli se „stávkou dluhů“ pojmenovanou Rolling Jubilee. Jde o tohle: lidé přispívají peníze, mohou přispět deset, sto dolarů nebo prostě kolik mohou. Projekt Rolling Jubilee vykupuje za přispěné peníze dluhy, ale místo aby je chtěl od dlužníků zaplatit, osvobozuje je. Jedná se o kampaň vzájemné podpory a dobré vůle. Dlužíš a najednou ti přijde dopis, že už ne, a je jedno, jestli seš republikán, demokrat nebo imigrant, je to náhodné. Vybráno bylo již přes sedm set tisíc dolarů a za to odkoupeny dluhy v hodnotě skoro patnácti milionů. Tohle je anarchie, to je kurva punk! Ale lidi se stejně zajímaj víc o zadek Miley Cyrus a o tomhle skoro nikdo neví. Jak je to, sakra, vůbec možný?