Cécile Da Costa (Tanec s uměním): Dát lidem prostor k tvorbě

Tanečnice a choreografka Cécile Da Costa konfrontuje diváka s cestou pohybu a tance, a to v rámci uměleckého cyklu Tanec s uměním. Vše probíhá v rámci libčické galerie arto.to v Uhelném mlýně, o které jsme psali už ve Full Moonu #141. Letos se cyklus zaměřuje především na pedagogy, kterým tento druh nonverbální komunikace může sloužit i při práci učitele a nabízí jim i slevu.

Jak se zrodila myšlenka cyklu Tanec s uměním?
Před několika lety jsem se seznámila s ředitelkou libčické galerie Uhelný mlýn Andreou Hoffman. Byla jsem moc zvědavá, co takové místo v Libčicích může nabídnout, a hned mne ohromila jeho architektura. Budovy mlýna v sobě skrývají nejen architektonickou krásu, ale mají i velmi inspirativní atmosféru. S Andreou jsme záhy začaly pořádat pravidelné taneční workshopy. Do galerie a Kotelny se pak přijela podívat moje kamarádka, francouzská umělkyně a režisérka Marie Gourdain a spolu s ní jsme přemýšlely, zda bychom do Kotelny mohli přivézt i některé z jejích děl. K tomu sice nedošlo, ale z tohoto setkání se zrodila myšlenka cyklu Tanec s uměním.

Je tento projekt u nás unikátní?
Myslím, že propojení výtvarného nebo plastického umění s tancem není nic nového, a vím, že bylo několik projektů pod vedením Tance Praha a divadla Ponec, které tanečníkům otevřely dveře muzeí. Náš projekt je ale zakotven v Libčicích nad Vltavou a na rozdíl od jmenovaných je bez profesionálních účastníků.

Zaměřujete se tedy na širokou veřejnost.
Ano, pro mě je důležité dát lidem možnost, aby se k umění – v tomto případě výtvarnému versus tanečnímu – dostali i neobvyklými způsoby.

Jak se vám to zatím daří? Jaké byly reakce?
Začali jsme loni v září a zatím měli tři sezení. Při své práci předávám tanečníkům principy a vedu je k tomu, aby našli nejlepší způsob, jak se vztahovat ke svému tělu a energii. Dávám jim prostor k tvorbě a objevování jejich osobního tance. Někteří z nich jsou pak překvapeni vlastní schopností sebevyjádření. Několikrát jsme si řekli, že bychom se rádi vydali do Národního muzea a prozkoumali některé z cest, se kterými v Uhelném mlýně experimentujeme.

Jak obvykle začínáte? Představuji si to tak, že si vezmete pár lidí do galerie – ale jak začnete workshop a roztančíte je?
První fáze je pozorování. To je důležitý moment. Vidíme umělecká díla, ale také architekturu samotné galerie. A pak začneme přemýšlet: „Jak se pohybujeme? Jaké je světlo? Kde se cítím dobře?” Poté se spojíme se svým tělem prostřednictvím pohybů, dechových a rytmických cvičení. Třetí fází je propojení pohybů s jedním nebo více uměleckými díly. Můžeme k němu přistupovat buď pomocí slov a ta pak převádět do pohybů, nebo pomocí geometrie a kompozice děl.

Které výstavy jsou v plánu na tuhle sezónu?
Novou sezónu začínáme 16. března. Akuální výstava Hany Garové má název Show Me the Body a je hodně zaměřená na tělo, mohl by to být tedy dobrý match. Workshopy plánujeme na březen a duben.

Kdybyste si mohla vybrat nějakou výstavu, kterou byste mohla interpretovat pomocí Tance s uměním, jaká by to byla? A kde berete inspiraci?
Asi nemám žádnou konkrétní. Do muzeí bohužel nechodím tak často. A když už tam jdu, tak tancovat. Inspiruje mě spousta věcí. Inspiruji se svými studenty... Někdy může být zdrojem inspirace i moje dcera nebo můj pes. Záleží na tom, co zrovna potřebuji a co v tomto období svého života hledám. Inspirují mě také silné ženy.

Kdybych měla jmenovat nějakého choreografa, tak by to byl Ohad Naharin, který dělá tanec gaga. Nikdy jsem u něj neabsolvovala žádný workshop, ale dívala jsem se na spoustu videí a způsob, jakým přistupuje k pohybu, je pro mě velmi silný, velmi inspirativní.

Chtěla byste zkusit tanec s nějakou jinou formou umění?
Jednou jsem tančila třeba s velikou sochou ženy. Byla velmi těžká, masivní a velmi krásná. Moc mě bavilo, že je nehybná a nemůže se hýbat. Takže mezi touto nehybností a tělem jsem se snažila vytvářet jakýsi dialog.

Na čem pracujete teď?
Pomáhám žonglérovi Lukáši Bláhovi vytvořit sólové představení, jehož premiéra bude 17. dubna v Akropoli. Ve skupině tanečníků také začínáme s projektem Dance Well, který organizuje Divadlo Ponec. Jeho cílem je učit tanec lidi s neurodegenerativním onemocněním. Zatím se zaměřuje hlavně na Parkinsona, ale je to otevřené nejen lidem se zdravotními problémy, ale i každému, kdo chce tančit. Otevírá to nové možnosti, které může tanec nabídnout. Projekt se navíc nezaměřuje jen na samotný tanec, ale také na prostory. Takže hledáme i krásná místa, kde můžeme tančit.