10 + 1 = Jakub Ďuraško

Náš pozorovatel hlubší kytarové alternativy s mnoha přesahy, černý kůň Jakub Ďuraško nejenže píše seriál Medvědovo psychrockovké okénko, ale taky se angažuje coby vydavatel převážně kazetového labelu Stoned To Death Records a je činný v motocyklovo-bookingové agentuře Seek Harbor. Kde jsou jeho kořeny?

The Band – Tears of Rage (Music from Big Pink, 1968)
Music from Big Pink je bezpochyby jedna z nejlepších desek hudební historie. Ale nikdy by tomu tak nebylo bez geniálního úvodu v podobě Tears of Rage, skladby, která má moc vás přikovat do křesla a donutit si poslechnout všech 11 skladeb, i když máte chuť si jen letmo připomenout Tears of Rage. The Band si ve Woodstocku pořídili dům Big Pink a desku složili v období, kdy si Bob Dylan dopřával odpočinek. Díkybohu za to. Dylan se nicméně ve sklepě, kde The Band zkoušeli, celkem pravidelně objevoval a verze Tears of Rage s Dylanem je k poslechu na desce Basement Tapes. Originální verze je ovšem s tou Dylanovou nesrovnatelná a patří k jedněm z mála skladeb, u kterých většinou zamáčknu slzu hned s prvním tónem. Music from Big Pink má na kontě jeden mnohem známější hit, The Weight, skladbu, která se objevila v jedné ze scén Easy Rider, kdy Nicholson, Hopper a Fonda projíždějí skrz Monument Valley v Utahu. Pro mě to ale vždycky bude Tears of Rage.

Bob Dylan – Boots of Spanish Leather (The Times They Are A-Changin', 1964)
Málokterá Dylanova skladba má pro mě natolik definitivní vyznění jako Boots of Spanish Leather. Překonat čas a velkou vzdálenost bez toho, koho milujete, tady je to všechno, ovšem se smutným koncem. Tomuto už se může vyrovnat snad jen Girl from the North Country (The Freewheelin' Bob Dylan, 1963) a úvodní instrumentálka ze soundracku Pat Garrett & Billy the Kid (1973).

Swans – Coward (Holy Money, 1986)
Závěrečná skladba ze čtvrté desky Swans se dožila současnosti a to ve chvíli, kdy ji Michael Gira oprášil a vyvezl na téměř rok dlouhé turné k poslední desce The Seer. Živá verze s novou sestavou Swans udělala z Coward jednu z největších pecek tour a song je důkazem toho, jak lze z minima vytěžit absolutní maximum. Kovový holo-riff na basu, půl riffu na kytaru a dokola se opakující beat “I am a coward, put your knife in me”.

David Bowie – Queen Bitch (Hunky Dory, 1971)
Ideální skladba pro proběhnutí cílem. Bowieho proto-punková pocta The Velvet Underground se nachází na hity jinak náročné nahrávce Hunky Dory, a to ještě jako předposlední skladba. Doposlouchat se k ní zavání vítězstvím, víc radostí narvanou Bowieho skladbu si teď vybavit nedokážu.

Dead Moon – It's a Long Way to the Top (Destination X, 1999)
Skladba z pozdní éry Dead Moon má v sobě jednoduchou výpovědní hodnotu. Jedná se o cover od AC/DC a samozřejmě platí, že co riff AC/DC, to zlato. Ovšem v podání těchto legendárních portlandských punks je sdělení ještě o něco uvěřitelnější a samozřejmě to zdaleka neplatí jen o rock'n'rollu.

Miles Davis – Concierto De Aranjuez (Sketches of Spain, 1960)
Davisova spolupráce s aranžérem Gilem Evansem čerpající ze španělské folklórní hudby a zároveň nahrávka, která vznikla hned po Kind of Blue. Další důkaz, že Davis nikdy nešlápl vedle. Sketches of Spain je deska, kterou můžu poslouchat prakticky kdykoliv a za jakékoliv situace. Neznám víc uklidňující hudbu.

Neu! - Hallogallo (Neu!, 1972)
Otvírák z první desky Neu! má v sobě všechno, co miluju na krautrocku a psychedelii: jednoduchost a repetitivnost. A pochopitelně jeden z nejlepších beatů na světě (později ještě dotažený k dokonalosti ve skladbě Für Immer z desky Neu! 2). Netřeba dodávat, že Michael Rother a Klaus Dinger s touhle deskou už v roce 1972 značně předběhli dobu a zasadili kořeny pro novou vlnu psychedelie, která se vyrojila s příchodem nového milénia.

Sonic Youth – Skip Tracer (Washing Machine, 1995)
Washing Machine patří mezi jedno z prvních “alternativních” alb, které jsem si okolo roku 2000 pořídil z katalogu Day After. Společně s albem Dreams Signals in Full Cirle od Tristeza mi ji Míra Pátý poslal zabalenou v krabici od Granka. Skip Tracer je jedna z Ranaldových skladeb a na desce je téměř na konci, před noisovou lázní Diamond Sea. Důvodů, proč mám tuhle skladbu rád, je víc, ale mimo nostalgii a Ranaldův parádní vokál tu je ještě geniální build up, který pomalu začíná přibližně ve třetí minutě. To, že Skip Tracer nakonec vyvrcholí tak trochu do prázdna, mě nutí si jej pouštět pořád dokola. Hello twenty fifteen!

Dennis Wilson – River Song (Pacific Ocean Blues, 1978)
28. prosince 1983 se po celodenní pitce rozhodl Dennis Wilson skočit ze své jachty ukotvené v přístavu Del Rey (LA, California) a ze dna moře vylovit serepetičky, které tam před třemi lety (v opilosti) naházel. Už nikdy nevyplaval, a tak za sebou bubeník Beach Boys zanechal jednu a půl desky. River Song je velmi silná úvodní skladba z velmi náročného Wilsonova debutu Pacific Ocean Blues. Wilson měl kromě moře rád i cigarety a alkohol, takže vlastně zemřel v objetí svých nejmilejších věcí.

Fleetwood Mac – You Make Loving Fun (Rumours, 1977)
V pořadí čtvrtý singl z desky Rumours pojednává o krátké aféře Christine McVie a jejich osvětlovače Curryho Granta. Z diskografie Fleetwood Mac mám raději Bare Trees (1972), ale před touto skladbou, její náladou a basovou linkou není úniku.

Paul McCartney & Wings – Live And Let Die (1973)
Rozhodně jeden z nejzběsilejších songů od Wings. Skladba k bondovce Live And Let Die je asi nejbrilantněji vystavěným crossoverem vůbec. McCartney v ní kombinuje vzletné romantické a akční orchestrální pasáže naroubované na softrockovou romanci protnutou technickým prog rockem, v jeden moment dokonce sklouzne k famózní reggae pasáži (a naopak samotný závěr vrcholí rytmickou perkusivní částí). Prospěch McCartneyho chronického zhulenectví je diskutabilní, ovšem v roce 1973 mu posloužilo více než dobře, neboť Live And Let Die je masterpiece!