Alternativa 2022: Nové pohledy, staré základy

Alternativa letos oslavila třicáté výročí, přičemž teprve počtvrté se odehrála v aktuálním, klasicky festivalovém formátu. První víkend, už tradičně pod kuratelou externích subjektů, probíhal tentokrát v Kasárnách Karlín, ten druhý se po loňském pokusu s Archou vrátil do MeetFactory. Představila se široká škála přístupů vycházejících zejména z předdigitální experimentální, improvizované a jinak okrajové hudby.

Nestihl jsem první večer, který zaštítili hudební publicisté Jonáš Kucharský a Jiří Špičák a který byl zaměřený na variace lidové hudby primárně z britských ostrovů, ohlasy podle očekávání vyzdvihovaly živelné písničkářství Junior Brother. Druhý večer, který společně sestavil bratislavský prostor T3 a label Mappa, nabídl široké rozpětí abstraktních přístupů a zakončila ho solidní party. Vedle tradičního sálu se hrálo i v bývalém vojenském bazénu, který poskytl charismatické kulisy a překvapivě i solidní zvuk.

Hned úvodní set slovenské skladatelky Barbory Tomáškové přinesl nejnáročnější položku večera. Tomášková spojuje zázemí v současné komponované hudbě s improvizací a touhou vnést do akademického kontextu intuitivnější přístup, naživo ovšem operovala v nespojité snové logice, na kterou se mi v danou chvíli nepodařilo naladit. Jednotlivosti byly přitom pozoruhodné: spojení neprvoplánového violoncella s chytrými elektronickými vrstvami a vokály, ale také syrověji znějící vlastní nástroje. Podobně napůl vyzněl alfa00. V Irsku usazený Čech a ve svém okruhu kultovní postava dokáže vytvářet fascinující tapiserie z vcelku obyčejných zvuků, ale tady se rozhodl pro kuriózní experiment s laserovou koulí. Jemné hlučení působilo neurčitě, nevýrazně. U obou vystoupení přitom nedominoval pocit nudy nebo nelibosti, spíš zvědavosti, jak to může znít jindy.

S ostatními to bylo snazší. Set Adama Badího Donovala potvrdil, že slovenský hudebník má v povědomých konturách co nabídnout. Pomalu se rozlévající zvukové plochy bez jakékoli podbízivosti hladily po uších, přitom byly vždy o poznání melodičtější než Donovalovi žánroví souputníci. Řekněme: ambient s nápadem. Náladou podobně, byť „živěji“ působila i Martyna Basta. Její jemné ambientní koláže s bezeslovnými zpěvy zaujaly tajemnou až sakrální atmosférou v první části, kdy vedle laptopu používala jakýsi cimbál, a strhly v té druhé, kdy přešla ke kytaře. Jinak technicky vynikající hráčka na ni v podstatě jen předkládala repetitivní motivy, které daly osobitému setu písničkovější ráz s náznaky americany.

KDYŽ DVAKRÁT ZNÍ TOTÉŽ...

Rodjenice patří k souborům, které sice naživo jen přesně převedou nahrávky, ale se zásadně jiným a silnějším vyzněním. Melancholické balkánské lidovky zvukově dalece překračovaly rámec popěvků. Ve trojici zpěvaček zpravidla jedna vedla a další dvě vytvářely mohutný, až droneový proud, ve kterém se ztrácel bezprostřední význam (slov i v rámci písňové logiky) a zůstávala fyzická přítomnost zvuku. Amplifikace dodala srbskému tělesu uhrančivou hrubost. Podobně okouzlující, byť mnohem jemnější byl set ukrajinského umělce Nikolaienka. Ten v podstatě odprezentoval svou letošní nahrávku Nostalgia por mesozóica, šlo tedy o hřejivý synťákový retrofuturismus evokující výlet jak do mezozoika, tak do Mezoameriky, s občasnými náznaky desítky let staré hudby z tanečních sálů. Ve své přístupné bizarnosti byl Nikolaienko zcela odzbrojující.

Vyklidněný večírek se rozjel až v Punctu, kam se na poslední chvíli přesunul společný DJ set w y m e, seafur a Astra Zenecy. Eklektický výběr aktuálních (post)klubových a globálních zvuků se příjemně vyhýbal technoidní rutině a nakonec se ke spokojenosti zúčastněných protáhl oproti plánu asi na dvojnásobek. V ospalém žižkovském „obýváku“ takhle živo po půlnoci už dlouho nebylo.

Slovenskému výběru se celkově nedalo skoro nic vytknout. Ocenění si zaslouží neotřelost selekce vcelku svérázných hudebníků z chronicky málo pokryté (středo)východní Evropy i aktuálnost, kdy více umělců vydalo letos nebo loni debutová nebo přelomová alba. Jediným problémem byla absence koncertu, který by skutečně vynikl, naboural linii příjemně ubíhající pohody a vryl se do paměti. Ale takové se neshánějí snadno.

SÁZKY NA NEJISTOTU. V JISTÝCH MEZÍCH

Vlastní dramaturgie Alternativy sázela na zkušenější umělce a na zcela případnou zásadu „pokud vím, co se na koncertě bude hrát, nemusím tam chodit“. Jako hlavní motiv ročníku se ukázala zavedená jména v nových sestavách. Respektive – zavedenost je relativní. Sestavu LyrArkestra+ zná průměrný návštěvník Puncta z desíti různých projektů, ostatní ale budou tápat. Záběr tohoto projektu nicméně svůj kontext přesahuje. Interpretace grafických partitur šesticí hráčů na syntezátor Lyra zněla při jarní premiéře fantasticky a i tady byla působivá. Skupinu rozestavěnou kolem publika doplňovala dvojice VJek, které promítaly na dvě stěny a ještě projekci modifikovaly dalšími objekty v sále. Hudba spojená s velkolepým vizuálním prostředí tentokrát víc simulovala skladatelskou avantgardu. Počáteční kouzlo spočívalo právě v tom, že nešlo ani jen o synťákový jam, ani jen o přehrávání klasiky (jakkoli velice volně). Tady bylo možné nejen si užívat barvy zvuku a analogový pulz, ale taky sledovat komplexnější rozvíjení různých nápadů a výměny mezi jednotlivými hráči, ovšem za cenu jisté spontánnosti.

Také Rouilleuxův speciální projekt svedl dohromady několik postav z hlubokého undergroundu. Koncert byl koncipovaný jako setkání se starými přáteli, u nostalgického vzpomínání ale nezůstalo. Šestice hudebníků – jednoduchá scéna, kde všichni stáli kolem velkého stolu, vypadala skvěle – měla při aranžování a deformacích známých skladeb mimořádně šťastné ruce. Typický naléhavý hlas Rouilleuxe – Luboše Rezka – se skvěle doplňoval a zdvojoval s civilnější Eleanor Cully, jeho kytaře hrála perfektní kontrapunkt dramatická viola Jorge Behringera. Basové linky Martina Sýkory hypnotizovaly, „krabičkové“ duo Jan Klamm a Patrik Pelikán dodávalo pojivo i odpad. Od zvukově komplexních balad se set posouval k hypnotickým a hlasitým krautrockovým nebo swansovským pasážím, pak přecházel do napjatého postrocku a skončil zvonivou kytarou jak od Low. Vždy přitom vynikal především Rezkův vlastní rukopis.

Jasně nejočekávanější byla premiéra Becoming Animal in Uruk, kolaborace Cindy Sharp (Cindytalk, This Mortal Coil), Massima Pupilla (Zu aj.) a Thighpaulsandry (Coil), jejichž projekty zná víceméně každý, kdo někdy zavadil o industrial, gotiku nebo avantgardní metal. Začátek setu byl nesnesitelný. Thighpaulsandrovy kvílející synťáky působily spíš jak prastarý, naivní herní soundtrack a na chvíli mě vyhnaly ze sálu. Přesto nakonec nešlo o zklamání. Elektronika se zefektovanou basou začaly vytvářet pulzující plochy, kde onen retro zvuk začal nabírat sumerské konotace – přiznaně umělé/falešné, ale funkční – projektu Uruk, ve kterém se Pupillo s Thighpaulsandrou původně setkal. A především začalo působit charisma Cindy Sharp, která místo baladického, androgynního hlasu z projektu Becoming Animal nasadila řezavější tenor. To vytvořilo jakousi vtahující zranitelnost. A když potom začal basové pulzy doprovázet její hlas přesně jako zaříkávání, běhal mráz po zádech.

Specifikem Alternativy, pokud ji tedy bereme jako alternativní, nikoli jazzový a improvizační festival, je osvěžující schopnost mířit úplně jinam než její zahraniční protějšky. Letošek učinil jedinou úlitbu trendům evropského festivalového okruhu v podobě projektu kutila Slumberlanda s tuvánskou zpěvačkou Sainkho Namtchylak. Jejich vizuálně efektní show s vlastními nástroji měla v květnu na CTM otravně bigbítový nádech, ten ale v Praze absentoval a výsledný temný krautrock s vokálními exhibicemi přinesl osvěžující přímočarost.

JAK (NE)DŮLEŽITÁ JE PŘEKVAPIVOST

Nakonec jediným koncertem, na který se dalo dokonale připravit, byl paradoxně set dvou zkušených improvizátorů. Maja Osojnik a Matija Schellander v projektu Rdeča Raketa přesně odprezentovali pásmo And Cannot Reach the Silence, a to včetně živé projekce zajištěné další dvojicí umělců. Přesto jejich set překvapil svou masivností. Osojnik a Schellander se převážně drželi hutných ploch, v průběhu setu ale stále víc přecházeli k těžkotonážním beatům evokujícím hip hop, a to včetně skrečování. To je v roce 2022 dost rizikové, Rdeča Raketa naštěstí zněli dost abstraktně a industriálně na to, aby zůstali na míle daleko od boombapové senility.

Zato Golem Mecanique vyzněla opět trochu nečekaně. Její hudbu známe díky Stephenu O’Malleymu, který jí vydal dvě alba. Druhé z nich, Luciferis, měla na Alternativě uvést. Část změn přineslo hostování kytaristy Thomase Bela, část vokály, které, myslím, na desce nejsou, především ale vrstvené, reziduálně melodické plochy zmutovaly v esenciální drone. Zvuk „drone boxu“ – mechanizované niněry – měl efekt krysařské píšťaly. Zdánlivě monotónní hučení se záhy, co se vnímání týče, rozprostřelo do abstraktní linky s překvapivě nepravidelnými pulzy. Efekt vzdáleně připomněl geometrické techno Raster Noton a byl naprosto uhrančivý. Po většinu setu jakékoli jiné prvky zanikaly a vůbec to nevadilo, naopak, šlo o jedny z nejsilnějších chvil festivalu.

Na závěr se budu trochu opakovat. Alternativa vyniká přehledem o kontinentální scéně a dokáže nabízet jiné pohledy na starší přístupy. Ještě víc než loni ale chyběli mladí hudebníci a (nikoli nutně taneční) elektronika. Festival samozřejmě má svou cílovku a svůj záběr, něco aktuálních experimentů by ale rozhodně unesl. Inspirací mohou být i slovenští kurátoři. Letos v tomto směru proběhly dva pokusy, jeden spíš symbolický a jeden prakticky utajený. DJské pásmo kolektivu Antimother bylo podle očekávání ujeté, zábavné a de facto chilloutové. Chvályhodná iniciativa Alternativní Alternativa, kde se představila nejmladší generace tvůrců, pak v komunikaci bohužel zapadla a mě samotnému utekla. Celkově přitom festival fungoval precizně. V celkově svěží prezentaci stojí za zvláštní zmínku kukly. Tradiční upcyklovaný merch Alternativy totiž letos zahrnoval tento doplněk, který dodával váženému festivalu vítaný ráz fetiš party.