Anatomie ledu, fig. 1: Solaris

Když jsem se vloni nebo předloni dozvěděl, že Ben Frost a Daníel Bjarnason společně pracují na alternativním soundtracku k Tarkovského Solaris, nebyl jsem ani trochu překvapený. Frost sám několikrát prohlásil, že Solaris je jeho nejoblíbenější snímek, Bjarnason se také sympatiemi k Stalkerovi a spol. netajil a že se Ben a Daníel mají rádi navzájem, to je stará písnička. Když se Frosta ptali, jak vnímá rozdíl mezi kolaborací a sólo tvorbou, odpověděl: „I suppose it’s like the difference between a one night stand and fucking someone who you have gone out with for years.“ Rovnice o žádné neznámé, která nepotřebuje lomítko. Jenže i přesto, že všechno dává smysl, byl tu malý háček – co vlastně chtějí vytvořit? Protože, řekněme si to na rovinu, ani jeden z nich si s ambientem moc netyká.

Byly časy, které by se daly ve Frostově diskografii nazvat ambientními. Jenže ty už dávno odvál čas, Music for Sad Children má nálepku 2001. A za těch jedenáct let se toho dost změnilo. Například Ben Frost už nehraje ambient. I když – tady je zase háček. On ten ambient pořád hraje, a zároveň nehraje.

Delší dobu jsem si lámal hlavu s tím, jak to všechno funguje a kde se bere ta zvláštní magie, která se hrne do těla, když Ben Frost stojí před vámi a snaží se vás zabít zvukem. Vždycky jsem se těšil, až se ohromná zvuková vlna odhrne a dostane se klimaxu v podobě ambientní mezihry, která je pouze přípravkou, malým bezpečným koutkem, než přijde další úder. Dlouhou dobu jsem si myslel, že magie je v kombinování těchto vln, noise/dronových útoků a ambientních poloh. Byl to omyl.

Půvab Bena Frosta spočívá v tom, že jeho hudba je ambient i noise zároveň. Pakliže si rozeberete jeho píseň na základní stavební prvky, v drtivé většině případů najdete klasicky konstruovaný ambientní základ, který by mohl fungovat už z podstaty a kvality sám o sobě – ale je pokaždé překrytý něčím bolestným a hlasitým, co zničí pracně stavěnou symfonickou konstrukci hlukem a chaosem. Citelný je tento postup například v Theory of Machines, písni otevírající stejnojmenné album. A když vás to ani tam netrkne, pak si zkuste poslechnout Killshot. V podstatě celé Theory of Machines a By the Throat těží ze souboje relaxu a napětí. „I mean, that can be extremely aggressive, extremely loud and violent, but in the same time, it can be very beautiful. That is what Theory of Machines is about.“

Daníel Bjarnason, Frostův kolega a stejně jako on spoluzakladatel islandského labelu Bedroom Community, funguje na velmi podobném principu. Až na to, že ambientní rovinu své tvorby neustále rozvíjí o další a další složky většinou temného, ale organického rázu. Dva roky starý debut Processions se může pyšnit neuvěřitelně květnatým a živým zvukem, ovšem pořád zůstává symfonií značně nepříjemnou a rozhodně neleží v typickém vymezení pojmu ambient. Příkladem budiž vynikající Sorrow Conquers Happiness.

Když se spojí Frost a Bjarnason, povede to k dvěma výsledkům. Vznikne buď symfonická balada zašlapaná hromadou hluku, nebo příjemný ambient, pokud dojde ke kompromisu z Frostovy strany. A že ke kompromisu dojde, bylo jasné od začátku, protože Frost, když už odbočuje ze své hlavní tvorby, zkouší něco jiného (a povětšinou střídmějšího). A Solaris není jeho první filmovou participací. Jen loni nahrál soundtrack k dokumentu The Invisibles, poté dělal s Julií Leigh na jejím erotickém dramatu Sleeping Beauty. V obou případech došlo na delší klidné pasáže, hravost, jednoduchost a přímočarost.

Je třeba říct, že duo Frost/Bjarnason už od začátku přistupovalo k Solaris s myšlenkou na něco kompletně nového, něco, co se nebude opírat o film ani předešlé soundtracky. Nečekejte chronologický přepis lásky a frustrace, scénami inspirované sekvence, vykrádání známých motivů. Na jednu stranu je to chvályhodné, na druhou stranu odvážné, protože jak knižní, tak filmová předloha nasadily laťku nechutně vysoko – tak vysoko, že jakákoliv jiná interpretace může v očích fanoušků okamžitě pohořet, i když bude povedená. Zachování nálady bylo tedy klíčovým prvkem. Prvkem, který může pomoct imaginaci posluchače a zároveň přihrát plusové body při srovnávání, kterému se nikdo postižený originálem nevyhne.

We Don’t Need Other Worlds, We Need Mirrors nastupuje s křišťálově jemnou a odcizenou melodramatičností. Neoklasické prvky se pevně ustalují a na povrch vystupují první silnější linky, které ovšem nikdy nedosáhnou vrcholu. Jako by někde v pozadí seděl Frostův mentor Eno a neustále křičel: „Crescendo a calmando, a pořád dokola!“ Neustálé nádechy a žádná ejakulace. Původní OST, který měl na svědomí Tarkovského dvorní skladatel Artěmjev, dával velký důraz na sci-fi element, na přítomnost stroje. Tady se hned od prvního songu hraje na lidskou notu. Důkazem budiž hned další v pořadí, Simulacra, rozdělená do dvou částí. Ponořuje se do lidské nejistoty a odcizenosti za pomoci velmi jemných vrcholů, které se stupňují tak, jak se stupňuje panika u Tarkovského.

Simulacra je signifikantní. Definuje celé album, jeho křehkost a touhu vymanit se z křeče, která ho svírá. Jenže uvolnění nepřijde. Frost a Bjarnason místo toho přidávají další kousky nervní skládačky. Kontrabas v Reyja a první silný, hlasitý vrchol přechází do fortissimo piana, pokračuje v melancholické Cruel Miracles a končí opět hlasitě a neurvale, aby se mohlo začít od začátku. Nebo taky temné podtóny vyhřezávající na samém konci. Příznačné pro album je, že se musíte naučit číst mezi řádky. Solaris (nikoliv Sólaris) funguje jako celek, a pokud nebudete dávat pozor po celou dobu, uniknou vám podstatné momenty, které objasňují a opodstatňují, co bylo nebo co přijde.

Frost a Bjarnason nahrávali s uznávaným krakovským symfonickým orchestrem a všech já-přesně-netuším-kolik-členů-tak-cca-40 je tu znát. Kompoziční minimalismus je podpořen maximalismem detailu. Frost i Bjarnason jsou hudebníci, kteří pilují každou sekundu své hudby. To je na jednu stranu vynikající, protože při poslechu máte pocit, jako byste poslouchali mechanickou linku procitající do nového organického života, na druhou stranu album svojí profesorskou jistotou a dokonalostí chvílemi nudí. Problém je, že nikdy nedojde ke katarzi – katarzi odpovídající napětí, které je průběžně budováno a opětovně zahlazováno. Čestnou výjimkou budiž menší sonická vlna, která se přežene nad Unbreakable Silence. Tady je taky nejpatrnější rozložení rolí – Bjarnason vykrádá své vlastní postupy a Frost to zaštiťuje minimalistickou sonickou hrou s hlukem a ozvěnou.

Je dobré studovat Solaris opakovaným poslechem. Z jednoho motivu začnou vycházet další, celková atmosféra se přelévá do několika rovin, „breakdowny“ jsou najednou vrcholy a „vrcholy“ jsou půdou pod nohama. Ale, jak už jsem zmínil, akademická přesnost a strojová nechuť ukázat lidský faktor (který tu je obsahem, nikoliv formou) drží album od stoprocentního účinku. Ve finále vám bude smutno, možná dolehne i tíseň, ale nic z toho vás nechytne za srdce. Opravdově. A tak, jaký paradox, tenhle křehký kousek má o kousek menší duši než By the Throat nebo Processions. Což je vzhledem k prostředkům a výrazivu, kterých bylo použito, velká škoda.

Je otázka, jak to všechno bude fungovat naživo. Ono už se to ví, ale já to nevím. Co zatím vím, je, že Frost naživo znamená intenzitu. Ne, omlouvám se. INTENZITU.

(pokračování zítra)