Kim Gordon, relevantnější než kdy dřív

Každá osobnost bývá potomkem svého díla, každá osobnost bývá poměřována silou charizmatu. Ne každá však dosáhne ideální kumulace zkušenosti, přehledu a nadčasového přístupu v pozdějším věku. Naopak, mnoho osobností předvádí úpadek a ubohý, v mnohém alibisticky prospěchářský postoj, přestože mohli dávno ukončit tvorbu se ctí. Ne tak Kim Gordon, živoucí příklad progresivní persony, kultivující svůj talent až k magickým hranicím možného.

Měřeno lety, dosáhla Kim Althea Gordon ve svých jednasedmdesáti na metu třiačtyřiceti let v ohnisku zájmu fanoušků, což si zřejmě v roce 1981, kdy s tehdejším přítelem Thurstonem Moorem založila po krátké zkušenosti v projektu CKM první, avšak zásadní kapelu, asi jen ztěží dokázala sama představit. Dcera profesora kalifornské UCLA Calvina Gordona vyrůstala jak na východním, tak západním pobřeží Spojených států a do vínku dostala vzpurnost, tvrdohlavost, a především velkou porci osobitosti. Během dospívání prošla nefunkčním vztahem se svým psychicky nemocným bratrem, érou hippies, rozpadem The Beatles, glam rockem, bubblegumovým obdobím raných 70. let, punku, diska, metalu, později ale především formujícím experimentálním podhoubím newyorské generace no wave umělců.

Všechny vlivy se pak pospojovaly do koncentrátu, pod jehož vlivem konečně začala ve svých sedmadvaceti letech (podobně jako o něco starší Debbie Harry nebo Patti Smith) poprvé zkoušet, aby během několika let ovládla basovou kytaru, jako kdyby byla z jiné planety. První koncerty plné destrukce, hluku, industriálního hřmění, řevu připomínaly spíše performance umělců kolem hnutí Fluxus, Gordon dokonce mluví o dekonstrukci klasické rockové formy. V nihilistickém prostředí undergroundu se rodí fenomén Sonic Youth a jejich DIY přístup k nahrávání, distribuci desek a živých vystoupení.

ROZHLED

S působivostí své hypnotizující hry na basu si rozšiřovala obzory a často překvapovala multidisciplinaritou, třeba koncem 80. let, kdy si střihla z feministické pozice provokativní rozhovor s tehdejší rapovou hvězdou LL Cool Jem v magazínu Spin nebo se spoluhráči doplněnými o Mikea Watta pod názvem Ciccone Youth vzdávala hold popkultuře předělávkami Into the Groovey (Madonna) nebo Addicted to Love (Robert Palmer). Přestože si většina pamatuje pouze duet Kool Thing s Chuckem Dem nebo zhuleneckou spolupráci se Cypress Hill, pozornou fanynkou rapu zůstala dodnes.

Útržek rozhovoru ve Spinu dal nepřímo vzniknout jednomu z hitů osmdesátkových hlukařů. Šest měsíců po zveřejnění rozhovoru nahráli Sonic Youth píseň Kool Thing v newyorských Sound Recording Studios. Ačkoli jméno LL Cool J není nikdy uvedeno, text písně obsahuje několik odkazů na jeho hudbu. Verš „Kool Thing let me play it with your radio“ odkazuje na singl I Can’t Live Without My Radio, další „Kool thing walkin’ like a panther“ pak na jeho album Walking With a Panther, opakující se „I don't think so“ je ozvěnou stejné věty v hitu Going Back to Cali.

Vyjmenovávání všech jejích kariérních milestones by vyžadovalo dlouhý seznam, už jen díky filmovým nebo seriálovým kameo rolím. Přesto, anebo právě proto jsou zajímavé průniky do oblastí související s hudbou okrajově. Vlastnila oděvní značku X-Girl, spolurežírovala se Spikem Jonzem ikonické video The Breeders Cannonball, produkovala desku Hole Pretty on the Inside. O dekádu později začala vystavovat, dodnes maluje, ilustruje. Fotí reklamy pro prestižní módní značky, na jejím Instagramu se mísí subverze s honosností, luxus střídá neokázalost. Mladí oslavují její životní spirit prostřednictvím tiktokových videí.

Výčet aktivit Kim Gordon je prakticky nekonečný – vedení tanečního souboru, výstavy, přehlídky, vystoupení, rozhovory. Neustále se nachází v palbě blesků a světlech reflektorů, své o tom ví i mikulovská rodačka Marie Tomanová, která ji nejprve fotila a pak od ní získala předmluvu do své knihy New York New York. Přesto si dokáže najít čas na přátele a rodinu. V její blízkosti často potkáváme dceru Coco, jako by šlo o její mladší já. Hraje v klipech, uvidíte jí v insta stories. Vztah matky a dcery vypadá vyváženě, jsou si blízké, jako by šlo téměř o sourozence. Umělkyně v její přítomnosti mládne a udržuje status contemporary artist v o stupeň vyšší relevanci než v průběhu hektických a komerčně úspěšných let po vydání Goo a Dirty se Sonic Youth.

JEDINEČNÁ

Z nehezkého rozchodu se svým životním i hudebním partnerem Thurstonem Moorem vytěžila především zkušenost. V mnoha ohledech pozitivní, i když se to po rozpadu Sonic Youth v roce 2011 nezdálo. Vůči hraní nezahořkla, jen nepotřebovala dál pokračovat s partou kluků. Aby dosáhla posunu, stala se zranitelnější, křehčí. Kniha Holka v kapele ukazuje, že vztah s Moorem nebyl ideální, podle ní jde pouze o vypočítavého hudebníka, který třicet let romantického a kreativního partnerství rozpustil ve stereotypní krizi středního věku. „Myslím, že memoáry byly jedním ze způsobů, jak vyčistit vzduch. Hledala jsem nejlepší způsob, jak z mizerné zkušenosti vytěžit něco konstruktivního.“

Návrat na pódia po vydání knihy vtáhl Gordon zpět do světa hudebního experimentu. „Extrémní hluk může být neuvěřitelně očistným. Stále považuji skládání hudby za vzrušující činnost, ať už jde o nahrávání nebo živé hraní. Zní to možná divně, ale prošla jsem obdobím, kdy jsem měla pocit, že už nechci koncertovat, že jsem na to příliš stará." Opak se stal pravdou, Gordon se s velkým respektem ohlédla po minulosti Sonic Youth, aby otevřeně přiznala, že kde je dnes, je i díky legendární kapele. Přesto jí přijdou dekády strávené po boku Ranalda, Shelleyho a Moorea už jako vzdálená perspektiva, něco dávno odžitého.

Album The Collective, jak název napovídá, vzniklo v širší spolupráci. Dík vzdává jak Billu Nacemu, který s ní spolupracuje víc jak deset let od vzniku projektu Body/Head a zůstává součástí její živé kapely, tak spoluproducentovi Justinu Raisenovi, který její nápady převedl do moderního jazyka trapu, dubu, industrialu a noisu rocku s naprosto ohromujícím efektem. S větou „zní to přesně tak, jak se cítí lidský mozek při sledování Tik Toku” souzním, březnová nahrávka vyráží svojí nekompromisností dech. Gordon vrhá do hudebního víru poznámky, vtipy, šlehy, útržky banálních i hlubších myšlenek. Hudba na The Collective chvílemi působí jak Pollockovy malby, jen organizovanější pod povrchem šokujících cákanců.

Vrátíte-li se zpět do měsíců po vydání desky s růžovo-černým rozmazaným obalem, zjistíte, že se nejenom vystřídala snad na obálkách všech hudebních časopisů, ale útočí i z lesklých obálek magazínů o životním stylu. Podobná horečka zachvátila tvůrce talk show. Vystoupení u Jimmyho Fallona ukázalo nejen rekordní sledovanost živého provedení singlu Bye Bye, ale téměř žiletkově přesný prototyp moderní altrockové hymny s minimem textu a drtivým rytmem – přesně takové, která je dnes hojně komentována na YouTube a paradoxně vyhledávána hudebníky bez ohledu na žánrovou příslušnost.

Většímu hajpu napomohl titulek New York Times: „Dosud nejúžasnější počin Kim Gordon.“ Obklopuje se o dvě generace mladšími muzikanty, takže naživo je přesvědčivější než kdy předtím, elegantně překlenula propast mezi koncem devadesátek a 20. lety tohoto století. Turné, jehož zastávka nemine Prahu, bude trvat určitě tak dlouho, dokud bude mezi posluchači zájem, a on bude. Teprve poté, po návratu na domovské západní pobřeží Spojených států si bude tato výjimečná žena mít možnost odpočinout ve svém jednoduše koncipovaném, čtyřložnicovém domě na Franklin Hills, pocházejícím z roku 1936. Třeba hned po dosednutí ke svému irskému ovčákovi, při poslechu oblíbeného dua experimentátorů, kteří si říkají Model Home. Odpočívající. Avšak stále energická, sebevědomá, svá.