David Stoklas | Články / Reporty | 12.12.2022
Předskakující Hachiku nebyla části pražského publika cizí. Několik týdnů zpátky otevírala show Courtney Barnett v Lucerna Music Baru a pro ni byl tento koncert posledním z její tour s Porridge Radio. Jestli v sobě měla australsko-německá zpěvačka nějakou porci únavy, zmizela v nekonečné smyčce zloopovaných kytar, syntezátorů a chorálů nazpívaných na mikrofon z Playstationu. Čirý minimalismus, krabičkové kutilství a pokojíčkový pop.
Na poslední desce Waterslide, Diving Board, Ladder to the Sky se Porridge Radio snaží dosáhnout zvuku větší kapely a oprostit se od pokojového lo-fi. Zvlášť naživo to funguje. Z osobnosti Dany Margolin je navíc cítit obrovské sebevědomí, ačkoliv se párkrát vyjádřila, že tomu tak není vždy a ona sebe začala pokládat a vnímat jako umělkyni až poměrně nedávno. Tyto pochybnosti v ni musí zmizet po zhlédnutí vystoupení z letošní Primavery, kdy sama uhrála naprosto fantastický set. A co teprve s kompletní kapelou.
fotogalerii z koncertu najdete tady
Porridge Radio mají dvě polohy a celý večer mezi nimi ve svém bazénu se skluzavkou a odrazovým můstkem přeplouvali. Sugestivní jednoduchá hesla padala do postpunkových kytar ve skladbě U Can Be Happy If U Want To, kdy Dana Margolin odložila kytaru, vplula do publika a s důrazným očním kontaktem recitovala: „Back, and back, and back again.“ Opakovat fráze dokola, dokud bolest úplně nezmizí. Rovnováhy se dosahovalo jemnými skladbami. Vzhledem k úpěnlivosti, s jakou Porridge Radio podávali emotivně náročné písně, v nás museli něco zanechat – bolestné rány, co zůstávají po okousaných nehtech až do masa, o kterých zpívala Margolin v poslední skladbě Sweet.
Velkou roli hrálo celý večer i samotné publikum, které oplácelo tak vřelým přijetím, až čtveřice Porridge Radio těžko maskovala dojetí. Včetně mě. Je tohle ten správný vánoční čas? Bylo to krásné. Jako vždycky, když jste ve vyprodaném klubu. Až doteď jsem si nikdy po koncertě nešel pro podpis na vinyl.
Porridge Radio (uk) + Hachiku (de/au)
11. 12. 2022 Café V Lese, Praha
foto © Jakub Václavek
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.
Filip Peloušek 22.10.2024
Na druhé straně se starší, očekávající kopající beaty a moshpit, drží zatím u stěn s půllitry, snaží se přečkat útrapy čerstvé dospělosti: „Jak mám žít, aby to tak nebolelo?!“
Mišo Berec 22.10.2024
Unravel naberá naživo silné rozmery, kataklyzmatický zvuk gitár a synthov, sample a rytmy Jiřího Bendla vytvárajú pocit niečoho nadpozemského a vy tam chcete naskočiť tiež.
Akana 21.10.2024
Bargeld vůbec působil velmi vstřícně a uvolněně. V ničem nepřipomínal odměřeného pedanta, v jakého se někdy umí proměnit při rozhovorech s méně kompetentními novináři.
Jiří V. Matýsek 20.10.2024
„He's a ghost, he's a god / He's a man, he's a guru,“ zní verš z Red Right Hand. Nick Cave přijel dobře naladěn.