Až na krev (Dušan Vlk)

Noční chlad a netrpělivá fronta kroutící se před vstupem s prosvítajícími modrými neony nenasvědčují mimořádnosti večera a záplavě emocí na jeho konci. Uvnitř publikum rozdělené opticky na dvě kategorie. Úderka mladých, zamilovaných z části do předskakujícího Marka, z části do odbarvených vlasů Dušana. Na druhé straně se starší osazenstvo, očekávající rapovou nálož, kopající beaty a moshpit, drží zatím u stěn s půllitry, snaží se přečkat útrapy čerstvé dospělosti řinoucí se z pódia: „Jak mám žít, aby to tak nebolelo?!“

Přehnané prožívání mládí, chtělo by se ucedit skrze vousy ulepené od piva, přitom se jen možná bojíme si stejnou otázku položit sami. Když Marek za výskotu fanynek na pódiu i pod ním opouští scénu, beží mi hlavou přirovnání k Sidovi z první generace Skins, jen kdyby ještě navíc rapoval. Mé náctileté já by to bralo jako největší kompliment.

O koncertech Vlka a jejich energii padlo už mnoho a dnes by mohlo padnout znovu. Máchání prapory, pot, moshpit, slzy dojetí, Temný Rudo, šlapající beaty a další kýble potu. East side, suicide! Kdo by to chtěl vidět jednoduše, tak může s temným rytířem křičet: „dostatočne heavy, aby sa to vypredalo.“ Že jde o našláplou party by bylo ale prostě příliš zjednodušující shrnutí. Pro spoustu lidí na Slovensku, ale nejen tam, může být koncert Vlka a jeho crew jednou z mála příležitostí, kde se může cítit skutečně svobodně a bezpečně. Klub se mění na téměř komunitní prostor, party je divoká a zároveň ohleduplná, lidi se chápou, a hlavně jim rozumí hlas na pódiu, který je ujišťuje, že záleží na každém jednom z nich.

Nejde o to, že by na rapové scéně chyběly další postavy, které promlouvají o vlastní zranitelnosti, pochybách a obavách a které by odmítaly zažité rapové postupy a klišé. Naopak jich je čím dál víc a je to jen dobře. Prešovské knieža dělá ale krok navíc, když vám dává pocit, že je tady skutečně s vámi a pro vás, že v mizérii všedních dní nejste sami a že je naprosto v pořádku se během koncertu vybrečet, nebo po jeho konci přijít a říct: Je mi blbě. Víte, že tam bude a že tam pro vás jsou i všichni kolem. Právě i v tom vězí duša undergroundu: „To neni miesto na zemi, je to miesto kde sme my / Miesto, kde sa namusíš bať, že sa vidíme posledný krát.“ Safe space na druhou.

Jestli něco ve víru party a vzájemné pospolitosti večera působilo přece jen zvláštně, byl to křest. Pár minut nejistoty, jestli se křtitel z backstage zjeví, vystřídal lehký šok při pohledu na Yzomandiase. Spojení z kategorie více než nepravděpodobných, zároveň důkaz, jak moc jméno Vlka za poslední rok vyrostlo. Rozhodnout se, zda to, že pomyslný Olymp českého rapu zaznamenal dění o patro níže a rozhodl se ho podpořit, je pozitivní zpráva pro scénu, nebo jestli jde o vazbu, která zkrátka působí při pohledu na podobu a podstatu projevů obou táborů minimálně nesourodě, bylo těžké. A jistý si nejsem ani teď.

Krev přes půlku obličeje, z ní zuby prosvítající v radostném šklebu, definující moment celého koncertu až v jeho samotném závěru. Z pogujícího hloučku, který pokračuje v šermování lokty a koleny i několik minut potom, co Dušan Vlk odloží mikrofon, vybíhá k záchodům jeden z chlapců v tmavé mikině. Euforie z něj stříká kolem. Zubím se podobně, alespoň vevnitř. Cítíme se podobně, dobře a mezi svými. „O svet sa treba pobiť, aj keď to nevyhráš.“