Jiří V. Matýsek | Články / Reporty | 10.04.2014
Fotografie bluesových hvězd a předchozích úspěchů klubu se vynořují z oblaků cigaretového dýmu. Pódium nasvětlené fialovými reflektory. Čekání. Neustálý šum publika usazeného u stolků, přerušovaný občasným zaštěkáním hudbymilovného psa. Korzování pro pivo k baru a zpět. Pak se od hlavního vchodu, půl hodiny po oficiálním začátku, vynoří velký, vlasatý černoch, vyběhne na pódium, s úsměvem si vyžádá pár minut na přípravu, důkladně se vysmrká a během následujících dvou hodin dokonale naplní poučku o tom, že blues by se mělo hrát srdcem - jedině tak má smysl.
Večer 5. dubna 2014 patřil v uherskobrodském klubu Bandr Khalifu Wailin’ Walterovi, americkému bluesovému zpěvákovi a kytaristovi, který do své hudby neváhá propašovávat prvky funky, rhythm'n' blues nebo si udělat výlet k tradičnímu rock'n'rollu, a rozhodně to není na škodu.
Tříčlenná kapela - zejména její první linie Khalif Wailin’ Walter a vynikající baskytarista Daniel Hopf - nastoupila na jeviště v dobré pohodě. Už od prvních skladeb bylo dost prostoru na legrácky a komunikaci s publikem, která byla umocněna několika sestupy mezi diváky. Obyčejnost projevu, oddanost hudbě a radost z produkce, opuštění hvězdných manýr - to byly hlavní devizy koncertu.
Koncert byl ve dvou třetinách poněkud necitlivě přerušen přestávkou, dynamickému vystoupení poněkud spadl řetěz a zpátky se jej dařilo nahodit jen se střídavými úspěchy. Druhá polovina vystoupení se totiž nesla v duchu spíše pomalejších skladeb, které přinášely dostatek prostoru k jammování. Na bod varu se podařilo posluchače dostat až v úplném závěru, při skladbě Rock and Roll od Led Zeppelin. Pověstné „olověné vzducholodě“ nebyly jedinou legendou, do jejichž repertoáru se během večera sahalo: Bob Marley, Eric Clapton, bluesový veterán John Lee Hooker i obligátní Jimi Hendrix, jehož charakteristický kytarový zvuk našel ve Wailin’ Walterovi zdatného pokračovatele. Až na výjimky byly všechny hudební odkazy jen citacemi, rýpnutím do pozornosti publika, a nestaly se plnohodnotnými covery. Repertoár Khalifa Wailin’ Waltera se ukázal být dostatečně nosným na to, aby utáhl celé vystoupení.
Koncert v Uherském Brodě byl jedinečnou příležitostí zažít autentické a zároveň velmi současné blues. Khalif Wailin’ Walter se publiku - které bylo v klubu Bandr očividně jako doma - cele odevzdal a zahrál mu blues tak, jak si ho žádá. S pokorou, citem a od srdce.
Khalif Wailin’ Walter (us)
5. 4. 2014, Bandr klub, Uherský Brod
foto © Radim Malíček
Tomáš Jančík 15.12.2024
„Jako pes, pes,“ ozývá se šeptem z publika. Švejdík přichází přes červeně nasvětlené pódium a hlasům jejich slova oplácí.
Viktor Hanačík 11.12.2024
Monumentální klenby připomínají sakrální chrámy. Čtyři reproduktory v rozích a čtyři výkonné lasery na vysokých stativech...
Viktor Palák 08.12.2024
Střih, více než deset let poté vyprodávají oba hudebníci Archu a koncert znovu začíná Bargeldovým žlučovitým máváním směrem ke zvukaři, který nejprve nemá svůj den.
Richard Michalik 03.12.2024
Hudba dokáže otvárať nové perspektívy, ktoré neustále potrebujeme ohýbať, a NEXT si je toho veľmi dobre vedomý. Report.
Michal Pařízek 30.11.2024
Sevilla. Město plné barev, chutí a života, vonící po všudypřítomných pomerančích. Tamní showcase festival se svému městu podobá...
Viktor Hanačík 28.11.2024
Bylo to na hraně mozkové kapacity, hrozilo smyslové přetížení a nevolnost. Být snímek kratší, získal by si zřejmě pozitivnější přijetí, bez nežádoucích somatických následků.
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.