Jiří Mališ | Články / Reporty | 29.09.2017
Sestry Crutchfieldovy se v Kodani vyznají. Po menších koncertech v Nørrebro a Amager se jim konečně podařilo získat dostatečné publikum na okupaci rockového sousedství Vesterbro a zavítaly do malého sálu domu Vega. Pozornosti se jim dostalo i od předních dánských médií a na koncert zavítaly bezmála dvě stovky diváků.
Allison Crutchfield nehraje jen druhé housle po boku své slavnější sestry Katie a pod vlastním jménem má sólový projekt. Na společném turné pak vychází najevo, že moc rozdílů mezi nimi nenajdete. Písně Waxahatchee a Allison Crutchfield jsou podobné jako vejce vejci, co taky čekat od dvojčat? Ze sedmi dobře napsaných, ležérně zahraných písní nejvíce vyčnívala závěrečná a nejznámější Dean’s Room. Vystoupení chyběla energie nebo spojení s publikem a na úvod středečního večera to vypadalo, jako by všichni byli moc unavení.
Katie Crutchfield v čele Waxahatchee tak před sebou měla nelehký úkol, který chytla za dobrý konec. Pomalá, emotivní Recite Remorse zdvořile probudila ze spánku a v následující Silver vyvolala vzpomínky na altrockovou emo scénu z konce minulého tisíciletí. I na letošním albu Out in the Storm jsou slyšet náznaky Jimmy Eat World nebo American Football v době jejich největší slávy a tomu odpovídalo i složení obecenstva. Věkový průměr kolem pětatřiceti značil, že teenagerskou vzpurnost vystřídala melancholie vztahových problémů, bolesti dospívání jsou na celý život. Slibný začátek vystřídala nuda a jalová prezentace nepomáhala chytrým textům.
Sál se z poloviny vyprázdnil během čekání na přídavek. Písně z předloňského alba Ivy Tripp, La Loose a Under the Rock, vyšuměly ještě před dozněním a největším vzrušením večera tak bylo dobíhání autobusu. Waxahatchee zůstávají kapelou, kterou je dobré slyšet z nahrávky - během deštivých podzimních dnů skladby jako Sparks Fly vyniknou nejlépe. My si ale v Kodani užíváme babí léto a o víkendu si zajdeme na nějaký taneční synthpop.
Waxahatchee (us) + Allison Crutchfield (us)
29. 9. 2017, Vega - Ideal Bar, Kodaň
foto: Sara Lindbæk
Tomáš Jančík 15.12.2024
„Jako pes, pes,“ ozývá se šeptem z publika. Švejdík přichází přes červeně nasvětlené pódium a hlasům jejich slova oplácí.
Viktor Hanačík 11.12.2024
Monumentální klenby připomínají sakrální chrámy. Čtyři reproduktory v rozích a čtyři výkonné lasery na vysokých stativech...
Viktor Palák 08.12.2024
Střih, více než deset let poté vyprodávají oba hudebníci Archu a koncert znovu začíná Bargeldovým žlučovitým máváním směrem ke zvukaři, který nejprve nemá svůj den.
Richard Michalik 03.12.2024
Hudba dokáže otvárať nové perspektívy, ktoré neustále potrebujeme ohýbať, a NEXT si je toho veľmi dobre vedomý. Report.
Michal Pařízek 30.11.2024
Sevilla. Město plné barev, chutí a života, vonící po všudypřítomných pomerančích. Tamní showcase festival se svému městu podobá...
Viktor Hanačík 28.11.2024
Bylo to na hraně mozkové kapacity, hrozilo smyslové přetížení a nevolnost. Být snímek kratší, získal by si zřejmě pozitivnější přijetí, bez nežádoucích somatických následků.
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.