Brutal Assault 2017: v oku bouře

"Na zahrádce nihilismu narkoticky voní květ, přívrženci okultismu chodějí sem přivonět. Okultisto, nihilisto, vracejte nám konve na místo," zpívaj Master's Hammer. Tu konev někdo převrhnul přímo na Jaroměř, takže už ve čtyři ráno waterboarding do ksichtu. Stan nevydržel, my to vydržíme. Těžkopádnej slalom mezi provazy deště, důvěrný chvíle s neznámou Polkou pod jediným přístřeškem široko daleko. Chceš si spravit náladu hezkou holkou v bolerku a na Infected Rain, překvapivě, další rain. Spousta barevnejch copánků, vystoupení s přehledem i jistou pokorou. Technici Aversions Crown mění místo v programu s tuzemskou hardcorovkou Skywalker. "Jdem tančit a chovat se jako debilové," zní ze stejdže. Hovna, chcaní, sraní, zpívej, pokud znáš ty texty. Není to grind, ale je to ještě pořád sranda.

Začátek setu Wolfheart provází etuda mladýho metalovýho páru. On háže urputný pózy s vyplazeným jazykem a paroháčema, holka trpělivě fotí: "Tak co, zlato, jakej sem byl?" kouká se na náhledovky. "Mmm, nebyl sem dobrej, tak znova!" Klišé do rodinnýho alba, týpek, co vybrakoval železářství, melodický death o dvou hlasech a jednom roztleskávači s basou. Když si chceš osušit pleš, dej tam akustickou mezihru. Celkově to má říz, ale možná bych na jejich místě raděj viděl krajany Diablo. Crowbar s jistotou. Silácký sludge, hardcorovej základ a roky jako charismatickej přívažek. High Rate Extinction, Self-Inflicted v rychlým sledu, sázka na svižnější songy, vražedná hlasitost, králík v růžových elasťákách i dezorientovaný včely. Koření je tu daný, zacházejte s ním podle chuti, dokud to snesete.

fotogalerie z festivalu hledejte tady

Jakkoliv působí programový označení post death metal směšně, pro Ulcerate (stejně jako pro takovou Gojiru) je vlastně více než příznačný. U Novozélanďanů v tom extrémním slova smyslu. Nenápadná kapela s nápadně vypiplaným repertoárem, která dalece přerostla malej píseček vedlejší stage. Příště klidně ve velkém, po půlnoci a pak: "Dobrý večer, můžu tady někde chcípnout?!" Masa kopáků, sólo na činel, desetiminutová Shrines of Paralysis a naprosto epický defilé s příchodem té nejmohutnější bouře celýho dne. Výpadek proudu po celým městě, boj o trůny, kterej se mění v boj o volnou židli v press centru. Očekávání? Igorrr je magor a to se ví. Assault potřebuje breakcore, mosh s heligonkou, operu i lidojedy. Opět plnej dům, občas mě serou nekteří kuřáci, ten na levoboku má snad půlmetrový žváro, napravo s velbloudem a slamák přede mnou temuje klasickou dýmku. Vyuzenej. Senzační breakcore dubstepový finále, nad hlavama nafukovací krokodýl a nekonečný ovace.

Wrekmeister Harmonies? Hlubokej ponor, nízkej průlet, kázání, který bere tam, kam se Boris nedostali. Japonci nás drželi pod krkem, Američané jen zastínili dlaní obličej a tiše zašeptali skoč! "Máte rádi déšť?" zeptá se J.R. Robinson škodolibě. Minutu po minutě je mi víc a víc jasný, že by Nick Cave měl jednou nahrát doomovou desku. Ostatně J.R. stejně vypadá tak trochu jako Warren Ellis. Frivolní gesta, hájemství zavřených očí, bolavě pravdivá mše, hvězdy na nebi a noc za nehtama. Před rokem mě ve stejný čas a na stejným místě naporcovali Mono, letos patří nejsilnější prožitek právě Wrekmeisterům. Carcass suverénně diktují tempo, čekám na Electric Wizard. Jo, po tom všem to bude až druhej nejlepší doom večera. Time to Die v záklonu, holka, co v přítmí tančí hula hop, Clayton Burgess v džísce s Ozzákem a největší koncentrace marihuanovýho kouře na metr čtvereční. Se vší tou tíhou ve stavu beztíže, nejbarevnější světelná show a Clawfinger už jen jako kolotočářskou jednohubku před spaním. Hej, všimli jste si, že jsou ty hlavní pódia do kopce?