Lenka Marie | Články / Reporty | 28.02.2016
V sále byla zima. Někdo se pořád coural sem a tam a od dveří táhlo. Myslela jsem, že si v kelímkách nosí čaj, ale prd, bylo to bílé víno. Bílé víno v zimě. Já si jednou dovolila tvrdit, že v zimě piju zelený čaj a čajovník hrůzou málem omdlel.
Flamenco v zimě jako hudba k poslechu. Vedle mě se posadili tři, co vypadali jako security izraelské ambasády. „Ale na tohle se, vole, docela těšim.“ Španělé začali hrát a vešla Yael v dlouhých tmavomodrých sametových šatech, krásná jako Plava Laguna. „No ta je.“
Píše si smíšený původ, asi jako deset jmen s pomlčkou, ten ale s flamencem nemá nic společného. Je to izraelský schnitt a podoba se Španělkou je čistě náhodná. Yael Horwitz si tenhle styl prostě vybrala, asi podobný význam mají všechny multi-kulti vlivy. Hebrejsky zpívala za celý večer jednou. Zpívala v ladino? Akustika byla nějak šejdrem a já si představovala, že místo mikrofonu drží cordobskou vázu. Snad to ladino bylo, protože jsem nerozuměla.
Většina písniček byla nějak osobní, postupně prošla celou svoji rodinou až k francouzskému dědečkovi, kterému věnovala Brelovo Ne me quitte pas. Ale dělat z tohohle kusu flamenco je pěkně blbý nápad, výsledek zní jako fatální omyl. Druhá nepodařená byla přidávaná Morenika. V hlavě mi zní verze Avishaie Cohena, oproti které je ta Yaelina naprosté neštěstí.
Ale tyhle dvě byly jediné, které negativně vyčnívaly. Horwitz nedělá flamenco první kategorie (ty koncovky kapely), ale dělá ho solidně. Bylo by dost naivní čekat, že se do něj zamíchají všechny slibované blízkovýchodní prvky. Dos tierras v projektu sice jsou, ale jen podle pasu. Možná bych čekala větší odkaz na sefardim a možná ho právě jen neslyším. O věcech, které vám přijdou samozřejmé, vlastně už nemluvíte.
Připomněla jsem si, jak ubíjející jsou někdy rovné doby. Je to výlet, takhle si vypadnout od zvuků, co znějí všechny stejně. Někdy je těžké přijít mezi ztuhlé publikum v kabátech. Jak vyvážet slunce a doufat, že ho někdo nezhasne. Yael ho usvítila a přidala alespoň plus deset stupňů.
Yael Horwitz (isr)
13.2. 2016, Novoměstská radnice, Praha
foto © Barka Fabiánová
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.