Akana | Články / Reporty | 18.11.2015
Temná křídla, temná slova, Chelsea Wolfe chci vidět znova. Ale raději někde jinde. Nic proti Dobešce jako divadelnímu prostoru, ale pro vystoupení Chelseaina formátu se ukázal jako značně sardinkoidní. Uličku vedoucí zároveň do sálu, k baru, okénku s nápoji i k šatně (záhy beznadějně plné) ještě zúžily stolky s merchem, takže chtěl-li někdo v přestávkách mezi kapelami pokonverzovat, občerstvit se, vstřebat dojmy nebo jen tak postát, musel buď zůstat v sále, nebo se tlačenicí nechat vyplivnout ven na vzduch. Což nakonec za daných okolností byla ta příjemnější varianta. Jistě, prvořadá je muzika, ale i prostředí hraje při jejím vnímání svou roli, tedy aspoň u nás, zhýčkanějších.
Chelsea Wolfe je v našich končinách v kurzu. To vzhledem k dlouhodobě kultovnímu postavení temnotářů Nicka Cavea nebo Swans u českého publika nepřekvapí. Její dotažená a konzistentní folk-gothic-metal-noiseová směs je přitažlivá pro ztrápené indie duše i hard & heavy drsoně, ve druhém případě hlavně po vydání letošní, značně přitvrzené albové novinky Abyss. Té Chelsea za doprovodu kytaristky Aurielle Zeitler, baskytaristy/klávesisty Bena Chisholma a bubeníka Dylana Fujioky věnovala drtivou většinu vystoupení. Průlomovou desku Pain Is Beauty připomněla tuším třikrát (tehdy se pozadí příznačně zbarvilo do ruda) a na závěr přihodila zásadní skladbu Pale on Pale z předchozí Apokalypsis.
K muzice, jakou Chelsea Wolfe hraje, nepatří běžná klišé rockových koncertů. Bylo by tudíž bláhové očekávat nějaké vtipkování, hecování publika nebo nedejbože roztleskávání a vzdušné polibky. V uzavřeném, pečlivě vyprojektovaném vystoupení není místo byť i jen pro představení hudebníků. Je to pevný umělecký tvar, který komunikuje sám za sebe a jakékoli jiné projevy muzikantů by ho jedině narušily. To je v pořádku, obluzující zpěv znepokojivě vábící Sirény na pozadí hutných kytarových stěn nebo akustičtějších tišin dokáže sám vyvolávat silné dojmy plné naděje deroucí se skrze utrpení. Ale od koncertu přeci jen očekávám nějakou přidanou hodnotu, i když přiznávám, že nevím, v čem by v tomto případě měla spočívat. Nemohl jsem se zbavit pocitu, že zážitek se kromě vizuálního kontaktu a hlasitějšího zvuku příliš neliší od poslechu desky. Může to být samozřejmě i vinou mého vlastního (ne)vyladění, ale do útrob strašidelného zámku ledové královny se pronikalo nesnadno. Ne vyslovené zklamání, ne nadšení, spíš střízlivé uspokojení.
Srovnatelnou stopu zanechaly i oba supporty. Příjemným překvapením bylo už bratrské duo A Dead Forest Index z Nového Zélandu, které si Chelsea Wolfe přivezla s sebou. Výborný zpěvák, empatický bubeník, potemnělé, atmosférické písně se silnými melodiemi, skvělá práce s kontrasty tichých a hlučných pasáží. Dave Heumann, který v triu s bubeníkem a klávesistou obstaral prostřední set, nebyl díky svému působení ve skupině Arbouretum mnohým z návštěvníků neznámý. Skromný, ale vřelý projev a písně prozrazující silné napojení na americkou písničkářskou tradici, hrané na akustickou kytaru s doprovodem bicích a kláves, zanechaly rovněž velmi pozitivní dojem.
Večer ve znamení tesklivých, introspektivních nebo přímo temných nálad nebyl i díky vhodně vybraným předkapelám pocitově jednotvárný. Muzika se na Dobešce hrála skvělá, jen ne vždy způsobem, jaký se vryje do paměti. Což je ale milionkrát lepší než „nezapomenutelný“ zážitek, který ten večer potkal návštěvníky pařížského koncertu Eagles of Death Metal.
Chelsea Wolfe (usa) + A Dead Forest Index (nzl) + David Heumann (usa)
13. 11. 2015 Divadlo Dobeška, Praha
foto © žakelýna
Tomáš Jančík 15.12.2024
„Jako pes, pes,“ ozývá se šeptem z publika. Švejdík přichází přes červeně nasvětlené pódium a hlasům jejich slova oplácí.
Viktor Hanačík 11.12.2024
Monumentální klenby připomínají sakrální chrámy. Čtyři reproduktory v rozích a čtyři výkonné lasery na vysokých stativech...
Viktor Palák 08.12.2024
Střih, více než deset let poté vyprodávají oba hudebníci Archu a koncert znovu začíná Bargeldovým žlučovitým máváním směrem ke zvukaři, který nejprve nemá svůj den.
Richard Michalik 03.12.2024
Hudba dokáže otvárať nové perspektívy, ktoré neustále potrebujeme ohýbať, a NEXT si je toho veľmi dobre vedomý. Report.
Michal Pařízek 30.11.2024
Sevilla. Město plné barev, chutí a života, vonící po všudypřítomných pomerančích. Tamní showcase festival se svému městu podobá...
Viktor Hanačík 28.11.2024
Bylo to na hraně mozkové kapacity, hrozilo smyslové přetížení a nevolnost. Být snímek kratší, získal by si zřejmě pozitivnější přijetí, bez nežádoucích somatických následků.
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.