Chození na legendy (Public Image Ltd)

Při chození na legendy se vyplatí nemít přehnaná očekávání. Jen málo z nich vám způsobí mrazení v zádech něčím jiným než vlnami nostalgie, a naopak příliš často bývají jen mdlým recyklátem sebe sama. Pokud bych na koncert Public Image Ltd vyrazil s vidinou nezapomenutelné a nadčasové show nestárnoucích (post)punkerů, asi bych se neubránil zklamání. Se zdravou dávkou skepse do začátku však nakonec mohla převážit spokojenost a především respekt. Respekt vůči člověku, který vlastně není nijak zvlášť muzikální, zato má nezpochybnitelné charisma a zarputilost, díky nimž se stal jedním z nejvlivnějších hudebníků posledních desetiletí. Řeč je samozřejmě o Johnu Lydonovi, který své hrdé punkové neumětelství během let přetavil v nezaměnitelný a působivý pódiový projev. Vystoupení ve vyprodaném Lucerna Music Baru, kam se spolu s PiL vrátil po pěti letech, dokázalo jeho přednosti náležitě demonstrovat, na druhou stranu nemohlo zakrýt i určitou „opotřebovanost“.

První, co mi jako člověku, který zatím naživo neměl tu čest, jednoznačně zaimponovalo, byla přesvědčivost Lydonova vokálu. To, co se na studiových nahrávkách dá snadno zaměnit s jednoduchým hýkáním, je ve skutečnosti technicky dotažený a propracovaný výraz, s nímž umí Lydon zkušeně pracovat. Jeho hřímání má díky tomu stále tu jízlivě buřičskou auru, jakou bychom právem očekávali. Trochu naopak kazí dojem určitá křečovitost v neverbální rovině, jíž se občas neubránil. To, že Lydon na pódiu dnes především „ztvárňuje roli“, je jasné a není na tom nic zlého. Problém může nastat, když ji neztvárňuje zcela přesvědčivě. Poměrně časté nahlížení do textové nápovědy se dá ještě snadno pochopit a tolerovat, ale skutečnost, že mnohá gesta a grimasy působily dost nuceně, už dojem autentičnosti citelně nabourávala. Nicméně pokud se všechno sešlo ve správné konstelaci a frontman se do své role věrohodně položil, byl impozantní. Tehdy bylo evidentní, že pokud bychom se slovem hudebník měli být v jeho případě opatrní, jako performer dokáže jednoznačně strhnout.

Jestliže jsem se zmínil o opotřebovanosti, rozhodně se to netýkalo Lydonových spoluhráčů, jejichž sestava zůstává od comebacku v roce 2009 stabilní. Dost mě mrzí, že jsem ze svého místa neviděl pod prsty na opačné straně pódia se nacházejícího Lua Edmondse, který ukázkově trápil kytaru i elektrifikovaný blízkovýchodní saz, pohled na precizního Bruce Smithe za bicími a Scotta Firtha, obsluhujícího vedle baskytary i syntezátory a kontrabas, byl ovšem dostatečnou náhradou.

Co se týče setlistu, překvapivě velký důraz ležel na přelomovém opusu Metal Box z roku 1979, z něhož zazněly čtyři skladby a konkrétně živelné provedení Death Disco se slavným motivem z Labutího jezera považuji za vrchol večera. PiL ovšem připomněli téměř celou svou diskografii, takže došlo nejen na předpokládané hity This Is Not a Love Song, The Body či Warrior, ale i na zástupce ponávratových alb, včetně letošní novinky End of World. Energická titulní píseň bohužel chyběla, ale hymnická Penge se ukázala být – stejně jako na desce – rozeným otvírákem a neztratila se ani Car Chase. Největší esa pak pochopitelně přišla na závěr: Public Image, Open Up (vzpomínka na Lydonovu třicet let starou spolupráci s Leftfield) a Rise se signifikantním závěrečným skandováním „Anger is an energy!“. Téhle trojici ovšem jednoznačně uškodila „povinná“ předpřídavková pauza, kvůli které už atmosféra nemohla přirozeně vygradovat.

Jestliže Sex Pistols dramaticky ovlivnili rockovou hudbu svými postoji a prezentací, Public Image Ltd byli srovnatelně inspirativní především originální hudbou. Své zásluhy rázně připomněli i tentokrát, a přestože celkem logicky převažovalo ohlížení se do minulosti, své místo na současné hudební mapě bez potíží obhájili. Břemeno vytyčování nových směrů už dávno leží na jiných, u PiL dnes musíme ocenit především výdrž a odolnost vůči sebekarikování. Stárnou, ale s elegancí a pořád ještě i s trochou té štiplavé podvratnosti.